Další ústup od latiny v katolické církvi

„Papež zemře, latinská mše zůstane“, tak reagoval tradicionalistický blog Rorate caeli na nová opatření papeže Františka ohledně jazyka a formy katolické liturgie. Vyhlásil je 16. července po návratu z nemocnice apoštolským listem motu proprio (z vlastního podnětu) podle prvních slov oficiálního znění zvaným Traditionis custodes.

Liturgickým jazykem západní církve s centrem v Římě byla latina, původně jako lidový jazyk vedle důstojné řečtiny. Výjimky byly nepatrné. Jazykovou svébytnost a jistou nezávislost na papeži si od 4. aspoň do 7. století uchovávala keltská církev. Experiment na pomezí západního a východního křesťanství představovala v 9. století Velká Morava a západní typ liturgie ve staroslovanštině zůstal jako snad její dědictví v Čechách v Sázavském klášteře do konce 11. století a v Dalmácii vlastně až do současnosti, i když se tam spíš uplatňuje chorvatština.

Oproštění liturgie a její převedení do národních jazyků přinesla reformace, různé její větve s různou intenzitou. Starokatolické hnutí od osmdesátých let 19. století a náboženský modernismus v katolickém prostředí na přelomu 19. a 20. století obnovily tuto myšlenku. Na jaře 1919 navrhli zástupci českého katolického duchovenstva reformu církevních struktur a mezi nimi zavedení češtiny do bohoslužeb. Byla to součást snahy o celkovou demokratizaci církevního života. Papež Benedikt XV., na kterého se obrátili, jejich přání nevyhověl. V rozhovoru s pražským arcibiskupem Františkem Kordačem to měl označit za nehodné diskuse.

Druhý vatikánský sněm v létech 1962–1965 nezavedl novou liturgii v národních jazycích a slouženou knězem tváří k lidu, jak se mylně uvádí. Článek 36 koncilní konstituce o liturgii (Sacrosanctum concilium) ukládá: užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech. Jako možnost se uvádí, že může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk. Má se mu poskytnout více místa zvláště ve čteních a připomínkách. Překlady a úpravy textů se mohou uplatnit po schválení Apoštolským stolcem. Liturgie má být jednoduchá, shromážděné liturgické společenství v ní má mít aktivní účast. Má se věřícím poskytnout bohatěji prostřený stůl Božího slova, má se šíře otevřít přístup k pokladům bible.

Konstituce o liturgii byla prvním schváleným dokumentem koncilu a stala se předmětem polemiky. Podoba a jazyk liturgie sloužily a slouží jako symbol jiných změn, které sněm umožnil. Používání takřečené tridentské liturgie v latině zastupuje odpor k reformě, již si pro církev přál papež Jan XXIII., již opatrně toleroval jeho nástupce Pavel VI. a s níž znovu přišel počínaje rokem 2013 papež František.

Proti nové liturgii v národních jazycích se postavily směry, které se s Církví římskokatolickou rozešly, hnutí navazující na arcibiskupa Marcela Lefébvra známé jako Kněžské bratrstvo Pia X. a radikálnější hnutí navazující na vietnamského biskupa Pierra Martina Ngô Đình Thụca, které prohlašuje, že po smrti Pia XII. roku 1958 je církev bez pravého papeže. Někteří z nich si zvolili vzdoropapeže.

Papež Benedikt XVI. za svého působení v létech 2005–2013 poskytl prostor těmto liturgicky a teologicky konzervativním skupinám i uvnitř církevní struktury. Tridentskou liturgii v latině povolil bez omezení kdekoliv. Papež František právě zvrátil rozhodnutí svého konzervativního předchůdce. Chtěl zabránit rozštěpení církve na dva světy s různou liturgií a různým stylem církevního života. Potvrdil tím svou reformní linii, avšak již stihl vyvolat vlnu nesouhlasu. Není jasné, povede-li nová praxe k obnově jednoty, nebo k dalšímu štěpení.

Již v roce 2016 František veřejně napomenul kardinála Roberta Saraha původem z Guineje, který v pozici prefekta papežské kongregace pro bohoslužbu a svátosti tvrdil, že „moderní liturgie“ vyvolala devastaci a rozkol, a vyzval kněze, aby sloužili mši u oltáře zády k lidem. Naproti tomu emeritní papež Benedikt se o něm vyslovil, že „liturgie je v dobrých rukou“.

Tridentská mše v latině podle misálu schváleného roku 1962 papežem Jan XXIII. může podle aktuálních pokynů ve své diecézi povolit místní biskup. Nemá se slavit ve farních kostelech. Nemají se zakládat zvláštní osobní farnosti pro tento účel. Biskupové nemají povolit formování nových skupin zaměřených na slavení staré liturgie. Kněz, který by po publikaci apoštolského listu chtěl používat tridentský formulář, musí získat souhlas svého ordináře, a ten to má konzultovat s Apoštolským stolcem. Stávající skupiny nesmějí popírat platnost a oprávněnost liturgické reformy. I při jejich latinské mši se mají lekce z bible (epištola a evangelium) číst v místním jazyce.

Papež docela radikálně uzavírá list motu proprio článkem 8, podle kterého dřívější normy, instrukce, povolení a zvyklosti, které jsou v rozporu s dokumentem, jsou tímto zrušeny.

Náhledový snímek tridentské mše ze zdroje zde.

Psali jsme v Dingiru:

téma Konzervativní a progresivní podoby náboženství, Dingir 9 (3), 2006.

Miloš Mrázek, Lefebvrovo hnutí na křižovatce, Dingir 12 (1), 2009, str. 8–9.

Miloš Mrázek, Bratrstvo jako nová církev? Cesta Kněžského bratrstva k registraci jako náboženské společnosti, Dingir 21 (2), 2018.

Související články:

Kněžské bratrstvo sv. Pia X. je registrovanou náboženskou společností

Před sto patnácti lety se narodil Marcel Lefébvre

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Dle hlasů
Inline Feedbacks
View all comments