Skutečný mezináboženský dialog je myslitelný pouze tam, kde proti sobě stojí dvě (nebo více) sebe vědomé, filozoficky řečeno „v sobě jsoucí“ a sebe reflektující identity. Tam, kde druhý nekriticky přijímá vše, co je mu nabídnuto, a mění se plasticky jako beztvará hmota, nelze mluvit o skutečné v sobě jsoucí identitě a nelze také hovořit o oboustranně plodném dialogu. Na druhé straně v případě, že jedna identita vstupuje do dialogu s tím, že „vlastní plnost pravdy“ (což je obrat, který v křesťanství často slýchám) a předem zná konec dialogu, nejedná se o dialog, ale přesvědčování druhého pod záštitou falešného dialogu s naprostou neochotou učit se a případně měnit mylné či nepřesné předporozumění. Taková identita asi nebude výkladní skříní zdravé individuace, ale naopak trochu „puberťácké identity“ à priori postavené proti všem. Jako poutník jsem milovníkem plurality, milovníkem diverzity a také milovníkem sebevědomých identit, které mi na cestách umožňují opravdová lidská setkání; ono totiž setkání s rozmazanou nesebevědomou identitou, která se všemu přizpůsobí, je jako hrát tenis s míčkem z měkké modelíny.
Domnívám se, že numinózní prožitek bytostného já potřebuje i v oblasti náboženské identity zakušení sebevědomého a svéprávného ty, tedy jiného náboženství, respektive příslušníka onoho náboženství. Mezináboženský dialog neznamená ode všeho trochu, ale naopak přátelské setkání poměrně stabilně kotvících identit. Dialog vyžaduje setkání korábů na otevřeném moři, kdy každý koráb velmi dobře ví, kde kotví, kde je jeho domovský přístav, jaká je jeho historie i současnost, ale nebojí se vyplout do neprobádaných vod, setkat se s jiným korábem, nerozstřílet jej, nevydrancovat a nepoplivat, ale vypít s jejich kapitánem a posádkou dobrou kávu, vzájemně se obohatit rozhovorem, vzájemně se varovat před nebezpečími jistých míst v oceánu a poté si dál plout vlastní cestou, ale s větší znalostí druhého a nejlépe s nově navázaným přátelstvím. Jeden oceán, jedna voda, mnoho korábů – nestrašme se děly, nepovyšujme se vlastněním plnosti pravdy, nebojme se upozornit na nepříjemné skutečnosti a mluvme spolu.
Podobně jako se lidská osoba sama lépe poznává v dialogu s jinou lidskou osobou a ve vztahu se aktualizuje a realizuje (nikoli však zakládá), tak se i vlastní náboženská identita vyjevuje a zřetelně vyjadřuje (opět ale nikoli zakládá) v dialogu s odlišnou náboženskou identitou. Vidět sebe sama bez zakušení jinakosti je nesmírně těžké, vidět se zevnitř je téměř nemožné, zatímco nechat si nastavit zrcadlo odlišnou identitou je sice často bolestivé, ale mimořádně zdravé. Dialog, např. křesťanství a buddhismu, oběma stranám přinese nejen poznání druhého a jeho odlišné cesty, ale také větší poznání sebe sama díky nastavenému zrcadlu.
Dialog a otázka: „Kdo je bližní?“
Elementární otázkou nejen mezináboženského dialogu je prostá, leč záludná kvestie: „Kdo je bližní?“ Podle filozofa Jana Sokola měly snad všechny prastaré lidské kultury velmi podobná pravidla soužití, tedy mravy: základem byl imperativ bližního nezabíjet, bližním v nouzi pomoci – afinita základních kulturních imperativů byla zjevná, odlišné bylo ale pojetí toho, kdo je bližní. V pradávných kmenových společenstvích (a stále taková existují) byl bližní pouze pokrevní příbuzný, a tedy imperativ nezabíjet bližního se vztahoval pouze na rodinu, zatímco ostatní se zcela samozřejmě zabíjeli. Později se za bližního považovali lidé z celého kmene, potom z celé vesnice, dále z celé oblasti, mnohem později celého národa. Marek Vácha hovoří o tzv. rozšiřujících se kruzích.
Byli to patrně Židé, kdo poprvé v dějinách uznali za bližní také příslušníky jiných národů, cizince a poutníky, neboť sami byli cizinci v Egyptě, sami byli čtyři desetiletí poutníky, a nakonec imigranty v zabydlené zemi Kanaánu. Ještě před příchodem křesťanství zaujali radikální postoj k dialogu buddhisté tzv. velké cesty (mahájána), kteří uznávali za bližní všechny živé bytosti bez rozdílu, což mimochodem odpovídá poselství z úvodu biblické Geneze před pádem do hříchu. Mezi lidmi buddhisté nedělali rozdíl: bližní byl bohatý i chudý, zdravý i postižený, černý i bílý, právě narozený i umírající, muž i žena, zkrátka všichni, což v tehdejším indickém společenském systému znamenalo hotovou myšlenkovou revoluci. V našem západním světě potom názor o tom, že bližními jsou úplně všichni lidé bez rozdílu, prosadilo učení Ježíše z Nazareta. Dnes to bereme jako samozřejmost, ale nenechme se mýlit, na přelomu letopočtu šlo o šokující sociální zemětřesení.
Pro mezináboženský dialog a plodné mírové soužití lidí je zásadní, zda jednotlivá náboženství považují sama sebe za exkluzivní, tedy výlučné s nárokem na plnost pravdy na rozdíl od ostatních – nebo zda tolerují a respektují odlišné pohledy, aniž by jakkoli ztráceli svoji identitu. Pokud se proti sobě postaví exkluzivisticky nahlížené křesťanství a exkluzivisticky nahlížený islám bez chuti poznat druhého a vést s ním dialog, můžeme očekávat uzavírání světa, stavby vysokých zdí a neustálou hrozbu války.
Vlastníci pravdy a kluzký svah
Čas od času se někdo pokusí všechny spřátelit neuváženým výrokem, že všichni vlastně v důsledku vyznáváme totéž a měli bychom se obejmout a hulákat aleluja – to podle mého soudu není šťastná cesta a rozhodně to není dialog. Je to vlastně dosti umělá a násilná odpověď na všechny otázky, která hloubavým věřícím jednotlivých náboženství nemůže stačit. Jako poutník jsem fascinován mnoha náboženstvími, líbí se mi jejich odlišnost, baví mě pronikat k jejich podstatě, ale také mám své náboženství a v něm svoji cestu, ke které inklinuji a vše, co se naučím na cestách, mě nakonec vždy utvrdí v tom, že moje cesta je pro mě tou pravou. Pokud se mě někdo na cestách zeptá na mou víru, rád mu ji vyložím, ale jako poutník se děsím myšlenky, že chodím po světě a tlačím lidem do hlavy, že se mýlí a musí na mou víru přestoupit. Poutník svědčí sám sebou, svým bytím, svou cestou a sám se nechává plodně proměňovat, aby dával svému darovanému času tvar do posledních detailů. Vytvarovat svůj darovaný čas, to je náš jediný, nejvznešenější úkol.
Osobně si dávám pozor na lidi, kteří „vlastní pravdu“ a obviňují všechny ostatní z omylu a herezí. Pravdu nemůžeme vlastnit, o pravdě se můžeme pouze snažit co nejméně nepřesně vypovídat svým niterným poznáním. Podobně – slovy Ctirada Václava Pospíšila – jako básník, který ve verších vypovídá o lásce, ale lásku rozhodně nevlastní, jen má dar ji ve verších vystihnout méně nepřesně než ostatní. Nikdo z nás nevlastní pravdu, všichni jsme poutníci na cestě za pravdou, a proto nezaměňujme cíl za naše velmi nepatrné a vždy pouze částečné poznání. Takové náboženství, které považuje za bližního pouze věřícího svého kultu a svírá v pěsti plnost pravdy, má v dnešním světě nakročeno na kluzký svah, končící ostrou střelbou do jinověrců.
Tři stupně dialogu: tolerance, ochota, sdílení
Dnes je často zdůrazňována tolerance, jako by stačilo druhého respektovat v jeho odlišnosti – to je ale málo. Tolerance je pouze výchozím bodem, jakýmsi elementárním základem dialogu, ale opravdu pouze základem. Tolerance by neměla znamenat zdvořilou lhostejnost ani primitivní naivitu. Sama tolerance ještě zdaleka neznamená plodný dialog, obohacující vztahovost ani aktualizaci vlastní identity; po toleranci je zde další stupeň: otevřenost druhému a zájem o druhého. Dialog vychází z tolerance jako předpokladu, ale staví na zájmu o protějšek v dialogu. Zájem neznamená opuštění vlastní identity, dokonce ani opuštění vlastních východisek a předporozumění. Zájem znamená aktivní vstup do nezajištěného dialogu s otevřeným koncem. Představitelé světových náboženství (ale také prostí věřící) se dnes v době výrazného prolínaní světů nemohou spokojit s pouhou tolerancí existence jiného náboženství – nemůžeme žít vedle sebe, tolerovat se a zároveň se ignorovat. Nezájem o druhého plodí výmysly a bludy o jeho nauce, což vede ke hloupé nevraživosti. Dokonce i na teologické fakultě jsem mezi některými studenty zaregistroval absurdně nepravdivé výroky o islámu na jedné straně, ale také zcela nekritické až dětinsky naivní postoje k vytváření výlučných muslimských oblastí v Evropě na straně druhé. Soužití náboženství musí vycházet z tolerance, ale stavět na aktivním zájmu o nauku, tradici i projevy odlišného náboženství.
Posledním stupněm je ochota učit se novému, modifikovat svůj názor, pokud zjistíme, že je k tomu smysluplný důvod, ochota sdílet své přesvědčení a smysluplně jej vyjádřit tak, aby jej druhý na základě svých východisek a pohledů co možná nejpřesněji pochopil. Takový dialog v žádném případě neznamená omezení nebo znejistění vlastní identity, ani misionářské přesvědčování druhého; znamená spíše aktualizaci a realizaci vlastní identity vyjitím ze sebe směrem k druhému zakušením opravdového vztahu s odlišným, kdy vyložíme své světonázorové karty na stůl, představíme je druhému a zároveň se na ně sami nově podíváme, podrobíme je nové kritické kontrole a případné nesrovnalosti napravíme. Ovšem může se stát, že nám druhý nečekaně „otevře oči“ a my nakonec zcela změníme kurz své plavby – taková možnost musí zůstat potencionálně otevřená a nemyslím, že je důvod se bát. Pokud okusím lepší kávu, než doposud vychutnávám, mohu volit: mohu zůstat u své dobré kávy, ale s poznáním, že existuje i jiná, možná lepší, nebo mohu začít vychutnávat onu lepší, aniž bych musel zavrhovat tu stávající a láteřit nad promarněným časem. Růst znamená nebát se učinit krok do nejistoty. Naznačené neznamená změnu náboženství (snad jen v krajním případě), ale spíše růst, vytříbení své cesty v rámci zabydleného náboženství.
Dialog s odlišným je obrovským potencionálem pro obě strany: umožňuje nahlédnout za horizont svého dohledu, umožňuje podívat se za roh svého světonázoru a obohatit svou perspektivu pohledem z jiného úhlu a v neposlední řadě pohledem na sebe
Nepříliš promyšlená forma dialogu, kdy se vytrácí identity, aby vznikla jedna „superidentita“ ve formě synkretického náboženství, tedy jakési umělé syntézy všeho, podle mého soudu není správná cesta. V této disidenci hájím tezi, že dialog má obohacovat identity a odhalovat je sobě samým i druhým. Tam kde identity násilně splynou, dialog v podstatě končí. Není ovšem pluralita jako pluralita: pluralitu v teologickém myšlení miluji, ale kompilace všeho nebo nezdravě přílišná flexibilita jsou spíše karikaturou zdravé plurality a znamenají absenci vlastní identity. V synkretismu nakonec můžeme zahlédnout jen fragmenty původních identit, které již ve výsledku neznamenají zhola nic. Sebe vědomá identita je předpoklad mezináboženského dialogu. Ochota sdílet, poznávat, růst a vyjít vstříc je dalším nezbytným stupněm.
Náhledová fotografie: Setkání kultur a náboženství na bambarské svatbě v Mali. Autor.
Psali jsme v Dingiru:
Téma Dingiru 3/2003: Mezináboženské vztahy (plný text čísla zde)
Související příspěvky:
Správná kultura a správné náboženství? Česká společnost je mimořádně tolerantní.
Synagoga, kostel a mešita společně na Arabském poloostrově