Převaha celosvětového občanského kalendáře převzatého z kalendáře západních křesťanů nám připadá tak samozřejmá, že o odchylkách kalendářů tří monoteistických, abrahámovských náboženských víme jen zhruba. Vyžadují podrobnější vysvětlení.
Čas včetně včetně roků, měsíců, týdnů, dnů, hodin minut a sekund se dnes měří pomocí atomových hodin. Na jednu stranu je měření na nepatrné zlomky sekundy nutné pro přesný výpočet místa pohybujícího se tělesa v navigačních systémech. Bere se tam navíc v úvahu i takový detail, jako je odlišný běh času na zemském povrchu a v poloze navigačních satelitů. V běžném kalendáři se však počítá s tím, že jeho roky a dny by měly odpovídat skutečnému oběhu Země kolem společné osy se Sluncem a pohybu Země kolem své osy.
Dnešní jemné měřící přístroje dokáží zjistit sekundové odchylky v pohybu Země, její víceleté zpomalování a pak nedávné náhlé zrychlení. Řeší se to tak, že k oficiálnímu času se např. na konci roku přidá jedna sekunda. Po sekundě začínající v okamžiku 31. 12. ve 23:59 h. nepřijde jako obvykle 1. 1. v 00:00 h., nýbrž 31. 12. 23:60 h. a až pak okamžik začátku nového roku.
Oběhů Země kolem vlastní osy není úhledných 365, jak bychom si přáli. Uvádí se číslo (365,24219 dne). Už ve starověku se to vědělo a juliánský kalendář měl systém přestupných roků, který po staletí udržoval kalendář stabilní vůči pohybu Slunce po obloze a hvězdnému okolí. Na začátku novověku však už byla značná odchylka oficiálního data letního a zimního slunovratu ode dne, kdy se ekliptika na začátku zimy dotkne obratníku Kozoroha a v první letní den obratníku Raka, což jsou rovnoběžky, ke kterým se Slunce až nejdále posune dolů nebo nahoru a odkud se obrací jeho cesta vůči obzoru (na ideální mořské hladině) opačným směrem.
Pro vyrovnání faktických slunovratů a rovnodenností a tím i ročních dob s kalendářem už zavedený systém přestupných dní na konci února nestačil. Země v západní a střední Evropě (a s odstupem východní Evropa a další části světa) postupně přijaly gregoriánský kalendář, který se přiblížil astronomickému kalendáři včetně poněkud odlišné úpravy přestupných dní.
Většina západních křesťanů slaví Velikonoce v pohyblivém termínu. A od místa velikonoční neděle v kalendáři se odvozují různé svátky v takřečeném temporálu, konkrétně v systému liturgických dob obsahově vázaných na Velikonoce. V církvích katolického typu tento okruh začíná Popeleční středou jako začátkem předvelikonočního Velkého půstu. Po ní následuje šest postních týdnů vždy s nedělí jako prvním dnem. Následuje Květná neděle, kterou začíná Svatý týden. V něm jsou důležité Zelený čtvrtek, Velký Pátek, Bílá sobota společně označované jako Triduum (Třídení). Následuje slavnost Vzkříšení Páně v neděli, lidově zvaná též Boží hod velikonoční.
Pak následuje padesát dní velikonoční doby, s tím, že čtyřicátý den, který připadá na čtvrtek, je slavností Nanebevstoupení Páně a padesátidenní okruh se uzavírá slavností Seslání Ducha svatého, která se považuje za výroční oslavu vzniku církve. Na velikonoční dobu pak ještě v Církvi římskokatolické navazují tři svátky po Letnicích (jak se též svatodušní den označuje). V následující neděli je to slavnost Nejsvětější Trojice. Ve čtvrtek po ní je slavnost Těla a Krve Páně (lidově: Božího těla) a pátek následujícího týdne slavnost Nejsvětějšího srdce Ježíšova.
Pravoslavné a část starobylých východních církví to mají komplikovanější. S okruhem svátků neměnných (např. Vánoc) obvykle přešly na gregoriánský kalendář, ale Velikonoce až na vzácné výjimky ponechaly podle kalendáře juliánského. Se zdejšími západními daty Velikonoc se v některých rocích rozcházejí až o pět týdnů. Občas však jsou tyto pohyblivé svátky společné.
Datum západního výpočtu Velikonoc vzniká tak, že velikonoční neděle je první neděle po prvním jarním úplňku. Pokud by jarní rovnodennost připadala jako obvykle na 21. březen, byl by v ten den úplněk a byla by to sobota, tak Velikonoční hod Boží připadne na nejdřívější možný den, na 22. března. Popeleční středa by byla koncem ledna. Nejpozdější možné datum velikonoční neděle je 25. dubbna.
Některé konzervativní pravoslavné církve, například Moskevský patriarchát, mají kompletně celý kalendář juliánský. Tedy mají kalendář zavedený římským doživotním diktátorem Římské republiky Gaiem Iuliem Caesarem. Neberou v úvahu zvětšující se odchylku vůči astronomickému kalendáři.
Velikonoce počítají pravoslavní podle pravidla z doby 1. všeobecného sněmu církve v Nikáji (325). Složitý výpočet prováděl teoreticky pro celek církve alexandrijský biskup a výsledek vyhlašoval biskup Říma. Používaly se při tom takové údaje jako epakta („stáří měsíce“), Metonův devatenáctiletý cyklus a nedělní písmeno.
V různých pravoslavných zemích, např. v Řecku, existuji starokalendářní komunity, které odmítají většinovou kombinaci pevného gregoriánského a pohyblivého juliánského kalendáře. Jedna taková komunita, „moravská eparchie“ Řecké pravé pravoslavné (starostylní) církve, je dvěma farnostmi zastoupena i v Česku a dále jednou na Slovensku a dvěma v Polsku.
Křesťanský kalendář navazuje na židovský. V době vzniku křesťanství už hlavní rysy židovského kalendáře, jak ho známe dnes, byly hotové. Tento kalendář je převážně lunární. Úsek roku, který nazýváme měsícem (leden, únor atd.) už s Měsícem na obloze nemá nic společného. Židovský měsíc naproti tomu začíná od novu a končí před dalším novoluním. Rok složený z dvanácti takových měsíců je obvykle o 11 dní kratší. Měsíce mají hebrejské názvy, jsou očíslovány, ale židovský svátek Roš Ha-šana, tedy začátek roku, nezačíná prvním dnem prvního měsíce, ale překvapivě s počátkem sedmého měsíce zvaného tišri. Roky se počítají od stvoření světa a letos do 27. září je rok 5782.
Aby se dorovnal rozdíl proti solárnímu roku, přidávají Židé dvakrát za sedm let celý přestupný měsíc, zvaný První adar. Adar je jinak posledním, dvanáctým měsícem cyklu a připadá na únor a březen. Posledním, třináctým se v tomto případě stává Druhý adar a v něm se naplno slaví svátky připadající na adar, zejména Purim.
Židovské svátky jsou podobné svátkům okolních národů a souvisí s cyklem přírody. Pesach je zjevně jarní svátek, ale v rozvoji tradic byl na něj naroubován příběh o tom, jak anděl Hospodinův procházel v Egyptě kolem dveří, kde byli v domě novorozenci. Tam kde byly dveře pomazány krví beránka obětovaného Hospodinu, anděl přešel (Pesach, přejití, odtud též anglické Passover), ostatní novorozence zabíjel. Tak byl Izrael osvobozen z otroctví, faraon je propustil a oni přešli suchou nohou přes Rudé moře na Sinajský poloostrov a pokračovali dál do zaslíbené země.
Podobně svátek přibývajícího světla začínající před zimním slunovratem, postupné zapalování jedné, dvou a nakonec osmi světel na chanukovém svícnu, bylo obohaceno o příběh o svícnu ve svatyni Chrámu zvaném menora (který je ve znaku Státu Izrael), který byl po znovuzískání chrámu rozsvícen a hořel zázračně osm dní až do přípravy nové denní dávky oleje.
Ze židovského kalendáře stojí za připomenutí každotýdenní svátek, jimž je šabat, sobota, sedmý den, kdy Hospodin odpočinul od stvořitelského díla šesti dní. I Ježíš počítá se sobotou a nazývá Syna člověka, tedy zřejmě sebe, pánem nad sobotou.
Velká většina křesťanů (výjimku tvoří zejména adventisté sedmého dne) dala přednost prvnímu dni židovského a křesťanského týdne a novozákonní „den po sobotě“ nazvali Dnem Páně, nedělí. V církevních či liturgických kalendářích neděle zůstává prvním dnem týdne a týden končí sobotou. I kalendářní aplikace v noteboocích, tabletech a telefonech umožnují nastavit jako první den týdne neděli nebo pondělí. Zmiňme, že i jazykově středa je ve středu týdne pouze za toho předpokladu, že před ní je neděle, pondělí a úterý a po ní čtvrtek, pátek a sobota.
Islámský kalendář je čistě lunární. Islámské roky jsou kratší a ubíhají tedy rychleji. Po uplynutí třiceti let jsou muslimové o jeden rok dál než ukazuje za tu dobu astronomický kalendář. Platí to v zemích, kde islámský náboženský kalendář je kalendářem státním i o věku lidí.
Islámský kalendář začíná prvním rokem v roce 622 křesťanského letopočtu, kdy Muhammad opustil Mekku a usadil se v Medině, kde založil první islámskou obec. Kalendář zavedl chalífa Umar našeho roku 637 se zpětnou platností. Islámský rok však nedostaneme odečtením 622 od aktuálního letopočtu, právě proto, že islámské roky jsou kratší. V roce 2022 občanského kalendáře je islámský rok 1443.
Dnem odpočinku a hlavní společné modlitby v mešitě s četbou z Koránu a kázáním je pátek. Významnými svátečními částmi roku jsou Ramadán a Pouť do Mekky. Ramadán je devátý měsíc islámského kalendáře. Má připomínat začátek zjevování Koránu Muhammadovi prostřednictvím anděla Džibríla (odpovídá biblickému Gabrielovi). Muslimové drží naprostý půst od východu do západu slunce, nejedí, nepijí, ani vodu, nekouří a nesouloží. Přátele, i křesťanské sousedy, zvou na iftár, pohoštění po západu Slunce. Letos byl Ramadán od 1. dubna do 1. května.
Ve dvanáctém měsíci islámského kalendáře, obvykle od jeho desátého do třináctého dne, s menšími časovými odchylkami souvisícími objevením prvního srpku Měsíce po novoluní, probíhá pouť do Mekky. Letos začala večer 7. července a skončila včetně dnů odpočinku v Mekce po poutních obřadech 12. července.
Náhledový snímek ze zdroje zde.
Související články:
