Náboženská pouť k mekkánské Kostce v oparu předčasí: Epizoda I.

Náboženská pouť k mekkánské Kostce v oparu předčasí: Epizoda I.

Fascinující dějiny jednoho z nejvýznamnějších náboženských poutních míst na celém světě, mekkánské Ka‘by (nebo též Kaaba, arabsky الكعبة , v překladu „kostka či krychle“), lze rozdělit do dvou údobí, či lépe vyjádřeno do dvou časů: do před-islámského času, tedy času před zjevením, kterého se dostalo Muži z Mekky prostřednictvím anděla Džibríla (Gabriela), času, který muslimové chápou jako čas nevědomosti, zahalení, ignorance (tzv. džáhilíje), a který v tomto zamyšlení nazývám „předčasí“, a poté času po zjevení vůle Jediného Boha, času islámského, podle víry muslimů času plného vědomí. Oba časy jsou z perspektivy náboženské pouti více než zajímavé a neméně zajímavý – ba ve všech svých rovinách mimořádný – je také onen pluridimenzionální zlom, který si v dějinách vyžádal – doslova vytrhl z dějin – svůj krátký čas naplněný vírou, náboženskou touhou, jiskřivým entuziazmem na jedné straně meče, i bolestí a krví na jeho druhé straně, které souhrnně přikryla vize jednoho muže. Šlo o krátký čas, v němž padali bohové, v němž se bouraly okolní Ka‘by v zápalu nadšení mladé víry, která měla proměnit chod náboženských dějin světa; šlo o čas, kdy arabský polyteismus zkolaboval v nesmírně silný monoteismus.

Na velbloudím trhu se právě smlouvá o ceně velbloudů mezi dvěma rodinami. Velbloudi dnes na trhy do Arábie často putují až ze Súdánu.

Nořím se zde hluboko do předčasí tajemné Kostky – nacházející se na území dnešní Mekky v Saudské Arábii na Arabském poloostrově nedaleko pobřeží Rudého moře – z pohledu náboženské pouti, tedy fenoménu, který má pevné místo snad v každém náboženství, v duchovním růstu člověka, v poznání, v prolomení stereotypu a nahlédnutí jinam; do podnětného, inspirujícího jinam. Na cestě se totiž odehrává něco pozoruhodného hluboko v nitru člověka, který se potkává sám se sebou, v osobní svobodě obnažuje náklonnost a odebírá přirozenosti ne zcela svobodný vliv, přerovnává hierarchii svých hodnot, otevírá se mysteriu nekonečně jej přesahujícímu a nazírá cosi, co bylo v rytmu každodennosti skryté (nebo bylo naopak nahlíženo jako samozřejmé, a tedy přehlíženo). Pouť má po mém soudu vždy onu významnou duchovní rovinu. Nemusí se nutně jednat přímo o náboženskou pouť, ba co víc, pouť, která nemá vědomě explicitní náboženský cíl, je prosta duchovních očekávání a (někdy mylných) předporozumění a může se z ní vynořit něco pro člověka velmi cenného. Sám jsem toho dokladem: pocházeje z duchovně sterilního prostředí jednoduchého komunistického ateismu, později fascinován východem, na cestě kolem světa znenadání osloven Slovem a jako Šavel před branami Damašku – dokonce tamtéž jen o dvě tisíciletí déle (Ale co je čas? Byli jsme tam spolu.) – nasměrován vnitřně jinam, přesto vnějšně tamtéž. Cesta.

V Jordánsku cesta nabízí rozmanité skalní útvary.

Jak už jsem naznačil v předchozích zamyšleních, abrahámovská náboženství jsou poutí přímo formována, mají cestu vtištěnou do své identity. Mimořádný poutník Abrahám – který je s mekkánskou Kostkou rovněž spojován – byl prvním známým dobrodruhem, který se vypravil do nejistoty, aby následoval hlas nejvyššího Boha, jemuž se nejen v jeho rodišti na dolním Eufratu říkalo El. Byla to cesta nesmírně dlouhá. Cesta, která v jistém smyslu stále neskončila, rozvětvila se v trojzubec a pokračuje dál třemi významnými monoteismy. Cesta, z níž pramení přinejmenším tři velké řeky, které se často prostupují: řeka naděje, řeka spásy a řeka krve. Cílem té velké cesty není nic jiného než eschatologická plnost a jak vidno ze svatých Písem nejen velkých monoteismů, El přeje poutníkům. Tento svět, tento život, tento čas, to je nabídka, to je možnost. Kdo ji nevyužije, zahazuje dar a v jistém smyslu uráží dárce, věří-li v něho. Ne každý je samozřejmě povolán k cestám dlouhým, někteří volí cesty hluboké nebo jiné, cesta má totiž rozličné tvary či mody a v neposlední řadě i odmítnutí možnosti, vědomé zahození daru je svobodně zvolená cesta. (Vždyť mnozí ateisté jsou duchovními punkery. Proč ne? Nihil futurum! zní mantra vědomých afilozofů.) Abrahám svou míru naplnil po okraj (na cestě se prý také potkal s poutníkem Sinuhetem) a v Arábii se dokonce tradovalo, že na své dlouhé cestě sestoupil až do mekkánské oblasti, kde se synem Izmaelem postavil krychlovitou Ka‘bu, příbytek Boží, nebo, podle jiné tradice, již existující Kostku z dob prvních lidí přestavěl a zanechal zde rohy berana, kterého Bohu obětoval (snad namísto syna Izmaele). V ponoru do předčasí pozvu do našich rozličných imaginací jeden beduínský rod, jeden klan synů Izmaelových, jeden rod zbožných obchodníků a poutníků, jejichž životní rytmus určovala prastará hadždž, pouť k mystérii zahalené Kostce. Staří Beduíni nám nabídnou přímý vhled do hlubokého předčasí. (Vyprávění bude pro přehlednost odlišeno písmem.)

 

Músa ibn Ismael

Předpokládá se, že v době Abrahámově se cestovalo především za využití oslů. V Arábii jde dodnes o velmi oblíbeného pomocníka.

Músa byl prvním z prastarého pasteveckého rodu, který na cestě k dalekému obchodnímu stanovišti, kam směřoval s nákladem kvalitních velbloudích kůží, uslyšel o posvátném prameni poblíž jednoho menšího tržiště, kde se k odpočinku zastavovaly karavany s nákladem koření, kadidla a zlata, směřující k velkým králům říší na řekách. Nevěděl, co jsou řeky. Slyšel o nich; množství proudící vody, které musí sesílat sami bohové. Sám v životě zažil jen jednou vodu padat z nebe a potom odnášet stany údolím dolů do roviny. Jednoho dne v době, kterou dnešní potomci nedokážou určit, ba ani odhadnout – říká se dávno, pradávno –, vydal se Músa se svým nejstarším synem a třemi otroky k tomuto posvátnému prameni, aby zajistil přízeň bohů pro svůj rod. Músa byl odvážný, čestný, moudrý. Chtěl svým potomkům předat dostatečně početné stádo velbloudů a nové obchodní možnosti. Smysl svého bytí spatřoval v rodině a velbloudech. Cesty nebyly bezpečné, člověk musel vědět kudy putovat, ostatně cestovali jen bohatci, učení básnící a obchodníci, a někdy také blázni, pomatení dobrodruzi, kteří chtěli vědět co je za kopcem (každému soudnému člověku bylo jasné, že je tam totéž, co před ním).

Cesta k neznámému božišti byla pro Músu a jeho družinu klidná, při jediné závažnější potyčce ztratili jednoho otroka, který se holýma rukama obstojně bránil mečům (jako by to byl skutečný člověk), a sami museli zabít jen dva lidi nepočítaje jednoho pomatence (pozn.: šlo o putujícího pythagorejského filozofa), kterému beztak jen zkrátili trápení na tomto světě (neboť v jeho hlavě byla bouře neklidu). Ostatní šarvátky vyřešili domluvou a několika velbloudími kůžemi. Músa byl zvyklý cestovat a řešit konflikty. Znal zemi, znal lidi, cestování mu nečinilo žádný problém, dokonce ho měl rád; celé dny na nic nemyslel, jen plul na svém velbloudu širým prostorem a když bylo potřeba, mrsknul otroka přes záda, což ani nevnímal, prostě se to od něho očekávalo. (Lidé by měli dělat, co se od nich očekává, byl přesvědčený Músa. Otrok by měl jiný názor, kdyby jej mít mohl.) Po dlouhé cestě dorazili poutníci k nevelké osadě obklopující posvátný pramen. Lidé zde hovořili neznámými jazyky, na trhu se směňovalo zboží, které Músa doposud neviděl a silně na něj zapůsobili dvě skutečnosti: bezpečí (lidé nevyvolávali roztržky, své meče a dýky ani jedinkrát nemuseli tasit) a extatická zbožnost nahých poutníků při rituálním obcházení pramene a hlazení svatého kamene zasazeného v malém oltáři, o němž se traduje, že pádem z nebes pramen otevřel a býval bílý, než zčernal hříchem lidí, kteří se jej dotýkali. Jediná krev, která tam tekla, byla krev obětovaných. Uchvácen zbožností Músa se vší úctou a svatou pečlivostí obětoval jednoho ze svých otroků. Zařízl jej pomalu, pečlivě, se zbožnou rozvahou a dlouho potom vzpomínal, s jakým klidem otrok svou oběť přijal pohnut svatostí tajemného božiště. Pro otroka nemohlo být zářivějšího konce. Měl životní štěstí, musel se těšit z posledního pohledu na svou krev tekoucí na svatý kámen od bohů. Otrok věřil, že krev je jeho duší a radoval se, že svou duší zvlažuje ten černý zázrak. Do poslední chvilky vnímal svou duši tekoucí a potom pomalu kapající na samý střed světa. S poslední kapkou vstoupil do kamene. Músa se zadíval na krví zbrocenou čepel obětního nože. Nůž byl krásný i čistý, ale teprve nyní dostal smysl. Pro tento vzácný okamžik byl ukován a ozdoben. Dokonce i otrok může vtisknout smysl tak drahocenné věci, pomyslel si.

Beduíni v Arábii nosí nejčastěji bílý oděv.

Poté co Músa vykonal svůj šlechetný, zbožný čin, obmyl svatý kámen krví za přízeň bohů, dlouze se synem rozjímali a kdyby nepotřebovali posledního otroka na zpáteční cestě, jistě by jej ve své dobrotě zařízli také. Dobrý obchodník ale neplýtvá. Dozvěděli se brzy, že nejzbožnější z mužů obětují své prvorozené syny, což Músa po delší rozvaze váhavě odmítl. Syn oddaně čekal na otcovo rozhodnutí. Oběť by býval přijal, ba s radostí přivítal, aby neposkvrnil čest rodiny. Čest rodiny byla násobně více než život jedince. Músa se ale nezařadil mezi nejzbožnější, svého syna miloval a raději by zaříznul všechny své otroky (přestože nerad plýtval materiálem), ba dokonce i své velbloudy (které měl dokonce svým způsobem rád), ale na syna by ruku nevztáhl, vždyť jej měl se svou nejmilejší z dvanácti žen. Syn zakoupil tři mladé otrokyně a jednoho mladého otroka výhradně pro své mužské potřeby a poté napojeni zbožností, ba přímo proměněni zbožností (jako když silný vítr vytvoří z písečné duny zcela novou, krásnější) vyrazili vstříc vzdálenému domovu.

 

Pouť ke Kostce v čase mnoha bohů: kamenné nasávání hříchů

V Saudské Arábii najde cestovatel domy vytesané do skály podobné těmto v Jordánsku.

Badatelé se přou, zda byla Mekka v před-islámském období významnou zastávkou obchodních karavan, nebo – podle mírně převažujícího názoru – jen nevýznamným místem drobného regionálního obchodu. Opatrně se kloním k názoru, že Mekka byla přinejmenším jednotky stovek let před Prorokem poměrně významným místem, kudy proudil výnosný obchod s kadidlem, zlatem, kořením a dalším zbožím z oblasti dnešního Jemenu do oblasti dnešní Sýrie a Egypta a rovněž byla strategicky provázaná s výhodně umístěným přístavem na pobřeží Rudého moře, který spojoval egyptské přístavy na severu Rudého moře s Adenským zálivem. Nezapomeňme, že území dnešního Jemenu nebo Etiopie (případně obě oblasti v jednom mocenském celku) bylo již za krále Davida na přelomu 2. a 1. tis. př. n. l. významným centrem kulturního a náboženského života a silným obchodním partnerem pro Egypt a celý Přední východ, a snad právě přes Mekku také putovala královna ze Sáby (podle arabské tradice jménem Bilqís) se svou početnou družinou do Jeruzaléma. Podle této názorové linie byla mekkánská Ka‘ba významným obchodním a náboženským poutním místem již hluboko v před-islámské době,[1] a vedle stovek bohů zde byl uctíván také Ježíš z Nazareta vyobrazený jako dítě v náručí matky Marie. Beduínští křesťané zde měli krásné poutní místo, kde v symbióze s věřícími v rozličné bohy prohlubovali svůj vnitřní život a putovali se dotknout výjimečného místa s tajemným černým kamenem z nebes, který nasával hříchy, očišťoval člověka a byla tam cítit boží přítomnost.

Zároveň však musím uznat a představit existenci opačného názoru nemalého počtu odborníků, kteří tvrdí, že Mekka nebyla na hlavní obchodní stezce z jihu na severozápad, ale byla jen nevýznamným místem s jedním božištěm, kterých bylo v oblasti prokazatelně více. Silně jim k této názorové linii nahrává absence Mekky ve světové literatuře před rozšířením islámu a rovněž absence významnějších archeologických nálezů na území dnešního města v kontrastu například s Damaškem, Jeruzalémem, Ammánem a dalšími městy, kde – s minimem nadsázky – nelze kopnout do země a neobjevit něco vzácného. Tento blok odborníků nenalézá (staršími badateli vyzdvihovanou) spojitost mezi Ptolemaiem (100–170) uváděným městem Macorabou a Mekkou.[2] Ať už byla Mekka významnou obchodní křižovatkou, nebo nikoli, božiště Ka‘ba zde v islámském předčasí existovalo, ovšem nelze určit kde v historii má svůj kořen.

Domky kuželovitého tvaru byly v Arábii velmi populární. Dodnes jsou k vidění v odlehlých vesnicích v Sýrii.

V tomto zamyšlení cílím právě na ono mlhavé období nevědomosti, islámského předčasí, které lze rovněž nahlížet jako čas dobrý, ba velmi dobrý, čas, kdy do svatyně (Mekka – snad z jihoarabského makarab z kořene MKRB – znamená „svatyně či chrám“) proudili náboženští poutníci různých věr. Předčasí v Ka‘bě můžeme nazírat jako období náboženské tolerance, a co víc, období mezináboženského dialogu, který je dnes u Ka‘by striktně zapovězen. Který čas je tady skutečně časem ignorance? Ne, nenabízím černobílý pohled, spíše se inspiruji u krále Šalomouna a jeho přístupu k ostatním náboženstvím a otevírám otázky, které mohou osvětlit Kostku z dalších stran a úhlů. Byl to tehdy ze strany Šalomouna skutečně politický kalkul zrazující víru v jednoho Boha?  Nebo spíše moudré jednaní plné respektu k alteritě? Jaké mělo následky a kdo je kompetentní je hodnotit? A konečně: jak reálný byl tehdejší monoteismus?

 

Pozn.:

[1]Srov. BOWERSOCK, Glen W. The Crucible of Islam. Cambridge: Harvard University Press, 2017, s. 53–55.

[2]Srov. MORRIS, Ian D. Mecca and Macoraba. Al-´Usúr al-Wustá, 26 (2018), s. 1–60.

 

Fotografie: Ilustrační fotografie z oblasti Arábie. Ondřej Havelka.

 

Související příspěvky:

Poutník tváří v tvář jinakosti

Sebe vědomá identita jako předpoklad mezináboženského dialogu

Náboženství na řece Niger: kult hada, západoafrický vodun, fascinující synkreze i temná strana 1/4

 

 



Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Ivan Štampach
Ivan Štampach
2. 10. 2021 12:40

Děkuji za článek zároveň věcný, s bohatou faktografií i sympatický nadšený.

Jen bych rád doplnil jednu informací. V různých popisech to není zcela zřejmé, že ta “kostka” či spíš kvádr (15x12x10 m) je budova. Jsou tam v podélné linii tři sloupy, mezi dvěma je je malý oltář, nahoře mezi sloupy vede trám, ze kterého visi lampy, na stěnách z mramoru zevnitř jsou verše k Koránu a stěny se pomazávají olejem.

Součástí pouti do Mekky není návštěva vnitřního prostoru Ka’aby, ta se jen obchází.

autor
autor
2. 10. 2021 12:55
Reply to  Ivan Štampach

Děkuji, vážený pane kolego. Pokračování bude ve druhé a zároveň závěrečné epizodě. Obě epizody se snaží nabídnout vhled právě do období před Vámi popsaným vzhledem budovy.