Valné shromáždění Světové rady církví jednalo ve stínu války na Ukrajině

V německém Karlsruhe skončilo minulý týden zasedání Valného shromáždění Světové rady církví. Kongresové centrum v městě na Rýnu přivítalo na čtyři tisíce účastníků z celého světa. Sjeli se k poradám, vzájemnému sdílení a organizačním jednáním. Na programu byla témata teologická, ale také environmentální a politická. Jedno z témat vybočovalo už předem z řady, a tím bylo téma války na Ukrajině.

Za normálních okolností by se valné shromáždění největší světové ekumenické organizace konalo jednou za osm let, v současném termínu bylo ale odložené z důvodu koronavirové krize. Drobný příznak obav z COVID-19 se nad shromážděním také vznášel. Nebyla nařízená žádná zvláštní opatření, což mnozí hodnotili pozitivně, včetně starosty Karlsruhe, který do médií uvedl: „Pohybujeme se mezi úlevou a horečnatým očekáváním, že to teď začne. Je skvělé, že se shromáždění koná bez větších omezení.“ Několik desítek delegátů a dobrovolníků sice v průběhu shromáždění onemocnělo, ale přesto se podařilo i takto velké shromáždění realizovat bez zásadních omezení.

Během devítidenního jednání diskutovalo a modlilo se několik stovek hlasujících delegátů pravoslavných, protestantských, starokatolických a anglikánských církví z celého světa. Každá z církví je zastoupena počtem delegátů podle své velikosti a významu. Z českých církví byli na místě delegáti a delegátky Českobratrské církve evangelické, Církve československé husitské, Slezské církve evangelické a. v. a společně za Českou republiku i Slovensko pak jedna delegátka české pravoslavné církve. Větší církve, zejména ty evropské, kromě svých delegátů vysílají i celou škálu poradců, pozorovatelů a dalších účastníků. Jako delegáti-reprezentanti se účastní také představitelé národních ekumenických grémií a vedení světových konfesních rodin. V této roli se za Ekumenickou radu církví mohl účastnit i autor těchto řádků. Jako hosté byli už tradičně pozváni i představitelé katolické církve, konkrétně nově reorganizovaného Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů, a také židovští a muslimští duchovní.

Nechci zde podávat výčet všech dokumentů a prohlášení, které valné shromáždění na svém jednání v Karlsruhe přijalo, zastavím se proto jen u několika z nich, které mi subjektivně přišly zajímavé nebo podstatné.

Jedním z výrazných témat, na které se shromáždění – nejen v diskutovaných dokumentech, ale i v modlitbách a neformálních setkáních – zaměřilo, byla změnu klimatu. Dnes jsou členy Světové rady církví především církve z Afriky, Asie, Karibiku, Latinské Ameriky, Blízkého východu a Tichomoří, pro které má toto téma možná mnohem konkrétnější obrysy než v někdy trochu akademické diskuzi v Evropě. Pamatuji jednu delegátku, která s neskrývanou emocí hovořila o tom, že za osm let možná už nebude moci reprezentovat svůj domovský tichomořský ostrov, protože se jeho velká část potopí do moře a stane neobyvatelnou. To jsou přesně momenty, kdy se člověk zarazí před živým svědectvím a situací, kterou si takto do důsledků možná neuvědomil. I to samozřejmě patří k valnému shromáždění a je to jednou z jeho velkých předností. Schváleným dokumentem ke klimatické krizi tedy rezonuje jedna myšlenka: dochází nám čas.

Dalším politicky citlivým tématem, které se dostalo na pořad dne, byla situace na Blízkém východě a otázka zbrojení. Světová rada církví na závěr vyzvala ke spravedlivému míru na Blízkém východě. Poměrně tvrdý boj se ale strhl o formulaci toho, co je takovým spravedlivým mírem myšleno. Do popředí se zde dostávala především palestinská otázka, což je na jednáních Světové rady církví již celkem tradiční. Část církví požadovala přijetí dokumentu, který tvrdými slovy odsuzuje chování státu Izrael a jeho režim nazývá „apartheidem“. Tato formulace byla nakonec po protestech zejména německé evangelické církve zmírněna, a tak dokument požaduje ukončení okupace palestinských teritorií jako prostředek k dosažení trvalého míru. To není nijak překvapivé, v této pozici je Světová rada církví dlouhodobě konzistentní, byť je za to mnohými kritizována pro částečnou jednostrannost svého stanoviska.

Subjektivně nejzajímavější mi pak přišlo jednání kolem dokumentu o válce na Ukrajině. Že bude toto valné shromáždění tímto tématem cele poznamenáno, naznačil ve svém úvodním vystoupení už německý spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier, který se – na německého politika – až v překvapivě silných vyjádřeních obracel na delegaci moskevského patriarchátu se zdrcující kritikou. „V současnosti vedou své věřící a celou církev na špatnou, ba rouhavou a víře se vyloženě protivící cestu představitelé Ruské pravoslavné církve. Ospravedlňují agresivní válku proti Ukrajině – proti svým vlastním, proti našim vlastním bratrům a sestrám ve víře. Tato propaganda proti svobodným právům občanů jiné země, tento nacionalismus, který svévolně prohlašuje za Boží vůli jakési imperiální sny o vládě diktatury, tento postoj se musí setkat s odporem i zde v tomto sále, na tomto shromáždění,“ zazněla jeho slova hned při zahájení.

S německým prezidentem souzněla část delegátů, zejména těch ze západní Evropy, ale rychle se ukázalo, že pro mnoho zástupců církví zejména z Afriky, Asie nebo Jižní Ameriky není téma války na Ukrajině tak zásadně určující. Konečně – a to kriticky zaznívalo na setkáních opakovaně – mnoho zemí v těchto oblastech zná zničující válku, často po mnoho desetiletí, a především: velmi často za pouze vlažného zájmu euro-amerického Západu. To byl také jeden z důvodů, proč byla zřejmě předem k neúspěchu odsouzena volání po vyloučení Ruské pravoslavné církve ze svazku Světové rady církví. Tento návrh nebyla nakonec na jednání vůbec vznesen a zůstal jen jako volání některých aktivistů. Co lze ale hodnotit jednoznačně pozitivně, je fakt, že se jednání jako host účastnila Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu, která podle vyjádření svého zástupce, s kterým jsem měl možnost osobně hovořit, je v pokročilé fázi jednání o přistoupení ke Světové radě církví. Světová rada církví tedy jednoznačně zvolila cestu neuzavírání cesty dialogu.

Že je samozřejmě mezi dialogem a politickým skloněním se před vlivnou a politicky silnou lobby poměrně tenká hranice, to nakonec ukázalo i jednání o dokumentu, který se vztahoval přímo k válce na Ukrajině. Výchozí pozice pro něj byla dána už rezolucí Ústředního výboru Světové rady církví, který ruskou agresi na Ukrajině odsoudil. Dokument „Válka na Ukrajině, mír a spravedlnost v evropském regionu“ byl nakonec schválen valným shromážděním, přičemž delegace vedená vedoucím zahraničního oddělení moskevského patriarchátu metropolitou Antoniem Sevrjukem se při hlasování zdržela.

Valné shromáždění se tak připojilo k Ústřednímu výboru v nazvání války „nezákonnou a neospravedlnitelnou“ a podtrhlo dopady, které může mít válka na celosvětovou scénu, zejména na země, které jsou závislé na dovozu pšenice z Ukrajiny a Ruska. Asi nejsilnější částí prohlášení je odmítnutí náboženského jazyka k ospravedlňování války, což může mezi řádky ukazovat na moskevský patriarchát stejně, jako to úvodní vystoupení německého prezidenta činilo výslovně. V dokumentu se říká: „Válka je neslučitelná se samotnou Boží přirozeností a s Boží vůlí pro lidstvo a je proti našim základním křesťanským a ekumenickým zásadám. Proto odmítáme jakékoli zneužívání náboženského jazyka a autority k ospravedlnění ozbrojené agrese a nenávisti.“

Osobním zklamáním pro mě bylo, že na poslední chvíli – ráno před posledním jednáním pléna – z návrhu dokumentu bez jakékoli diskuse vypadla zmínka o ruské invazi na Ukrajinu a byla nahrazena obecným termínem válka, a především, že z pasáže, která žádá okamžité příměří a zastavení bojů, byla úplně stejně na poslední chvíli vyškrtnuta pasáž, která žádala kromě příměří i „stažení ruských jednotek“. Vedení Světové rady církví tyto změny provedené na poslední chvíli, o nichž vzhledem k časové tísni ani nemohla již být vedena diskuse, zdůvodnilo na plénu pouze „nutností zachovat si možnost vést dialog“. Lze se jenom domnívat, že k nim došlo v důsledku zákulisního lobbingu ruské delegace. Její vedoucí pak na plénu dokument pochválil, že je „vyváženější, než si myslel, že bude“ a že „není příliš zpolitizovaný.“ V daném kontextu to znělo, alespoň mým uším, jako dost černý sarkasmus…

Úkolem Valného shromáždění je vždy i na dalších osm let zvolit členy Ústředního výboru. Přitom se velmi dbá na poměrné zastoupení regionů světa, konfesních tradic, ale také na podíl žen a laiků. Za naši zemi byla do Ústředního výboru zvolena farářka Církve československé husitské Martina Viktorie Kopecká. Přejme jí tedy v tomto prostředí, které není prosté nejrůznějších tlaků a které si žádá diplomatického ducha, ale někdy také odvahy postavit se proti mínění většiny, mnoho sil, požehnání a moudrosti.

Fotografie: Petr Jan Vinš.

Psali jsme v Dingiru:

Dingir 3/2003: Mezináboženské vztahy (plný text čísla zde).

Dingir 3/2014: Náboženství při řešení konfliktů (obsah a vybrané články zde).

Související příspěvky:

Vychází český mezináboženský kalendář	Hagia Sofia je znovu mešitou: Je to krok zpět v mezináboženském dialogu? Naopak!
Náboženská společenství se spojují na podporu Ukrajiny	Sebe vědomá identita jako předpoklad mezináboženského dialogu