„Jednou, když Boží synové předstupovali před Jahva, přišel mezi nimi i Satan.“
(Job 1,6)
V předešlých zamyšleních jsem se zabýval synkretismem katolického křesťanství a vodunu v Beninu, synkretismem islámu a vodunu v Mali a zatím okrajově také africkým čarodějnictvím, při čemž jsem opakovaně otevíral závažnou a značně nesnadnou problematiku tajemství zla a narážel na postavu všeobecně známou jako Satan, jenž je poměrně zásadním charakterem v dramatu abrahamovských svatých Písem: v židovském Tanachu, křesťanském Novém zákonu a muslimském Koránu. Věřící – ale ve značné míře (snad) paradoxně také nevěřící – případně jinověrci, mají poměrně jasné předporozumění, kdo Satan je, což by odpovídalo rovině ontologické; menší je potom povědomí o tom, kým je Satan pro člověka, což by odpovídalo rovině soteriologické (přesněji pro některé tradice anti-soteriologické). Nakolik je toto předporozumění zakotveno ve studiu svatých Písem, nakolik je ovlivněno rozličnými náboženskými (a do značné míry i kulturními) tradicemi a nakolik je přímo formováno vlastním – vědomým či nevědomým – kontaktem s tímto Božím andělem? A proč se vlastně zabývat otázkou, kým je Satan pro člověka v židovství, křesťanství a islámu?
Svatá Písma všech tří různě pojatých monoteismů jsou po mém soudu pro lidi a o lidech samých (tedy mimo jiné o nás dnes a zde, dokonce i o jinak věřících a nevěřících), o jejich počátku i konci, a vystupuje v nich tajemná andělská postava, která se k lidem vědomě vztahuje, není k nim lhostejná, ba naopak se zdá být velmi aktivní vzhledem k jejich budoucnosti. Je to postava, která přímo určuje teologicky nazíranou antropologii, zásadně zasahuje do eschatologie a přinejmenším charakterově zajímavá může být rovněž pro všechny neabrahamovce, byť by (zcela legitimně) popírali její existenci. Satan – případně pro nevěřící: osobní či neosobní zlo – je součástí dobrého (leč často i velmi syrového) dramatu lidského života, je hráčem klíčovým a hráčem velkým. – V mnoha ostatních náboženstvích, ne-li dokonce ve většině z nich, zasahuje do narativu osvětlujícího stav lidské existence podobná postava problematizující děj, doplňující jeviště, kořenící vývoj a otevírající závěr.
V této sérii společně nahlédneme, co přesně o tajemné postavě Satana vypovídají svatá Písma Židů, křesťanů a muslimů. S malými výjimkami odhlédneme od jiných textů (jakkoli by bylo zajímavé vztáhnout Satana k jeho možnému předchůdci v egyptském Sutechovi či Apopovi, sumerském Ušumgalovi, perském Ahrimanovi nebo komparovat Satanovo pokušení Krista s východním Márovým pokušením Buddhy apod.), odhlédneme od vlastního předporozumění a emocí, které vágně uchopená problematika Satana tak snadno vyvolává, abychom na sebe nechali působit samotná svatá Písma, která jsou podle věřících daných tradicí Bohem inspirovaná, nebo, v případě Koránu, přímo od Boha pocházejí. Záměrně také odhlédneme od exegezí svatých Písem pozdějšími mysliteli, odhlédneme od textů exorcistů, stejně jako odhlédneme od textů satanistů. Ty všechny jsou nyní pro nás příliš silným a více či méně zakaleným sklem, které zkresluje nebo dokonce zcela znemožňuje průhled na samotné jádro problematiky tak, jak jej zaznamenali svatopisci. Netvrdím, že sklo nebylo taveno ze zajímavých myšlenkových konstruktů a přímé existenciální zkušenosti, ba naopak: ono sklo je fascinující a nelze než mu v jiném čase věnovat samostatný prostor.
Jak se ukáže, výrazný charakter Satana se v dějinách svatých Písem zásadně proměňoval a jeho role – nebo přinejmenším intenzita výskytu – ve svatých Písmech v čase graduje. První ze třídílné série článků se zaměřuje na výpovědi o mysteriózní postavě Satana v židovském Tanachu (Tóra, Proroci a Spisy). Odkazy jsou však vzhledem k jednodušší a dostupnější dohledatelnosti pro českého čtenáře uvedeny z biblického textu Starého zákona, přičemž je třeba předeslat, že různé překlady užívají pro Satana různá slova: tam, kde jeden překlad používá slova Satan nebo satan, jiný překlad uvádí protivník, případně žalobce. Podobné rozdíly lze vysledovat mezi hebrejským textem Tanachu a mladší septuagintní verzí. V překladech do dalších jazyků je tomu stejně. Nepůjdu v tomto směru do jazykových detailů, spíše se ponořím do smyslu slov, ovšem s odhlédnutím od běžných výkladů, které si v otázce přístupu k postavě Satana nezřídka protiřečí. Článek se nezabývá možnou inspirací indo-íránských náboženských směrů, ani jinými texty ostatních náboženství pocházejícími ze starověkého Předního východu, zabývá se úzce židovskými svatými Písmy, přestože nelze zastírat povědomí jistého vlivu mezopotámských náboženských představ na svatopisce, a to právě v otázce eskalace zla ve světě, pramenícího ve vědomém překročení Bohem, bohy či božstvy nastavených hranic.
Nejstarší vrstva Tóry – tzv. jahvistický pramen – byla prvně zapsána patrně na dvoře krále Šalomouna, přibližně před třemi tisíciletími. Ústní tradice vypovídající o postavě Satana však vyrůstá z ještě starší (jen těžko průhledné) mlhy dějin a v této pradávné mlze se nad vodami nevznáší jen Boží duch, tuto mlhu rovněž prostupuje a vlastní dimenzi reality formuje Boží anděl Satan. Jestliže v Tanachu Satan vystupuje z textu poměrně vzácně, v Novém zákoně již jeho jméno prořezává verše velmi často, a konečně v Koránu se jedná o jednu z nejzmiňovanějších postav.
Διάβολος, σατανάς, שָׂטָן
Hebrejské slovo satan (שָׂטָן , stn) původně znamená protivník, žalobce, odpůrce, osočovatel a je odvozené od slovesa s významem bránit; slovo satan bez členu značí jakékoli lidského protivníka, oponenta, žalobce, zatímco osobu (mohu-li použít tohoto nikoli neproblematického teologického pojmu, který má různé výkladové linie) nebeského žalobce lidí – Satana – označuje slovo se členem (ha-satan). Vzhledem k tomu, že abrahamovská svatá Písma vykrystalizovala svůj přístup k Satanovi jako k osobní bytosti – v Koránu pojmenované Iblís –, používám v celé sérii článků slova Satan s velkým S, jakožto jména andělské osoby, o které je zde řeč.
Řečtina používá slova Διάβολος (diabolos = rozdělovač; pomlouvač; ten, který rozděluje; česky ďábel) a σατανάς (satanás, česky satan). V hebrejském textu Tóry se slovo satan s významem protivník objevuje již v knize Ba-midbar. (Symbolika ve starozákonním dělení je zde pozoruhodná Numeri 22,22, v překladu tedy Čísla 22,22.) Protivník v tomto textu vystupuje jako Hospodinův anděl, jenž jedná v Božím zájmu proti subjektu, který vyvolal Boží hněv. Protivník tak jedná v Božím záměru, v kontextu situace Božího hněvu, jako Boží anděl, lze snad použít výrazu Boží exekutor, vykonavatel Boží vůle. Zůstaneme-li u Tóry, nelze vynechat pasáž z Deuteronomia: „Obětovali ďáblům, a ne Bohu…“ (Dt 32,17), ovšem jedním dechem nutno dodat, že svatopisec zde patrně podroboval ostré kritice modloslužbu, coby prohřešek upevňujícímu se hebrejskému monoteismu.
Po zajímavé symbolice čísel v knize Numeri se dvojky vlamují do pozornosti čtenáře znovu v První knize královské 22,22: „Půjdu a budu zlým duchem všech jeho proroků.“ Další působení protivníka zaznamenávají knihy Kronik a Samuelovy: „Proti Izraeli povstal Satan a podnítil Davida, aby Izraelity sečetl.“ (1 Kro 21,1) Většina světových jazyků zde používá slova Satan s velkým S. Ve druhé knize Samuelově je v paralelním místě při sčítání lidu použit výraz Hospodinův (či Jahvův) hněv, zatímco kralický překlad do češtiny používá slova satan (2 Sam 24,1). Satan prozatím není blíže představen, jeví se jako síla podléhající Hospodinu, vystupující proti jedinci a vyvolenému národu.
V dalším textu se dozvídáme, že sčítáním lidu bylo spácháno zlo (1 Kro 21,17), které Hospodin potrestal prostřednictvím anděla zhoubce, jenž vyhlazoval Jeruzalém (1 Kro 21,15). Hospodinův anděl vykonávající Hospodinův trest koná zlé (2 Sam 24,16), jakožto trest za zlo spáchané člověkem. Boží anděl toto spravedlivé zlo pouze vykonává, je tedy Božím exekutorem, podle textu však nikoli ze své vůle či ze svého rozhodnutí, ale z vůle Hospodina. Vedle anděla zhoubce, Božího hněvu a Božího anděla vykonávajícího zlé, zná Tanach také zlého ducha přicházejícího od Boha: „...přepadl Saula zlý duch od Boha a on začal ve svém domě běsnit.“ (1 Sam 18,10)
Velmi známým textem zmiňujícím opakovaně Satana je kniha Jób: „Jednou, když Boží synové předstupovali před Jahva, přišel mezi nimi i Satan.“ (Job 1,6) Septuaginta používá místo sousloví Boží synové překlad Boží andělé. Satan je v textu o Jóbovi vůči člověku skeptický a snaží se jej přistihnout při chybě. Hospodin se Satanem hovoří, doposud nic nenaznačuje jejich protivenství. Satan v textu uposlechne Hospodinovy výzvy – hledá slabost člověka, hledá zištné motivy jeho zbožnosti, avšak poslouchá Boha (Hospodina či Jahva). Z dalšího vývoje Jóbova příběhu je zjevné, že Satan má moc ublížit člověku a působit mu rozličné zlo (Job 2,7), pouze však do té míry, do jaké mu to Hospodin umožní. Z knihy Jób snad můžeme opatrně usoudit, že Satan člověku není nakloněn, ba právě naopak.
Satan jako žalobce člověka vystupuje dále u Zachariáše: „On mi ukázal velekněze Jozua, který stál před Jahvovým andělem, zatímco po jeho pravici stál Satan a obviňoval ho.“ (Za 3,1) Závažný výrok o Ďáblu dále přináší Septuaginta, konkrétně kniha Moudrosti: „Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti. Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt, a kdo patří k němu, zakusí ji.“ (Mdr 2,24) Teprve kniha Moudrosti (která ovšem není v palestinském kánonu Tanachu) tedy přináší určité hodnocení lidského protivníka. Teprve v tomto textu se explicitně hovoří o ďáblově závisti jako motivu jeho jednání, jehož výsledkem je smrt. Zároveň však z první knihy Tóry víme, že smrt je primárně mzdou lidského hříchu.
Dvěma texty, které v Tanachu snad mohou odkazovat k Satanově pádu jsou vybrané verše Ezechielovy a Izaiášovy: „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo (pozn. Vulgáta překládá Lucifere), jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů!“ (Iz 14,12) Je ovšem třeba jedním dechem dodat, že text hovoří na první úrovni o pádu babylonského krále, a tedy hlubší úrovně můžeme objevovat, ale musíme být opatrní v jednoznačných závěrech. Podobně vypovídá Ezechiel: „Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. Byl jsi v Edenu, zahradě Boží, ozdoben všemi drahokamy… … Pro množství tvých obchodů se tvé nitro naplnilo násilím a ty jsi zhřešil. I skolím tě, srazím z hory Boží, cherube ochránce, vyhladím tě zprostředka ohnivých kamenů. Pro tvou krásu se stalo tvé srdce domýšlivým, pro svou skvělost jsi zkazil svoji moudrost, svrhnu tě k zemi, dám tě za podívanou králům. Množstvím svých nepravostí, nepoctivostí svých obchodů jsi znesvětil své svatyně. Způsobím, že z tvého středu vyšlehne oheň a stráví tě, pohodím tě na zem jako popel před očima všech, kdo tě spatří.“ (Ez 28,12–19) Opět dodávám, že text hovoří na první úrovni o týrském králi, avšak další úrovně zkoumání textu se jistě nabízí. Přesto: pluridimenziální čtenářská rozkoš při studiu židovských Písem je překrásná stejně jako je zrádná a náročná; není zcela jisté, že text hovoří o pádu Satanově stejně jako to nelze vyloučit. Tanach nám nikde na první úrovni textu explicitně nesděluje, že Satan je padlý anděl. Na druhou stranu, právě ony další úrovně textu jsou ty, pro které svatá Písma opakovaně čteme.
Démoni, běsi, zlí duchové a zhoubce
Tanach zná vedle Satana další mysteriózní postavy spojované s působením zla či modloslužby: „Kněz pokropí krví oběti Hospodinův oltář u vchodu do Stanu setkávání a tuk nechá dýmat na oltáři jako příjemnou vůni Hospodinu. Nebudou již tedy zabíjet své oběti běsům, za nimiž chodili smilnit. Toto bude věčné ustanovení pro všechna vaše pokolení.“ (Lv 17,6–7) „Začali uctívat jejich modly, do jejich pasti se zapletli. I svoje syny jim obětovali, své dcery ďáblům dávali!“ (Žlm 106,36–37) „Budou tam uléhat pouštní příšery, domy se zaplní sovami, zabydlí se v nich pštrosi, roztančí se tam běsi.“ (Iz 13,21) „Popudili jste svého Stvořitele, když jste místo Bohu obětovali démonům.“ (Bar 4,7) Nejen v textu o Jobovi opakovaně zaznívá slovo Leviatan (Job 3,8; 40,25; Iz 27,1; 51,9; Am 9,3; Žlm 74,14; 104,26) v souvislosti se zlořečením, zlobou a temnotou.
Jakýsi starozákonní exorcismus můžeme vyčíst ze septuagintního Tobiáše: „Tehdy se mládenec otázal anděla: „Azarjáši, bratře, co je to za lék v srdci a játrech ryby a ve žluči?“ Odpověděl mu: „Co se týče srdce a jater ryby, proměň je v dým před mužem či ženou, které trápí démon nebo zlý duch, a všechno trápení od nich odejde a navěky ho budou zproštěni.“ (Tob 6,7–8) Septuagintní Tobiáš zná rovněž zlého démona Asmodaje (Tob 3,17); Tóra zná démona Azazela (Lv 16,8–10).
Nemálo teologů spojovalo hada pokoušejícího Evu ve třetí kapitole knihy Genesis se Satanem, ovšem je také nemálo těch, kteří tuto identifikaci explicitně odmítají. Mluvící had, který se patrně před vstupem do fatálního dramatu ještě neplazil, se sice také snaží člověka nachytat, ale přímo v knize Genesis o Satanovi řeč není.
V Tóře vystupuje Hospodinův zhoubce, a to v kontextu pesachu, respektive exodu, jednoho z klíčových témat Starého zákona. Východ Hebrejů z Egypta se váže na největší izraelský svátek – Velikonoce, hebrejsky Pesach, aramejsky Pascha, což znamená „přechod“. Svátek je mnohem starší než slavný exodus: Pesach byl prapůvodně pastýřský kočovnický rituál, slavený o prvním jarním úplňku, v době, kdy se pastevci přesouvali ze zimních útočišť na letní pastviny; tento přechod mezi stanovišti byl ohrožován tzv. stepním démonem, nazývaným mašchít, v překladu zhoubce. Pastevci proto zabíjeli beránka a jeho krví potírali vchody svých stanů, aby tohoto zhoubce zahnali.
Izraelský Pesach byl inspirován tímto prastarým nomádským rituálem. Velkolepá událost exodu dala tomuto jarnímu svátku nový význam: pro izraelský národ již nešlo jen o přechod ze zimních na letní stanoviště, ale o přechod z otroctví v Egyptě do svobody v zemi zaslíbené. Zhoubcem zde není stepní démon, ale sám Hospodin, který posílá zhoubce, aby zhasil plamen života všech prvorozených, kromě těch, kdo jsou připraveni a mají veřeje označené beránkovou krví (Ex 12,23).
Tóra také uvádí božstva jako např. Baal, Moloch či Aštoreta, vždy v souvislosti s nežádoucí modloslužbou, nikoli ale přímo v souvislosti se Satanem.
STN v TNCH
V Tanachu se vyskytují rovněž překvapivé satanské tituly jako je Boží syn (Job 1,6) nebo Zářný či Světlonoš (Iz 14,12). – Z židovských textů se jeví, že svatopisci představují Satana jako jednoho z Hospodinových andělů, který nevystupuje a nejedná proti Bohu, ale aktivně vystupuje proti člověku. Satanovy motivy nám svatopisci explicitně nezjevují s jedinou výjimkou motivace závistí v septuagintní knize Moudrosti; v palestinském kánonu je motivace vymlčena. Satan se pohybuje na zemi, prochází ji křížem krážem (Job 1,7) a je podřízen Bohu. Jako ostatní Boží stvoření byl patrně i Satan stvořen jako „velmi dobrý“, neboť všechno, co Bůh stvořil, bylo „velmi dobré“ (Gn 1,31). Satan v Tanachu pobízí, ponouká, obviňuje člověka před Bohem, ale nebere člověku svobodu rozhodnutí – konečné rozhodnutí je vždy na člověku samém, člověk nikdy není beznadějně determinován a může volit. Satan není představen jako protivník Boží, nic takového nemůžeme do židovských výpovědí projektovat. Satan je jedním z andělů, není tedy odloučenou, od Boha „osvobozenou“ samostatnou entitou, ale součástí stvoření. Zdá se, že jde o bytost osobní, můžeme předpokládat, že je to bytost duchová, inteligentní, má jistou míru svobody, ale podléhá Boží vůli, přinejmenším v otázkách týkajících se člověka.
Nejasných narážek či vzdálených analogií, které někteří teologové nacházeli např. u Izaiáše či Ezechiela je v židovských Písmech více, ale jsou to pouze teologické spekulace a domněnky, více či méně zajímavé; o Satanovi v nich výslovně řeč není. Z inspirovaných textů Tanachu nelze vyčíst nic explicitního o pádu andělů a obrácení proti Bohu, kromě mysteriózně pojaté narážky u Izaiáše. Tyto explicitní závěry činí jiné apokryfní spisy – například Kniha Henochova, kde je příčinou zla Azazel, vládce vzdorujících andělů, kteří byli svrženi z nebe na zem před potopou, dále Kniha snů, pojednávající rovněž o pádu andělů, podobně vypovídá Kniha jubilejí, Závěť dvanácti patriarchů, Kniha podobenství nebo Šalamounova závěť –, které se ovšem netěší autoritě inspirovaných textů. Podobné závěry později přináší mladší abrahamovská Písma, čímž se dostáváme ke křesťanskému Novému zákonu a k druhé epizodě satanské série.
Náhledový obrázek: Franz Stuck – Lucifer. Zdroj: Wikipedia File: 1-Luzifer.jpg – Wikimedia Commons.
Související články:
Náboženství na řece Niger: kult hada, západoafrický vodun, fascinující synkreze i temná strana 1/4