Na jaře se v Česku pravidelně konají akce zaměřené na začátek vodácké sezóny.[1] Ačkoliv se na první pohled může zdát taková akce z religionistického hlediska nezajímavou, opak může být pravdou. A my jsme jednu takovou navštívili, abychom se na ni teď podívali optikou zkoumání implicitně náboženských rysů, ať už jde o ritualizaci začátku splavnosti řeky, symbolickou práci s časem či tabu.
Již od ranních hodin se v sobotu 28. března sjížděli do kempu v Suchdole nad Lužnicí nadšenci, kteří přišli přivítat nový vodácký rok. Přestože teploměr nevystoupal nad pět stupňů, brzy se břeh hemžil lidmi nejenom z okolí, a to všech věkových kategorií od těch nejmenších, až po ty vysloužilé, kteří si pamatují zlatou éru sjíždění řek u nás. Někteří sice přišli řeku jenom pozdravit, ale většina odvážlivců se chystala sednout do lodí nebo jít alespoň několik kilometrů po břehu pěšky.
Celá akce se rozbíhala pozvolna. Jako doprovod hrála kapela české folkové a country písně, které si jistě mnoho lidí s podobnými akcemi propojí. Byla možnost zakoupit si na památku placku ze dřeva, na které stálo, že se letos odemykání koná již po šestačtyřicáté.[2] Tato jarní akce má tedy již dlouholetou tradici podobně jako zamykání řeky, k němuž dochází na podzim.
Lužnice byla oblíbeným místem vodáků hlavně v dobách před pádem železné opony a v následujících 90. letech. Její prestiž ale postupně začala upadat a lidé se přesunuli například na Vltavu či Sázavu.[3] Přesto se tato zajímavá každoroční akce udržela a s výjimkou covidových období se koná nepřetržitě. Je to proto znát i na komunitě, která se každý rok odemykání účastní – velká část osazenstva se navzájem zná.
Oficiální zahájení se koná pravidelně v 10 hodin dopoledne poslední březnovou sobotu. Slova se ujal jako první starosta Suchdola nad Lužnicí, aby vodáky přivítal, popřál jim příjemnou plavbu i úspěšný rok nejen na vodě a připomněl, proč se na Lužnici někteří stále rádi vracejí. Informoval také o aktualitách, které se vodáků mohou dotknout, a pak předal slovo předsedovi vodáckého spolku. Ten je držitelem klíče, jímž se řeka odemyká a zamyká. Ten zase všechny obeznámil se stavem řeky a její sjízdností.[4]
Celý tento proslov byl zahájen i ukončen vodáckým pozdravem: Ahoj! Na ten se očekává hlasitá odpověď z řad posluchačů. Přestože se nemusí mezi sebou všichni znát, tento pozdrav je signifikantním poznávacím znakem pro všechny vodáky. Pokud by kdokoliv místo něj použil jiný, třeba i formálnější, způsobil by tím malé faux pas.
Po proslovu už je na řadě to, na co se většina vodáků těší nejvíce – předseda schází přímo k řece, do které vejde co nejdál, dokud mu to gumáky dovolí. Zhruba 50 centimetrů velký klíč ponoří do vody a se slovy: „odemykám řeku na dva západy“ ji slavnostně otevře. Pak všem symbolicky dovolí na řeku vyplout a po přání šťastné plavby se loučí obligátním: Ahoj!
V tento moment se každý může rozhodnout, zda ještě v kempu zůstane, nebo již vyrazí na vodu. My jsme vyjeli mezi prvními a ze břehu nám všichni mávali a zdravili nás. Ze Suchdola se při tomto odemykání jezdí jenom pár kilometrů do nedaleké Majdaleny, kde je večer zábavou v kempu celá sobota zakončena.
V dnešní době, kdy jsou oslavy jara v naší společnosti soustředěny hlavně okolo Velikonoc, je celá tradice nejen spojením komunity, ale i symbolickým oslavením přírody – přivítáním jara a možností vrátit se zpět do přírody. Zároveň je ovšem oslavována a znovu spojována komunita, tady čistě kulturní a lidská záležitost. Na řece Lužnici se koná, jak již bylo zmíněno, vždy poslední víkend v březnu, bez ohledu na počasí, které má k jaru mnohdy daleko. Termín se tomu ale nijak nepodřizuje. Na jiných českých řekách, kde se konají obdobné akce, jsou některé konkrétní prvky trochu jiné, konají se i v jiný čas, ale myšlenka je stejná: probudit řeku (potažmo přírodu) ze zimního spánku, kdy patřila přírodě a truchlila po létu a svých návštěvnících. Někteří vodáci jí přináší i drobné dary, většinou květiny, které pouští po proudu nebo se nechávají na břehu.
V protikladu k odemykání řeky pak existuje i její uzamknutí, které se koná na podzim, na Lužnici vždy první víkend v říjnu. Průběh je velmi podobný, s tím rozdílem, že zamknutí je jen na jeden západ. Lužnice má v tomto své specifikum – zamykání probíhá totiž hned dvakrát. Druhý termín, tzv. Štěpánská, je ale pro opravdové srdcaře, koná se totiž 25. prosince na svatého Štěpána. Tehdy se řeka uzamyká právě i na druhý západ.
Vyjet na řeku po jejím uzamknutí není sice nijak zakázáno, ale je minimálně tabuizováno. Neimplikuje sice, že by mohlo dojít k nějakému narušení prostoru řeky a následné hrozbě například sucha v příštím roce, či dalšího projevu na jiné rovině – nejde tedy o rituální chybu jako takovou, ale bylo by považováno za přinejmenším zvláštní. Má to i své praktické hledisko, v zimě bývá v řece méně vody a po tání sněhu je jí naopak příliš, takže je sjezd nebezpečnější. Na odemykání Lužnice je vidět, jak si i současné sekulární komunity vytvářejí vlastní rituály a i ve vodácké události se mohou objevovat formy ritualizace, a symbolického myšlení.
Poznámky:
[1] U jiných řek se termín odemykání podřizuje také spíše pragmatičnosti, například na Odře se odemyká až v červnu, po období, kdy chráněné ptactvo v jejích březích hnízdí a vyvádí mladé. Na Vltavě, která je nyní známá masovým splouváním, zase až v polovině dubna, kdy už bývá lepší počasí.
[2] Covidová opatření dala vzniknout zajímavé situaci: jedno z odemykání se neuskutečnilo, a tak letos proběhla oslava 46. odemknutí, přestože v roce 2025 proběhlo již 46. zamknutí.
[3] I přes to se zachoval název pro Lužnici, který ji označuje za „Mekku vodáků“.
[4] Starosta se akce vždy neúčastní, v tomto případě hovoří předseda sám či společném s jiným významným představitelem komunity.
Záznam ze slavnosti je k dispozici zde.
Náhledová fotografie: odemykání Lužnice 2025 ze zdroje zde.
Psali jsme v Dingiru:
téma Rituály ve veřejném prostoru, Dingir 24 (2), 2021.
Související články:
Želvuška je věčná! – Sametové posvícení se v Praze konalo už po čtrnácté