Na religionistické práci amerického spisovatele a mystika Thomase Mertona (1915–1968) vydané vloni českou pobočkou amerického nakladatelství Barrister & Principal hned v tiráži zaujme pozorného čtenáře překvapivá skutečnost. První vydání knihy Mystici a zenoví mistři (Mystics and Zen Masters) totiž spatřilo světlo světa v USA už v roce 1961. Za více než šedesát let přesto stať neztratila téměř nic ze své atraktivity a aktuality.
Snad jen v úvodu se Merton dotýká ve své době moderních, v současnosti však, doufejme, již překonaných a zažehnaných, myšlenkově blátivých proudů marxismu a Sartreova existencionalismu.
Ve své předmluvě k pátému vydání (1966), která je v knize přeložena a přiložena, Merton, coby katolický teolog a trapistický mnich, také s optimismem hovoří o encyklikách a závěrech vzešlých z Druhého vatikánského koncilu (1962–1965), které, jak již dnes tušíme, žel Bohu ne vždy našly plnou odezvu v životě církve.
A pak se již pouští do tématu vymezeného titulem knihy. Široce, precizně a fundovaně představuje genezi a učení zenu. Pracuje s mnoha cennými pramennými informacemi, které často nejsou snadno dostupné ani ve věku internetu. Jak tomu ovšem v Mertonových knihách bývá, jeho formulace jsou často dosti nepřehledné a šroubované, pro pochopení bude nezasvěcenému čtenáři zapotřebí autorova slova vícekráte prozkoumat a promyslet.
Po zenových kapitolách následuje představení křesťanské mystiky. Možná i proto, že je recenzentovi tato tradice bližší, text se náhle jeví srozumitelnější, radostněji plynoucí.
Autor se nejprve se věnuje symbolické roli Jeruzaléma pro křesťanstvo, zároveň pak mystice doby, kterou sám na časové ose vymezuje nalezením svatého Kříže Konstantinovou matkou císařovnou Helenou v roce 326 na straně jedné a křížovými výpravami na straně druhé.
Následně Merton otevírá okno kapitole o anglické mystice a v další se věnuje fenoménu sebepoznání u Augustina Bakera a Gertrudy Moreové, v našich končinách prakticky neznámým řeholníkům šestnáctého, respektive sedmnáctého století. Několikastránkového pojednání se dostává také ruským mystikům, protestantskému monasticismu i Pleasant Hill, vesnici a vlastně celé oblasti v Kentucky, kde žila komunita shakerů, známá svou akcentací druhého příchodu Krista.
Merton v této části knihy představuje kromě známých mystiků i, jak již bylo naznačeno, osobnosti pozapomenuté. Výše zmíněné pasáže by mohly být vhodným praktickým doplněním nadčasové, nyní již klasické práce Mystika od anglické badatelky Evelyn Underhillové (1875–1941). Tato rozsáhlá studie zabývající se duchovními cestami k Absolutnu vyšla již roku 1911. Pro vynikající teoretický a zároveň empatický vhled a přístup k mystickým prožitkům je vydávána dodnes. Česky vyšla roku 2004 v nakladatelství Dybbuk.
Ve třetí, závěrečné části práce uvádí Merton ve skutek jeden z nejpodnětnějších závěrů Druhého vatikánského koncilu o jiných, tj. nekřesťanských vyznáních: „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté“.
Kontempluje a vede křesťanský dialog se zenovou praxí, hledá možnou perspektivu vzájemného ovlivňování zenu a křesťanské mystiky. Nakolik se mu to podařilo, nechť posoudí laskavý čtenář sám.
Psali jsme v Dingiru:
téma „Česká mystika 20. století“, Dingir 10 (2), 2007, text celého čísla je k dispozici zde.
Související články:
Text Augustina Bakera o Gertrudě Moreové je obsažen v tomto sborníku:
https://www.refugium.cz/obchod/produkt/Studijni-texty-ze-spiritualni-teologie-VII.html
Co se týče Underhillové, zase tak doporučeníhodná není pro svoje silně synkretistické, dobově podmíněné hodnocení rozličných mystických jevů, neboli chybí jí odpovídající rozlišování mezi nimi a víceméně je směšuje. Odpovídá to ale jak jejímu osobnímu přesvědčení, stejně jako dobové situaci, plné různých synkretistických theosofií, unitářství, intuitivismu apod. (výjimkou jsou v té době striktně katoličtí autoři, rozlišující mezi možností “přirozené mystiky” a nadpřirozenou mystikou, v souladu s katolickou mystickou zkušeností i obecnou katolickou naukou). Mnohem lepší a relevantnější je v tomto směru v češtině dostupný J. Sudbrack,pravda, již spíše náš současník.