Editorial nového čísla časopisu
Rozdíl mezi náboženskou situací na Slovensku a v Česku může být nejen zachycen daty a jejich interpretací (jak se o to nedávno pokusil Zdeněk Nešpor[1]), ale může i inspirovat k úvahám, které lze o data opřít jen s největší opatrností. Můžeme například uvažovat, do jaké míry „pomáhá“ dominance křesťanských církví[2] těm náboženským společnostem, které chtějí být jejich alternativou, nebo které se vůči nim dokonce vymezují. Není jistě náhodné, že slovenská organizace svědků Jehovových je relativně silnější než česká[3] ani že slovenská neocharismatická církev Křesťanská společenství oslovila více lidí než všechny české neocharismatické církve[4] dohromady. Pro svědky jsou přitom ostatní církve „nevěstkou babylónskou“ a slovenští neocharismatici zase hovoří o démonech, jimiž jsou církve (hlavně ta katolická) ovládány. Stejně asi není náhodou, že novopohanství, které se někdy velmi tvrdě vymezuje vůči dominantnímu křesťanství, je na Slovensku aktivnější než v Česku,[5] ačkoli Česko má téměř dvojnásobný počet obyvatel.
Podobně můžeme spekulovat o tom, že se tato dominance projevuje v právním postavení náboženských společností.[6] Takže zatímco registrace společenství muslimů, jóginů, oddaných Krišny, buddhistů nebo šesti neocharismatických církví proběhla v Česku hladce, na Slovensku se o tomto společensky výhodném postavení může těmto minoritám jen zdát.[7]
Ani ve druhém čísle časopisu Dingir, které se náboženství na Slovensku věnuje, ale nemůžeme vyčerpat všechno, co je na slovenské religiozitě jedinečné, zajímavé nebo inspirativní. Jako vstup do tématu nám posloužil článek sociologa Tomáše Gála o procesu sekularizace na Slovensku. Radovan Čikeš, současný ředitel církevního odboru slovenského ministerstva kultury, se dotýká jednoho z neuralgických bodů slovenské společnosti – otázky financování církví. Antropoložka Tatiana Bužeková vysvětluje fenomén čarodějnictví na Slovensku (teoretické zázemí si pro to připravila ještě jedním článkem, umístěným mimo téma). Tereza Halasová a Zdeněk Vojtíšek se zabývají výše zmíněnými Křesťanskými společenstvími a popisují i konflikty, jimiž toto nové náboženské hnutí procházelo a prochází. Religionista Martin Staněk podává zprávu o třech nejvýznamnějších mariánských zjeveních na Slovensku a Andrea Beláňová z pražského Sociologického ústavu přináší nepříliš známou část historie: pronásledování slovenských munistů komunistickými úřady. Dva autoři, sociolog Juraj Majo a religionista Ivan Štampach, se v dalších textech zabývají současností evangelické luterské církve. K tématu patří i rozhovor s Miroslavem Kocúrem o prolínání politiky a náboženství (připravil ho Pavel Hošek), čtení Jitky Schlichtsové o oddaných Kršny na Slovensku a grafy na zadních stranách obálky.
Ne, všechno o slovenské religiozitě to ještě není, ale spolu s prvním číslem letošního Dingiru to už poskytuje její dobrý obraz.
Poznámky:
[1] Nešpor, Zdeněk R., Česká a slovenská religiozita po rozpadu společného státu. Náboženství Dioskúrů. Karolinum, Praha, 2020.
[2] Ke křesťanským církvím se při sčítání lidu roku 2011 přihlásilo v souhrnu více než tři čtvrtiny obyvatel Slovenska.
[3] Podle poslední statistiky za „služební rok“ 2019–2020 je na Slovensku 10 938 aktivních svědků Jehovových, v Česku 15 245.
[4] V Česku jsou registrovány tyto neocharismatické církve: Církev živého Boha, Církev Nová naděje, Církev Slovo života, Církev víry, Církev Nový život a Církev Oáza.
[5] Více: PUCHOVSKÝ, Michal, Stará viera v novom kroji, Dingir 24 (1), 2021, str. 21–23.
[6] Více: JURAN, Ján, Tvrdé, ale podle práva, Dingir 24 (1), 2021, str. 12–13.
[7] Opačným případem je Bahájske spoločenstvo, které je na Slovensku registrováno od roku 2007, zatímco čeští bahá´í návrh na registraci dosud nepodali.
Náhledová fotografie: Ivan Šebesta st. Na fotografii na přední straně obálky je jeden z tzv. detvanských křížů. Nachází se blízko kostela v Detvě. Detvanské kříže se vyskytují jen oblasti Podpolaní (Zvolenska) a kombinují lidové a náboženské motivy.
Související články: