Pět knih poutníka Mojžíše pohledem cestovatele

Pět knih poutníka Mojžíše pohledem cestovatele

Upoutávka k recenzi knihy Ondřeje Havelky Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty (Praha: Akbar, 2019), uveřejněné zde.

Kde jsme podle Tóry Bohu nejblíže? Na cestě.

Knihy Starého zákona nesou celou řadu zásadních poselství pro člověka a mají spoustu významových rovin; vypovídají o tom, kdo je člověk ve vztahu k Bohu, odpovídají na nejhlubší otázky lidstva a mimo jiné odhalují, kde je člověk Bohu nejblíže: stručně řečeno – na cestě. Prvních pět knih Starého zákona, pět knih velkého poutníka Mojžíše, judaisté nazývají Tóra, tedy učení (nebo také Zákon). Původní význam slova tóra je podle některých filologů „směrovka“, nebo přesněji „ukazatel cesty na poušti“. Tóra je tedy ukazatel cesty, který poutníka vede k cíli v pluralitě smyslů.

Tóra je mimo jiné jeden z nejstarších cestopisů lidské historie (většina narativních částí se odehrává na velmi dobrodružné cestě), který nejenže popisuje dobrodružství tehdejších cestovatelů, ale také, a to zejména, odhaluje hlubší význam cestování, odkrývá samu esenci putování. Nejstarší texty Tóry – tzv. jahvistické prameny – pochází z 10. stol. př. n. l., ovšem popisují události mnohem starší, předávané po generace ústní tradicí.

Právě na cestách se poutníci Starého zákona setkávají s Hospodinem (Abram, Jákob, Mojžíš…), na cestách zakouší jeho blízkost a poznávají jeho vůli, na cestách dostávají do rukou desky zákona (Desatero přikázání), na cestách odkrývají smysl lidské existence a na cestě, při čtyřicetiletém mimořádně dobrodružném putování pouští, Hebrejové (dnešní Židé) získávají identitu národa. Poznání sebe sama, nazření svého poslání, nalezení Boha, lidské uskutečnění i spása člověka je v Tóře v jistém smyslu vázána na cestu. Pentateuch (pět pouzder na svitky) mimo mnoha dalšího vypovídá, že cesta přináší moudrost, svobodu, poznání a Smysl. V tomto textu nejde o redukování významu Tóry na cestopis, ale o jiný pohled na mimořádně bohatý a inspirativní prastarý text, který má obrovskou výpovědní hodnotu nejen pro věřící Židy a křesťany, ale také pro myšlenkové cestovatele, hloubavé poutníky nebo milovníky historie a moudrosti.

Mimořádné osobnosti světových dějin, o nichž svědčí starozákonní texty, byli cestovateli par excellance. Mezi ty nejdůležitější poutníky, kteří na cestě uskutečnili svůj život patří zejména Abram (později Abrahám), Jákob, Mojžíš a Jozue. Jejich dobrodružství a délka jejich krásných cest jsou fascinující: tisíce kilometrů pěšky po celém Předním východě. Příběh tří největších monoteistických náboženství světa i národa Izraele je vepsán do cesty.

Povoláním Abraháma na dlouhou, nebezpečnou a nejistou cestu začínají – teologicky řečeno – dějiny spásy. Začíná se psát velkolepý příběh o vztahu Hospodina a mimořádného poutníka, začíná se psát příběh monoteismu a jednoho malého, ovšem vyvoleného národa poutníků. Příběh provází čtenáře po celém Předním východě včetně Egypta a odhaluje mnohé z tehdejších zvyků. Pozdější poutník Mojžíš cestoval v podstatě celý život a Tóra nám popisuje velkolepá dobrodružství (války, bitky na život a na smrt, přechod Rákosového moře, výstupy na vysoké hory, desetiletí putování pustinou…), která při osvobozovaní národa z egyptského područí prožil. Tímto dlouhým dobrodružstvím získal tehdy již starý pastevecký svátek pesach nový rozměr. Už to nebyl jen přechod ze zimních na letní pastviny, ale nově přechod z otroctví do svobody pod vedením Hospodinovým. Konečný význam vtiskl pesachu Ježíš z Nazareta, ale to už je příběh novozákonní.

Cesta jako očištění, cesta jako Cesta

Teologové považují za klíčové téma Starého zákona smlouvu; je to smlouva mezi Hospodinem a člověkem, smlouva mezi Hospodinem a jeho národem. Z pohledu cestovatele bych doplnil, že tři zásadní smlouvy Starého zákona vznikly (jistě nikoli náhodou) na dobrodružných cestách. Smlouvu s Abramem (Gn 15) uzavřel Hospodin na Abramově cestě, na kterou jej povolal: „A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.“ (Gn 12,4) Příběh o cestovateli Abramovi, který je vetkán do tisíce kilometrů dlouhých cest vypovídá, že spása je v jistém smyslu vázána na cestu, která se stává (tautologicky řečeno) Cestou. Příběh ukazuje na Boží volání, určené pro každého z nás, které většinou odmítáme, tváříme se, že neslyšíme a nevidíme. Ale pokud odpovíme a vyrazíme na svou cestu, dostaví obrovská odměna.

Jdeme-li hlouběji do historie, vůbec první smlouvu s lidstvem uzavřel Hospodin po potopě světa, kdy Noe a jeho družina překonali půl roku dramatické plavby na své arše (Gn 9,8–17). Jedná se mimo jiné o jeden z nejstarších dochovaných mořeplaveckých cestopisů lidstva. Blíže se na něj a další (egyptské) podobně staré námořní výpravy podíváme v dalším článku.

Smlouvu s izraelským národem uzavřel Hospodin také na cestě, při dlouhém a náročném putování pustinou (Ex 19–40), kdy se cesta vtiskla do identity národa. Mojžíš – vůdce Hebrejů – zprvu také odmlouval a nechtělo se mu vykročit do nejistoty, na dlouhou nepředvídatelnou cestu, ovšem ve chvíli, kdy vykročil za svým povoláním, vyrazil na cestu v souladu se svým vnitřním hlasem, Hospodin jej doslova zasypal požehnáním. Poutník Mojžíš se na cestě realizoval a stal se největší osobností izraelských dějin.

Jako je duše formou těla, je cesta formou života – dokládají starozákonní poutníci. Cesta je tvarem, který proměňuje jednotlivé cíle, dává jim hodnotu a směřuje k Cíli poslednímu. Cesta je tvar života vymodelovaný do času. Poutník, který hodně dá, hodně také získá. Turista, který nic nedá, nic nezíská, i když stojí vedle poutníka u stejného cíle. Cesta je jako řeka, jejíž proud se nemůže mýlit v přibližování se Cíli. Plyne ideální rychlostí a správným směrem, někdy se zauzlí a zpomalí, jindy se zrychlí a zdramatizuje. Stačí vnímat její tok, příliš nespěchat a nechat cestu, aby mířila k Cíli a stala se Cestou.

Právě na cestě se Hebrejové stali národem; cesta patří k podstatě vyvoleného lidu. Když se později vyvolený národ usadil, vedlo to k rozpadu společenství, modloslužbě a postupnému vzdalování se Hospodinu. K duchovní obnově národa muselo dojít na další pouti, v Babylonském exilu, kde se národ očistil a rozpomněl na své poutnické kořeny. Ty si dodnes připomíná při svátku stánků, kdy Izraelci nocují ve stanech (typicky na balkónech svých bytů), aby si připomněli dlouhou pouť pouští, která se vepsala do jejich identity.

Putování je podle Starého zákona dobré, neboť poutník jde do neznáma, je zranitelný, je obklopen nepřáteli a uvědomuje si svou bytostnou závislost na Bohu, který jej vede a chrání. Tento postoj je pravým opakem zpupné domnělé soběstačnosti, kterou knihy Starého i Nového zákona opakovaně kritizují. Cesta člověka očišťuje, a stává se Cestou.

Kudy putovali nejstarší cestovatelé Starého zákona?

Nejstarší cestovatelé Starého zákona prožívali svá dobrodružství na tehdejším Předním východě, tedy v Mezopotámii, v Egyptě, v Asýrii a v Babylonii; uvádět konkrétní říše je ovšem sporné, vzhledem k nejasné dataci působení nejstarších praotců. Biblické území zahrnuje dnešní Egypt, Jordánsko, Sýrii, Izrael a Palestinu, Libanon, Saudskou Arábii, Irák, Írán, Turecko a okrajově i další země. Horní část tehdejší Babylonie se nazývala Akkad a dolní Sumer. Právě ze sumerského Uru (v dnešním Iráku nedaleko Perského zálivu) se praotec Abram (později Hospodinem přejmenován na Abrahám) vydal na svou životní cestu. Další příběhy čtenáře provází po Kanaánu, později po Judsku (jižním Izraeli), severním Izraeli a okolních zemích Předního východu.

Od doby krále Davida (panoval 1013–973 př. n. l.) a zejména jeho syna Šalomouna (panoval 973–931 př. n. l.) hrál hlavní roli Jeruzalém. Do děje dále zasáhli králové a královny ze Sáby (dnešní Etiopie nebo Jemen), z Persie (dnešní Írán) a později ze Sýrie, z Makedonie a konečně z Řecka a Říma. Cestovatelé Starého zákona prožívali kruté války, ničivé potopy, brutální násilí, rituální obětování lidí, otroctví, útoky ohnivých hadů, vyhnanství, někteří vlastníma rukama vraždili, ale byli také svědky a iniciátory výstavby měst, impozantních chrámů, zrodů a pádů velkých říší, kvetoucího obchodu a pohádkové prosperity. Pohledem poutníka prožívali mimořádná dobrodružství.

Mnohé ze starozákonních míst může v současnosti cestovatel navštívit a dotknout se tak fascinující historie. Vzhledem k omezenému rozsahu článku odkazuji zájemce o konkrétní místa na knihu Starý zákon pohledem cestovatele.

Oblast až příliš často zkrápěná krví a sakrální prostituce

Poutníci starozákonní doby cestovali pěšky, na velbloudech, koních nebo oslech tisíce kilometrů napříč nehostinnou pustinou. Nezapomeňme, že biblický region byl a zůstává nebezpečný, až příliš často zkrápěný krví nevinných lidí a poutníkům šlo vždy o holý život. O to více duchovně očistné bylo a je cestování po biblických krajích. Cestovatelé Starého zákona byli také iniciátory zcela nového chápání božství, byli zakladateli monoteistického náboženství, tedy náboženství, které navzdory všem svůdným okolním polyteistickým systémům vyznává jediného boha. Například tehdy rozšířený Baalův kult, nazývaný také kult plodnosti, se vyznačoval divokými sexuálními orgiemi, které byly formou bohoslužby. V každé Baalově svatyni byla kněžka/prostitutka, která lákala k bohoslužbě formou sexu. Sakrální prostituce měla tzv. napodobivou magií zajistit plodnost a úrodu.

U jiných kultů se tělo zasvěcovaného kompletně pokrývalo krví obětovaného býka. Také pozdější Dionýsův kult byl lákavý, člověk totiž komunikoval s bohem Dionýsem ve stavu silné opilosti až deliria a nespoutaného veselí.

Texty z doby Šalomounovy

První část Starého zákona, pět knih Mojžíšových, můžeme spolu s egyptskými a sumerskými texty považovat mimo jiné za jeden z nejstarších cestopisů světových dějin. První písemné zaznamenání mnohem starší hebrejské ústní tradice pojednávající zejména o poutnících pochází z doby krále Šalomouna, který vládl jednotnému izraelskému národu patrně mezi lety 973–931 př. n. l. Království tehdy bylo stabilní a zrálo po kulturní i duchovní stránce. Cestovatelé ze všech koutů světa mířili do Jeruzaléma, aby spatřili věhlasně moudrého krále a velkolepý chrám Hospodinův.

Starý zákon má mnoho autorů, z nichž některé známe, některé nikoli. Židé a křesťané věří, že svatopisci byli při psaní prastarých textů vedeni Hospodinem a jedná se tedy o (Bohem) inspirované texty. Starý zákon tak lze vnímat jako slovo Boží ve slově lidském a autorství patří (podle věřících) jak lidem, tak Bohu. Text Starého zákona vznikal od 10. do 3. stol. př. n. l. a popisuje velké dějiny izraelského národa. Je-li řeč o dějinách a cestování, je na místě připomenout slova řeckého historika a poutníka Herodota (484–420 př. n. l.): „že k historii je třeba přistupovat geograficky a ke geografii historicky“. V Bibli ovšem nejde o dějiny v přísně historickém smyslu, ale spíše o teologii dějin. Jde o vyjádření teologického smyslu dějin izraelského národa; a onen smysl je vepsán do cesty, ve které se rozvinul a odvyprávěl. Čteme-li Tóru jako inspirovaný text, odhaluje nám vnitřní esenci Cesty, ukazuje směr, nabízí odpovědi a prohlubuje otázky týkající se Cíle.

Starozákonní poutníci jako mimořádná inspirace

Vzhledem k rozsahu článku se nemůžeme zmínit o všech významných starozákonních poutnících, ani popsat jejich velkolepé cesty. Zájemce proto znovu odkazuji na svoji novou knihu Starý zákon pohledem cestovatele – Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty, ve které se podrobně věnuji starozákonnímu cestování i současné filozofii cestování na pozadí prastarých textů.

Starozákonní poutníci jsou svědky nekonečné hloubky opravdové cesty, která odhaluje Smysl. Plachetnice je nejbezpečnější v přístavu se staženými plachtami, ale teprve plavba po širém moři s plachtami napnutými divokým větrem dá plachetnici smysl. Starozákonní poutníci jsou jako koráby, které vypluly na rozbouřené moře, zatímco ostatní si celý život chválily klid a bezpečí přístavu pod dohledem admirála Leviatana.



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář

avatar
1800
  Subscribe  
Upozornit na