O papeži Františkovi se po devíti letech jeho služby uvádí, že má nový styl, že vytvořil novou, otevřenější atmosféru a zmírnil v jednotlivých případech praxi katolické církve. Změnil článek Katechismu katolické církve, podle kterého byl mravně přípustný trest smrti, a v současnosti je prohlášen za nepřípustný. Umožnil jako individuální řešení po zvážení okolností účast na svátostném životě církve lidem, kteří žijí v novém svazku, ačkoli jejich z církevního hlediska platné manželství trvá. Udělal nová vstřícná gesta vůči jiným křesťanským vyznáním. Očekávala se však od něj hlubší reforma církve. V té se zdá být opatrný. Přesto občas z Vatikánu přicházely informace, že se pracuje na reformě Římské kurie, ba že docházelo k dílčím změnám.
Katolická církev je striktně centralizovaná organizace složená z církve římské, resp. latinské, která silně převažuje, a třiadvaceti autonomních východních církví, s členstvem celkem přes miliardu osob. Její katechismus říká, že univerzální církev žije v církvích dílčích a z nich (in quibus et ex quibus una et unica Ecclesia catholica exsistit). Vypadá to, že reflexe víry vede k primátu lokálních církví a k celku, který je jejich společenstvím a má jim sloužit.
Doposud to však bylo tak, že kanonické právo přiřklo ordináři jedné z těchto místních církví, biskupovi města Říma (fakticky spíš centra Říma, s dalšími sedmi, tzv. suburbikálními diecézemi na okrajích města a v jeho nejbližším okolí) moc univerzální, plnou, přímou a bezprostřední nad celkem církve a nad každou partikulární církví.
Pro správu tak gigantického centralizovaného celku bylo třeba vytvořit mohutný aparát. Zhruba současnou podobu dostal na začátku novověku. Je to Římská kurie, která spolu s papežem a v závislosti na něm tvoří právní subjekt zvaný Svatý stolec. Ten má znaky státního útvaru. V jeho čele jako první po papeži je kardinál státní sekretář, aniž by to mělo co společného s městským státem Vatikán. Svatý stolec je subjektem mezinárodního práva a má diplomatické vztahy se státy.
Kurii tvoří takřečená dikasteria, což je slovo řeckého původu, které znamená soud v širokém smyslu. Kromě tří skutečných tribunálů a soudní části Kongregace pro nauku víry jsou to další úřady doposud označované jako kongregace, rady, komise a výbory. Doposud jsou mezi nimi vztahy historicky dané podřízenosti a nadřízenosti. Reforma kurie by proto mohla být prvním krokem k reformě církve jako celku.
Dosavadní dílčí reformní kroky papež shrnul a doplnil dne 19. března v rozsáhlé apoštolské konstituci (dvě stě padesát článků), což je typ dokumentu (buly), který má ze všech nejvyšší závaznost – následují encykliky, apoštolské exhortace a další. Její název je Praedicate Evangelium (Kažte evangelium, s odkazem na Ježíšova slova v Markově evangeliu 16, 15) s podtitulem O Římské kurii a její službě církvi a světu. Konstituce zavádí změny, které se postupně připravují a její účinnost je stanovena na 5. června, na kdy letos připadá slavnost Seslání Ducha svatého.
K celkovému vyznění konstituce lze říct, že nepojímá církev jako statickou instituci. Je z ní cítit dynamické pojetí církve, která hlásá evangelium celému světu. Je zdůrazněno misijní poslání církve. Z konstituce, která je dosud dostupná jen v italštině, se cituje, že „římská kurie se skládá ze státního sekretariátu, dikasterií a orgánů, které jsou si právně rovny“. Význam složek kurie v papežově pojetí je však přece jen vyjádřen pořadím dikasterií. Dosud primát měla Kongregace pro nauku víry. Nyní se na prvním místě uvádí Dikasterium pro evangelizaci národů, jehož primát a význam je podpořen i tím, že podle konstituce jejím prefektem, tedy představeným, je na rozdíl od dosavadní praxe přímo papež.
Případy zneužívání nedospělých jsou tak vážným problémem, že Komise pro ochranu nezletilých se stala součástí vlivné a obávané Kongregace, podle nového názvu Dikasteria pro nauku víry historicky navazujícího na Kongregaci římské a obecné inkvizice (1542–1908).
Nově je zřízeno a jako třetí jmenováno Dikasterium pro službu charity. Má být vyjádřením milosrdenství a „počínaje volbou pro chudé, zranitelné a vyloučené vykonává v kterékoli části světa dílo pomoci a podpory vůči nim ve jménu římského velekněze, který v případech zvláštní chudoby nebo jiné potřeby osobně zprostředkovává pomoc, která má být přidělena“.
Hned po zveřejnění italského originálu si pozorovatelé církevního dění všimli důležité změny, že nejen (jako obvykle doposud) kardinál nebo aspoň biskup může být členem dikasteria. I laiky, muže i ženy může papež jmenovat za členy a svěřit jim jeho vedení. Podle slov konstituce reforma kurie „musí počítat se zapojením laiků včetně žen, a to i do řídících a odpovědných funkcí“.
Kongregace a ostatní dikasteria reálně fungují jako úřady a jako převodová páka mezi papežem a biskupy jednotlivých místních církvi. Biskupové nějaké země, když jsou v Římě ad limina, tak mají oficiální setkání s papežem, ale pak prodělávají kolečko návštěv na těchto úřadech, kam si je úředníci předvolávají na kobereček. Uvidí se, jaká bude další praxe, ale konstituce výslovně uvádí, že kurie „nestojí mezi papežem a biskupy, ale slouží oběma způsobem, který je vlastní jejich povaze“.
Dikasteria mají pracovat podle principu synodality, tedy kooperace na základě diskuse, spoluúčasti členů církve bez ohledu na jejich případnou příslušnost k institutům zasvěceného života, společenstvím apoštolského života nebo ke kléru. Příkladem je synodální cesta již nastoupila církev v Německu a znamená otevřenou diskusi včetně návrhů na reformní kroky v církvi za účasti všech jejích členek a členů.
Je možné, že důraz bude položen na samotný tým dikasteria, na jeho členy jmenované papežem na pět let s možností jmenování ještě jednou, a ne již tolik na jeho profesionální aparát. Zatím se reforma zdá být velmi skromná. Konstituce je psána specifickým jazykem církevní administrativy, který se velmi liší od toho, jak papež František mluví, když si texty připravuje sám nebo když improvizuje.
Oficiální hlasy z Vatikánu dávají vědět, že konstituce není posledním krokem reformy. Uvidíme tedy, co se při papežově věku a otevřené otázce jeho možného nástupce dá čekat dál.
Náhledový snímek zasedání Římské kurie ze zdroje zde.
Psali jsme v Dingiru:
téma Konzervativní a progresivní podoby náboženství, Dingir 9 (3), 2006, text celého čísla je zde.
Ivan Štampach, Konzervativní a progresivní podoby náboženství, Dingir 9 (3), 2006, s. 84–87.
Související články:
Papež František a naděje na posun katolické etiky partnerského života