Do Dominikánského institutu orientálních studií (IDEO) v Káhiře se od roku 2023 pravidelně vracím na badatelské stáže, během nichž se věnuji koptskému křesťanství. Při své návštěvě 9. srpna 2026 jsem měl příležitost hovořit s jeho ředitelem, francouzským dominikánem a odborníkem na islám Emmanuelem Pisanim (*1972). V našem rozhovoru jsme se věnovali nejen poslání institutu a významu mezináboženského dialogu, ale také každodennímu životu egyptských křesťanů, jejich postavení ve společnosti a soužití s muslimy.
Otče Pisani, děkuji Vám, že jste si našel čas na náš rozhovor. Jak byste stručně charakterizoval hlavní poslání IDEO?
Poslání našeho institutu lze shrnout do jediné věty, pod kterou by se jistě podepsali i jeho zakladatelé, dominikánští otcové Georges Anawati, Jacques Jomier a Serge de Beaurecueil: poznávat islám zevnitř, prostřednictvím jeho vlastních pramenů, abychom mu mohli lépe porozumět a – pokud možno – si jej také více vážit. Tato myšlenka sahá až do konce 30. let 20. století, kdy Svatý stolec vyzval dominikány, aby se věnovali studiu islámu. Samotný institut byl založen v Káhiře v roce 1953.
Jsme především vědeckou institucí, která se specializuje na prvních deset století dějin islámu, tedy na období spojené s tím, co označujeme arabským pojmem turāṯ, klasickým arabsko-muslimským kulturním a intelektuálním dědictvím. Zabýváme se islámskou teologií, právem, výkladem Koránu, filozofií, mystikou, gramatikou i historií. Naším hlavním zázemím je knihovna s více než 150 tisíci svazky. Vedle ní vydáváme odborný časopis MIDÉO, pořádáme vědecké konference a semináře a poskytujeme zázemí badatelům. Naším posláním není obracet muslimy na křesťanství, ale přispívat k hlubšímu poznání islámu a prostřednictvím tohoto poznání vytvářet prostor pro vzájemné setkávání.
Komu je činnost institutu IDEO především určena a kdo nejčastěji využívá jeho knihovnu a účastní se jeho vědeckých aktivit?
Zaměřujeme se především na akademické prostředí, zejména na egyptské a arabské badatele. Na tom mi velmi záleží. IDEO totiž není institutem evropských orientalistů, kteří by v Káhiře působili pouze pro své vlastní potřeby, ale místem otevřeným společnosti, v níž působí.
Naprostou většinu našich čtenářů tvoří egyptští muslimové. Jsou mezi nimi studenti magisterských a doktorských programů, vyučující z univerzity al-Azhar, Káhirské univerzity, Univerzity Ain Shams i dalších vysokých škol. Mnozí k nám přijíždějí také z jiných částí Egypta. V naší knihovně nacházejí odborné publikace, kritická vydání pramenů a vědecké časopisy, které jsou jinde nedostupné.
Samozřejmě přijímáme také zahraniční badatele z Evropy, Ameriky a Asie, egyptské křesťany, řeholníky a řeholnice v rámci jejich formace i mladé dominikány, kteří se chtějí blíže seznámit s islámem. Právě tato rozmanitost čtenářů, kteří se setkávají ve společné studovně, představuje svým způsobem již sama o sobě určitou formu dialogu.
Čím se IDEO odlišuje od ostatních institucí zabývajících se studiem islámu, zejména pokud jde o propojení akademického výzkumu a mezináboženského dialogu?
Řekl bych, že naše jedinečnost spočívá ve třech věcech. Tou první je důraz na vědeckou práci. Zabýváme se arabskými texty, které zkoumáme pomocí filologických metod a metod dějin idejí. Má-li být mezináboženský dialog něčím víc než pouhou výměnou dobře míněných slov, neobejde se bez takové odborné důslednosti. Dialog totiž nelze vést s karikaturou druhého, ale s člověkem takovým, jaký skutečně je, a s náboženskou tradicí, k níž se hlásí.
Druhým rysem je dlouhodobé působení a zakořenění v místním prostředí. IDEO sídlí v Káhiře již více než sedmdesát let. Nejsme zde jen na návštěvě. Vztahy se utvářejí při každodenním setkávání a na základě důvěry, která se buduje po celé generace, nikoliv prostřednictvím jednorázových akcí.
Třetím rysem je naše vlastní identita. Jsme dominikáni, křesťané, kteří se věnují studiu islámu. Nepředstíráme jakousi abstraktní neutralitu, ale stejně tak odmítáme apologetiku. Jsme přesvědčeni, že skutečný dialog předpokládá schopnost otevřeně hovořit o vzájemných rozdílech a že právě intelektuální přátelství takovou otevřenost umožňuje. Proto raději hovoříme o „dialogu prostřednictvím vědy“ nebo o „dialogu rozumu“. Společné vědecké bádání se tak stává prostorem, v němž se učíme navzájem poznávat.
Jak IDEO spolupracuje s egyptskými univerzitami, muslimskými institucemi a křesťanskými církvemi a jak tuto spolupráci hodnotíte?
S egyptskými univerzitami spolupracujeme především tak, že v naší knihovně přijímáme jejich studenty a vyučující. Pořádáme také semináře, odborná setkání a vzdělávací kurzy zaměřené zejména na metodologii vědeckého výzkumu. Vytvořili jsme rovněž online katalog, který umožňuje podrobně popisovat díla arabského kulturního a intelektuálního dědictví. O své zkušenosti v této oblasti se dělíme i s dalšími knihovnami.
S univerzitou al-Azhar nás pojí dlouholeté vztahy. Jsou založeny především na osobních kontaktech s vyučujícími a badateli, kteří náš institut znají, pravidelně jej navštěvují a účastní se našich setkání. Jde o vztah vzájemného respektu, který v průběhu let procházel lepšími i složitějšími obdobími, nikdy však nebyl přerušen. Udržujeme také kontakty s ministerstvem náboženských nadací (vakfů), egyptskou národní knihovnou Dár al-Kutub a různými kulturními institucemi, například Ústavem arabských rukopisů nebo Alexandrijskou knihovnou (Bibliotheca Alexandrina).
S křesťanskými církvemi, především s Koptskou ortodoxní církví, Koptskou katolickou církví a dalšími křesťanskými společenstvími, udržujeme bratrské vztahy. Přijímáme kněze, řeholnice i laiky, kteří chtějí lépe poznat islám. To je zvláště důležité pro křesťany, kteří každodenně žijí vedle svých muslimských sousedů.
Na tuto spolupráci se dívám s vděčností, ale zároveň realisticky. S vděčností proto, že naše vzájemné vztahy mají skutečnou hodnotu a často přinášejí velmi krásné zkušenosti. Zároveň si však uvědomuji, že tyto vazby zůstávají křehké a do značné míry závisejí na konkrétních lidech. Naší odpovědností je proto usilovat o jejich dlouhodobé udržení a rozvoj, mimo jiné také prostřednictvím vzdělávání nové generace badatelů.
Jak dnes vnímáte život křesťanů v Egyptě a jejich postavení v egyptské společnosti?
Především je třeba připomenout, že egyptští křesťané, z nichž naprostá většina patří ke Koptské ortodoxní církvi, tvoří největší křesťanské společenství na Blízkém východě. Nejsou žádným cizorodým prvkem egyptské společnosti. Jsou Egypťany od nepaměti, dědici církve, kterou podle tradice založil svatý Marek, a po staletí se podílejí na utváření dějin své země. Jejich duchovní život je obdivuhodně živý. Svědčí o tom zaplněné kláštery, aktivní farní společenství, zapojení mladých lidí i věrnost liturgické tradici.
V některých ohledech se jejich situace v posledních letech zlepšila. Zákon z roku 2016, který upravuje výstavbu kostelů, umožnil dodatečně legalizovat řadu míst bohoslužeb. Nejvyšší představitelé státu zároveň veřejně deklarují snahu o zajištění rovnoprávného postavení všech občanů. Přesto přetrvávají skutečné problémy. Patří k nim místní napětí, zejména v některých oblastech Horního Egypta, diskriminace při přístupu k určitým pracovním pozicím, otázky spojené s právní úpravou osobního statusu či náboženskými konverzemi, ale také bolestná vzpomínka na teroristické útoky, které křesťanské společenství v minulosti zasáhly. Mnozí egyptští křesťané hovoří o hlubokém vztahu ke své vlasti, ale současně také o pocitu zranitelnosti a nejistoty. Obojí je skutečné.
Nakolik podle Vás obraz egyptských křesťanů, který je prezentován v Evropě, odpovídá jejich skutečnému každodennímu životu?
Odpovídá mu jen částečně. V Evropě převládají dva pohledy. Na jedné straně jsou egyptští křesťané vnímáni jako pronásledovaná církev, o níž se hovoří především v souvislosti s tragickými událostmi. Na druhé straně zde panuje poměrně malá znalost toho, jak vypadá jejich běžný každodenní život.
Jejich utrpení je skutečné a rozhodně bychom je neměli zlehčovat. Připomeňme mučedníky zavražděné v Libyi v roce 2015, teroristické útoky na kostely v letech 2016 a 2017 nebo jednotlivé případy násilí v egyptských vesnicích. Pokud však budeme Kopty vnímat pouze jako oběti, přehlédneme podstatnou část jejich života. Každodenně žijí vedle muslimů, setkávají se s nimi v zaměstnání, ve škole i v sousedství. Vznikají mezi nimi přátelství, někdy se objevuje nedůvěra, ale často také vzájemná solidarita. Nesmíme zapomínat, že křesťané jsou plnohodnotnou součástí egyptské společnosti, nikoliv pouze lidmi, kteří potřebují náš soucit.
Některé evropské postoje navíc využívají situaci východních křesťanů k vyvolávání otevřeného nepřátelství vůči islámu. Sami egyptští křesťané se s takovým pohledem zpravidla neztotožňují. Dobře vědí, že jejich budoucnost je spojena s jejich muslimskými spoluobčany, nikoliv s bojem proti nim. Domnívám se proto, že bychom měli být vnímaví vůči nespravedlnostem, kterým čelí, ale zároveň naslouchat tomu, co o své situaci říkají oni sami.
Jaké jsou podle Vás základní předpoklady pro vzájemně respektující dialog mezi křesťany a muslimy, který by zohledňoval jejich náboženské rozdíly a zároveň konkrétně přispíval k jejich soužití v Egyptě?
Vidím přinejmenším čtyři základní předpoklady. Prvním je poznání. Skutečně respektovat můžeme jen to, co známe. Mnohé předsudky na obou stranách pramení z neznalosti víry druhého člověka, jeho náboženských textů a historie. Právě v tom spočívá smysl existence našeho institutu.
Druhým předpokladem je pravdivost. Dialog založený na vzájemném respektu neznamená přehlížení rozdílů. Křesťané a muslimové mají odlišné chápání Boha, Krista i zjevení. Smyslem dialogu není tyto rozdíly zastírat, ale naučit se o nich hovořit otevřeně, aniž bychom druhého zraňovali, a zároveň naslouchat odlišným názorům, aniž bychom je vnímali jako ohrožení vlastní víry.
Třetím předpokladem je občanská rovnoprávnost. Pokojné soužití musí vycházet z rovnosti práv a povinností všech Egypťanů bez ohledu na jejich náboženské vyznání. Dokument o lidském bratrství, který v roce 2019 podepsali papež František a velký imám univerzity al-Azhar Ahmad al-Tayyeb, představuje v tomto ohledu důležité východisko. Jeho principy je však stále třeba promítat do vzdělávání, médií i právního řádu.
Čtvrtým předpokladem jsou trpělivost a přátelství. Nejplodnější dialog se totiž nemusí odehrávat při oficiálních setkáních nebo prostřednictvím společných prohlášení. Často vzniká mezi lidmi, kteří se osobně znají, spolupracují a vzájemně si důvěřují. Je to dlouhodobá, mnohdy nenápadná práce, jejíž výsledky se mohou projevit až v dalších generacích. Právě k takovému dialogu, který se uskutečňuje v každodenním životě i prostřednictvím společného poznávání, chce IDEO přispívat. Skromně, ale vytrvale.
Otče Pisani, srdečně Vám děkuji za Váš čas, trpělivost, a především za otevřenost, s níž jste se podělil o své zkušenosti a pohled na vztahy mezi křesťany a muslimy v Egyptě. Našeho rozhovoru si velmi vážím a upřímně doufám, že Vaše slova přivedou mnohé evropské čtenáře k zamyšlení a pomohou jim lépe porozumět životu egyptských křesťanů i významu vzájemného dialogu. Přeji Vám mnoho sil a vše dobré ve Vaší další práci a budu se těšit na naše další setkání.
Náhledová fotografie: IDEO, foto: autor.
Související články:
