Korea: země dvou extrémů. Vychází nový Dingir.

„Po dvě desetiletí si nechvalné prvenství v žebříčku zemí, který podle míry pronásledování křesťanů sestavuje lidskoprávní organizace Open Doors, držela Severní Korea,“ napsal zde na začátku tohoto roku Miloš Mrázek, jeden z redaktorů Dingiru, a pokračoval: „Nynější sestup na druhé místo není díky zlepšení situace v této komunistické zemi, nýbrž kvůli výraznému zhoršení podmínek k životu křesťanů v Afghánistánu.“ Je to tak: Korejská lidově demokratická republika je dlouhodobě zemí, která v extrémní míře potlačuje náboženské projevy včetně těch křesťanských. Žádné spolehlivé údaje o náboženství v této zemi nejsou k dispozici. Také v tomto čísle Dingiru se proto musíme spokojit s krátkým uvedením do tamní náboženské situace, které poskytla koreanistka Miriam Löwensteinová na straně 94.

Rychlá a úspěšná christianizace Koreje se přitom samozřejmě týkala jihu i severu, jak se dozvídáme z úvodního článku do „korejského“ tématu od téže autorky. Z tohoto příspěvku je také patrné, že konverze (nejen v Koreji a nejen ke křesťanství) není jen záležitostí osobního rozhodnutí, ale může mít i významné společenské a politické souvislosti. Tak ostatně musíme hledět i na pozdější rozmach křesťanství v Jižní Koreji (Korejské republice). V dějinách této země hrály křesťanské myšlenky, hodnoty, postoje i samotní křesťané velkou roli při demokratizaci politického systému a westernizaci (či přímo amerikanizaci) ekonomického a společenského života. A je to snad právě tato role, co společně s relativně vysokým počtem křesťanů ve společnosti učinilo z Jižní Koreje křesťanskou misijní velmoc. Článek kulturního geografa Tomáše Havlíčka poskytuje k misijnímu angažmá korejských křesťanů relevantní data.

Obraz korejského křesťanství bývá v zahraničí (a také i v české společnosti) poněkud deformován, takže je užitečné číst článek Andrey Beláňové o korejských církvích, které působí u nás. Vysvítá z něj, že ne všichni korejští křesťané u nás provádějí prvoplánovou misii, jsou spojeni s pentekostálním nadšenectvím ve stylu známého korejského pastora Davida Yonggi Choa nebo jsou součástí okrajových a teologicky kritizovaných společenství, jako je Církev Boha Otce a Bohyně Matky, Církev sjednocení nebo církev Šinčchondži. Ostatně, k tomuto poněkud deformovanému obrazu přispívá i fotografie na naší obálce… Klidnější a odpovědnější tvář korejského protestantského křesťanství ukazuje také rozhovor s pastorem Kwang-Hyun Ryu, který vedl Pavol Bargár.

Ale i na dvě z oněch okrajových a společensky „hlučných“ církví dojde v tomto čísle časopisu Dingir. Vzhledem k jejímu klesajícímu významu je Církvi sjednocení věnován jen sloupek na straně 97, zatímco o jednom velmi důležitém aspektu nyní hojně diskutované církve Šinčchondži pojednává celý článek. Oboje připravil Zdeněk Vojtíšek a vybral také text z církve Šinčchondži na třetí stranu obálky.

Při setkání redakční rady Dingiru jsme hovořili i o tom, že Korea je exportní zemí nejen v případě křesťanství. Pak se nám hodilo, že dobrou seminární práci o korejské větvi zenového buddhismu letos odevzdala studentka olomoucké Palackého univerzity Iva Mašát Růžková, a nabídli jsme jí, aby ji upravila pro časopis. Společenství Kwan Um je také misijní a také korejské, a tak do tématu „Korejští misionáři ve světě a u nás“ bezpochyby patří.

Ani v tomto vydání Dingiru nechybí recenze. Helena Dyndová představuje knihu kanadského sociologa Barryho Stephensona Stručný úvod do teorie rituálu, jejíž český překlad letos vydalo nakladatelství exOriente. Jiří Dynda recenzuje novou publikaci Monomýtus: Syntetické pojednání o teorii mýtu z pera Jana A. Kozáka.

I tentokrát si dovolujeme čtenáře upozornit na připravovanou konferenci, která se uskuteční v sobotu 15. října. Na zadní straně obálky naleznete program. Obsah nového Dingiru je již jako vždy k dispozici v internetové prezentaci časopisu na www.dingir.cz.

Související příspěvky:

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments