Mezi jihoafrickými Zuluy má velmi dlouhou a bohatou historii tradiční léčitelství. Podle recentních výzkumů až 60 % obyvatel Jihoafrické republiky konzultuje v případě nemoci situaci s tradičním léčitelem, velmi často v kombinaci s návštěvou lékaře.[1] Týká se to nejen vyznavačů tradičních náboženství, kterých je (v čisté podobě podle sčítání obyvatel, které ovšem nepamatuje na synkretismy a vícečetnou náboženskou identitu) v populaci jen několik procent, ale také tamějších křesťanů, kterých je drtivá většina (v rozličných denominacích). Dlouhý iniciační rituál budoucího tradičního léčitele se nazývá ukuthwasa (nebo také intwaso). Po úspěšně zvládnutém výcviku a ukončeném iniciačním obřadu se ze studenta stává léčitel – sangoma.[2]
Volání předků
Podle přesvědčení Zuluů začíná ukuthwasa tím, že budoucího léčitele vyvolí předkové a povolají jej. Moment povolání se nazývá idlozi (v jiném dialektu indiki). Vyvolená osoba začne prožívat nevysvětlitelné tělesné i psychické stavy, často velmi živé sny, pocity totální dezorientace nebo stále se opakující nemoci. Na okolí tyto projevy často působí tak, že dotyčný člověk propadl šílenství. Jde ale o znamení, které prověřují zkušení léčitelé, že si dotyčného vybrali duchové předků (amadlozi). Pokud člověk volání ignoruje, jeho potíže se stupňují. Vyvolení totiž člověk nemůže odmítnout. Jde o dar, ovšem dar, který je definitivní a nikoli dobrovolně přijímaný.[3] Zdravotní obtíže jsou často významné a pokud člověk nevyslyší volání předků, mohou se stupňovat a skončit i úmrtím.[4] Lidé věří, že čím větší má povolaný člověk obtíže, tím je to pro jeho léčitelskou budoucnost lepší, neboť bolest a trápení v době povolání jej očišťují a připravují na cestu.[5] Léčiteli se mohou stát ženy i muži.
Výcvik léčitele
Jakmile vyvolená osoba – nazývá se ithwasane (s významem „znovuzrozený“) – rozpozná povolání, vyhledá zkušeného léčitele – sangomu –, který situaci prověří a pokud uzná povolání a má na novice prostor, přijme jej do učení, které trvá několik let. U velmi nadaných a duchovně obdarovaných jedinců je výcvik kratší, minimální délka je stanovena na devět měsíců. Obvykle ale trvá několik let.[6] Zkušený vyučující léčitel se v době výuky nazývá gobela. Proces zasvěcování je nazýván itwasy. Budoucí léčitel se učí zejména vykládat sny, pracovat s léčivými bylinami, připravovat magické muti, komunikovat s předky prostřednictvím transu dosahovaného bubnováním a tancem, věštit vrháním kostí a provádět očistné obřady.[7]
Důležitou součástí výcviku je odloučení od běžného života. Zasvěcovaný nesmí být v kontaktu se svou rodinou, žije v dočasném celibátu, nosí obřadní oděv, na tělo si maluje speciální symboly bílou hlinkou a je ozdoben korálkovými amulety, které představují spojení s duchovním světem. Novic se také učí správně obětovat zvířata – zejména slepice a kozy – předkům.[8]
Tanec jako most mezi světy
Pro léčitele je klíčové naučit se kontaktovat duchovní svět, spolupracovat s předky a vybranými duchy. Branou do duchovního světa je trans. Dlouhé extatické tance za zvuku specifických rytmů dostávají zasvěcence do transu, během něhož do zasvěcence vstupuje duch předka. Jedná se o mystické spojení s duchem, který v zasvěcenci obrazně řečeno přebírá otěže. V tomto stavu může léčitel sdělovat poselství jedinci nebo komunitě, rozpoznávat příčiny nemocí, léčit, vykládat sny, sdělovat smysl společenských událostí, kterým lidé prozatím nerozumějí atd. Trans je chápán jako nejvyšší forma duchovní komunikace. De facto tedy neléčí onen léčitel, ale duch předka, kterému léčitel propůjčil tělo a materiální bránu do fyzického světa.[9]
Závěrečný obřad znovuzrození
Po dokončení několikaletého výcviku následuje veřejný iniciační obřad, který symbolizuje smrt původní osoby a zrození nové duchovní. Rituál se nazývá ivuma ukhufa. Komunita přináší dary předkům a zasvěcenec poprvé vystupuje jako plnohodnotný léčitel. Součástí slavnosti bývá obětní rituál předkům, kdy iniciovaný vedle několika slepic obětuje kozu, je polit její krví a tu také pije. Následuje společný tanec, ukázka schopností nového léčitele a závěrečná hostina.[10]
Duchovní i společenský význam
Ukuthwasa není jen osobní duchovní cestou, je zároveň společenským tmelem, kterým komunita udržuje spojení s minulostí, s přírodou i s neviditelným světem. Je jedním z pilířů zulské identity. Na tom nic nemění ani současná většinová přináležitost Zuluů ke křesťanství. Léčitelé také nehrají roli pouze náboženskou – jsou rovněž strážci kulturní paměti společenství. Znají tradiční eposy, písně a básně, specifické bubenické rytmy i zulské melodie, význam tradičních masek, pohřebních obřadů a dalších. Tato tradice je dodnes živou součástí (nejen) duchovního života Zuluů v Jihoafrické republice.[11]
Poznámky:
[1]Srov. HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024, s. 236.
[2]Srov. NIEHAUS, D. J. H. a kol. A Culture-Bound Syndrome ‘Amafufunyana’ and a Culture-Specific Event ‘Ukuthwasa’: Differentiated by a Family History of Schizophrenia and other Psychiatric Disorders. Psychopathology, roč. 37, č. 2 (2004), s. 59–63.
[3]Srov. HELMAN, Cecil G. Culture, Health and Illness. New York: CRC Press, 2007, s. 269.
[4]Srov. BAKOW, Brianna Rose – LOW, Kathy. A South African Experience: Cultural Determinants of Ukuthwasa. Journal of Cross-Cultural Psychology, roč. 49, č. 3 (2018), s. 436–452.
[5]Srov. CONNOR, Nancy – KEENEY, Bradford P. Shamans of the World: Extraordinary First-person Accounts of Healings, Mysteries, and Miracles. New York: ST, 2008, s. 118.
[6]Srov. BANNISTER, Patrick. Regulating ‘Tradition’ South African Izangoma and the Traditional Health Practitioners Act 2004. Cambridge Anthropology, roč. 27, č. 1 (2007), s. 25–61.
[7]Srov. CHINYAMA, Namanzi Choongo Mweene. Finding Spirit in the Work — Ukuthwasa. Feminist Africa, roč. 22, č. 1 (2017), s. 111–118.
[8]Srov. BAKOW, Brianna Rose – LOW, Kathy. A South African Experience: Cultural Determinants of Ukuthwasa. Journal of Cross-Cultural Psychology, roč. 49, č. 3 (2018), s. 436–452.
[9]Srov. tamtéž.
[10]Srov. CAMPBELL, Susan Schuster. Called to Heal: African Shamanic Healing. Roma: Lotus Press, 2000, s. 70–71.
[11]Srov. JANZEN, John M. Self-Presentation and Common Cultural Structures in Ngoma Rituals of Southern Africa. Journal of Religion in Africa, roč. 25, č. 2 (1995), s. 141–162.
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 4/2015: Náboženství v současné Africe.
Související příspěvky:
