Temné postavy svatých Písem 1/2: Baalzebub

„Je posedlý Baalzebubem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ (Mk 3,22)

Abrahamovská svatá Písma jsou plná mimořádně zajímavých postav, kterým se často nedopřává náležité pozornosti. Výkladové texty jdou obvykle po několika hlavních postavách a vedlejší spolutvůrce dramatu zhusta ignorují, čímž jistým způsobem celek zplošťují a čtenáře významně ochuzují. Jednou z tajemných postav tu a tam se vyskytnuvších v Tanachu a Novém zákoně je Baalzebub. Jeho výskyt v posvátných textech je vpravdě okrajový, ovšem na druhé straně přeci platí, že ve svatých Písmech není malých rolí, a zde to platí dvojnásob. Pro náboženský (stejně jako literární) svět jej objevili Židé; jeho jméno je Baalzebub (Baal Zebub nebo Baal Zevuv), řecky Βεελζεβούβ, hebrejsky בַּעַל זְבוּב, v překladu Pán much. Jeho představení v novozákonním textu je natolik zajímavé, že pokud na něho aplikujeme paradigma mysteria první reflexe, jak jej známe z východu, vynoří se z textu postava naprosto klíčová.

Baalzebub v Tanachu

V židovském Tanachu je Baalzebub představen jako bůh Ekrónu, rozhodně se tedy nejedná o malého hráče. Podle Spisů se izraelský král Achazjáš v čase nouze neobrátil na Hospodina, ale právě na Baalzebuba, za což si vysloužil trest: Achazjáš propadl mříží svého pokojíku na střeše v Samaří a churavěl. Vyslal posly a řekl jim: Jděte a dotažte se Baal-zebúba, boha Ekrónu, zdali z tohoto ochoření vyváznu živ.“ Tu promluvil anděl Hospodinův k Elijášovi Tišbejskému: „Vstaň a vyjdi vstříc poslům samařského krále a pověz jim: Což není Bůh v Izraeli, že se jdete dotazovat Baal-zebúba, boha Ekrónu? (2 Kr 1,2–3) Vidíme, že dokonce i anděl Hospodinův v inspirovaných textech uznává Baalzebubovu roli boha Ekrónu, což ve striktním židovském monoteismu – který se ovšem teprve utvářel a mělo trvat ještě dlouho, než získal patřičné sebevědomí – může překvapit.

Sousloví Baal Zebub odkazuje k bohu uctívanému Filištýnci (Palestinci) – Baal znamená Pán (ve smyslu nadřízeného, krále nebo boha) a celé jméno je překládáno jako Pán much. Předpokládá se, že existoval vztah mezi filištýnským bohem Baalzebubem a kultem much, kde mouchy byly Židy nahlíženy jako odporní škůdci hodující na exkrementech.[1] Souvztažnost je snad možná také s helénským bohem Myiagrosem, který naopak zaháněl mouchy.[2] Vedle Pána much byl Baalzebub představený židovskými Písmy ztotožňován též s kanaanejským bohem Baalem, jehož kult se vyznačoval oblíbenými bohoslužbami formou sexu s kněžkami v Baalových svatyních.[3] V obou případech byla výpovědí Tanachu (z židovského pohledu) nepovolená modloslužba hnusící se Hospodinu. Do širšího náboženského povědomí se filištýnský Baalzebub dostal díky židovským Písmům.

Baalzebub v apokryfech a gnostické tradici

V apokryfní Šalomounově závěti je Baalzebub představen jako princ démonů, který byl původně nebeským andělem a je ztotožňován se Satanem (Závěť Šalomounova 15).[4] Způsobuje zkázu prostřednictvím tyranů, vzbuzuje mezi lidmi zájem o uctívání démonů, v kněžích vzbuzuje chtíč, vyvolává války. V gnostické tradici je možné nalézt Baalzebuba jako sekundární jméno pro Satana.[5]   Mezi okultisty je Baalzebub představován nepřehlédnutelným množstvím různých výkladů, jednou jako jeden ze tří klíčových padlých andělů, jindy ale překvapivě jako ten, kdo vede vzpouru proti Satanovi.[6] A právě tento moment, kdy je Baalzebub ztotožňován se Satanem a zároveň proti němu či sobě povstává, je po mém soudu mimořádně zajímavý, a to také v kontextu novozákonní výpovědi o rozdvojeném Satanovi.

Dictionare Infernal řadí ve svém pojetí démonologie Baalzebuba mezi sedm knížat pekla, přisuzuje mu schopnost létat a nazývá jej Pánem much. V této knize se také vyskytuje démon Bael. Nelze si nevšimnout, že vedle vztahu mezi Baalzebubem a Baalem nalezneme napříč náboženstvími v dějinách další souvztažnosti s postavami podobnými nebo přímo s Baalzebubem ztotožňovanými, jen jinak nazývanými. Jedna z názorových linií rozpoznává také souvztažnost mezi Baalem a arabským bohem Hubaalem, nejvyšším ze stovek bohů uctívaným v Kaabě před příchodem islámu. Další souvztažnost je možné nalézt u postavy jménem Baalial (Belial). Hebrejské slovo skrývá význam: postrádající hodnotu, bez hodnoty, bez vznešenosti nebo též Pán nicotnosti. V biblické knize Přísloví čteme slovní spojení: adam beli-yaal, česky: člověk zlobivý, jinými slovy ničemný, bezcenný (Př 6,12). Ve světových jazycích se ve Starém i Novém zákoně setkáváme se souslovím „synové Beliala“, s významem synové bezcennosti. Souvztažnost je možná i s dalšími démony, jako jsou Bael, Balam nebo Beelphegor. Boha Baala zná v souvislosti s modloslužbou také Korán (např. 37:125), ovšem Baalzebuba Korán nezná.

Baalzebub v Novém zákoně: rozdvojený Satan

Baalzebub proniká do kompozice Markova evangelia ve třetí kapitole, v širším kontextu Ježíšova uzdravování nemocných a vyvolení dvanácti klíčových učedníků. V souvislosti s jeho jménem, které se zdá být obecně známým nejen tehdejším Zákoníkům a Ježíšovi, ale patrně také prostému lidu, zaznívají velmi zajímavé výpovědi: Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: „Je posedlý Baalzebubem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana? Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát. A povstane-li satan sám proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, a je s ním konec.“ (Mk 3,22–26) Podobná výpověď o Baalzebubovi (Belzebulovi) zaznívá i v ostatních synoptických evangeliích (Mt 12 a Lk 11). Není zcela jasné, zda text ztotožňuje Baalzebuba se Satanem, zda je knížetem démonů míněn Baalzebub nebo Satan. Každopádně představa Satana, který povstane sám proti sobě a rozdvojí se, je mnohem hlubší, než se na první pohled zdá, a přímo vybízí ke komparaci s hinduistickým mysteriem první reflexe, a koneckonců i s křesťanským mysteriem Trinitatis.

Baalzebub mezi východem a západem: experimentální spekulace

Vzpomeňme: podle východních mudrců se absolutní vědomí zaměřilo samo na sebe a samo sebe učinilo objektem, čímž se zároveň stalo subjektem – vznikly dvě části, které proti sobě stály ve vztahu. Jedná (či jednalo?) se o sebeodcizení absolutního Jediného, které tvoří výchozí stupeň tvůrčího dění. Po tomto prvním dělení a objektivizaci nic nebrání (či nebránilo) dalšímu dělení, diferenciaci, zrcadlení, případně také spojování, prostupování, oplodňování atd.[7] Netvrdí křesťané něco velmi podobného, když se slovy snaží uchopit neuchopitelné a vyslovit nevyslovitelné o mysteriu Trinitatis[8]? Bůh Otec v neskonalé lásce a aktu totálního sebedarování (až sebezmaření) vydává vše a plodí sám ze sebe Syna, který je podle Tomáše Akvinského vztahem v Bohu. Osoby Trojice jsou podle myšlení největších křesťanských autorit založeny vztahy. Otec je Otcem, nakolik je otcovstvím vůči Synu, a Syn je Synem, právě nakolik je synovstvím vůči Otci. Připomeňme nicejsko-cařihradské vyznání víry: Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha. Vezmeme-li vážně učení o konstitutivních vztazích, musíme žasnout nad podobností hinduistického i křesťanského uchopení nepochopitelného mysteria. A vzhledem k Baalzebubovi mějme stále na paměti, že (inspirovaný) Tanach jej představuje jako boha.

A nyní nám Ježíš Kristus v novozákonních verších vyjevuje tezi o prvním rozdvojení Satanově. Nezapomeňme, že pro jeho následovníky jde o Trojicí inspirované texty. Bude skutečně Satan, který povstane sám proti sobě, ochromen, nebo takový akt můžeme připodobnit východnímu mysteriu první reflexe, po němž následuje tvůrčí dělení a dění? Nečiní ze sebe Satan objekt a nestává se tak dvěma subjekty? Můžeme na základě novozákonní výpovědi experimentálně nahlédnout Satana a Baalzebuba jako dvě andělské (nebo dokonce božské, vždyť v Tanachu figuruje Baalzebub jako bůh) osoby jedné podstaty – vypůjčíme-li si pro tento myšlenkový experiment teologické paradigma Trojjediného – stojící proti sobě v plodném tvůrčím napětí? Najednou by z opomíjené postavy židovských a křesťanských Písem byla postava kardinální. Připomínám ovšem, že jde jen o experimentální spekulaci.

Výskytů Baalzebuba v Písmech není mnoho, ovšem té výsady proniknout do nejčtenějších a nevydávanějších textů lidské historie se mu dostalo.

 

Náhledová fotografie: autor. 

Poznámky:

Požité zkratky biblických knih: Mk – Evangelium podle Marka, Mt – Evangelium podle Matouše, Lk – evangelium podle Lukáše, 2Kr – Druhá kniha Královská. 

[1]Srov. BAUER, Walter a kol. A Greek-English Lexicon of the New Testament and Other Early Christian Literature. 3. vyd.  Chicago: University of Chicago Press, 2010, s. 173.

[2]Srov. FREEDMAN, David Noel. Eerdmans Dictionary of the Bible. Michigan: Eerdmans Publishing, 2000, s. 137.

[3]Srov. GOLDBERG, B. Z. A Day with Baal and the Sexual Worship of the Gods. Whitefish, Montana: Kessinger Publishing, 2005, s. 11–47.

[4]Závěť Šalomounova. Dostupné online: The Testament of Solomon (esotericarchives.com)

[5]Srov. WEOR, Samael Aun. The Revolution of Beelzebub: Gnosis, Anthropogenesis, and The War in Heaven. Clinton: Glorian Publishing, 2014, kap. 17. Dostupné online: Beelzebub and His Revolution (glorian.org)

[6]Srov. tamtéž.

[7]Srov. KÜNG, Hans – STIETENCRON, Heinrich. Křesťanství a hinduismus. 1. vyd. Praha: Výšehrad, 1997, s. 90.

[8] Tajemství Boží trojice.

 

Související příspěvky:

Temné postavy svatých Písem 2/2: livjátan a Abadon

Bible jako cestopis

Satan v abrahamovských svatých Písmech 1/3: židovský Tanach

Nkisi Nkondi: mocné fetišové figury centrální Afriky

Náboženská pouť k mekkánské Kostce v oparu předčasí: Epizoda I.

 

 

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments