Na fotografii je nejmenší a jeden z nejmladších z dvaceti klášterů autonomní mnišské republiky Athos, Stavronikita (pochází z 16. století). Tím nejstarším a zároveň alespoň co do rozlohy všech jeho pozemků největším je Velká lávra založená v roce 963. Ovšem už i předtím byl obtížně přístupný nejvýchodnější „prst“ poloostrova Chalkidiki obýván poustevníky, kteří ve stínu 2033 metrů vysoké hory hledali vnější klid pro dosahování klidu vnitřního skrze modlitbu a půst. Právě klid (řec. hesychia) dal pojmenování hesychasmu, duchovnímu směru, jehož centrem se stala právě Svatá hora Athos, která je považována i za duchovní centrum východního pravoslaví vůbec (vedle řeckých jsou zde nyní mnišské komunity ruské, rumunské, jedna srbská a bulharská, v minulosti zde byl i gruzínský a dokonce i latinský benediktinský klášter).
A právě proto, že se vždy jednalo o místo, kam se mniši utíkali schovávat před ruchem světa, není ze své podstaty místem poutním – jakým je nejen pro pravoslavné křesťany především Svatá země. Z historického hlediska raison d’être samostatného Jeruzalémského patriarchátu s mnišským Bratrstvem Božího hrobu je právě správa nejposvátnějších křesťanských míst a péče o poutníky, kteří jsou k návštěvě zváni a pobízeni. Svatohorci naopak přístup lidem „ze světa“ vždy omezovali. Předně již od jedenáctého století platí zákaz vstupu všech žen, ale i muži mohou vstupovat pouze na zvláštní (obvykle) krátkodobé povolení (diamonitirion).
Pro představu, jak nesnadno se mohl na Athos dostat návštěvník z Čech ve třicátých letech 20. století, lze doporučit možná poněkud zapomenutou, ale stále pozoruhodnou knihu Enrica Molnára Republika bez žen. Ta zachycuje Svatou horu jako uzavřené a duchovně stále živé místo. Ve druhé polovině 20. století však počet mnichů upadl tak, že již existovaly projekty, kdy by ti zbylí byli sestěhováni do jednoho či dvou klášterů, a ostatní by byly přebudovány na atraktivní turistické resorty.
Přesto však počátkem sedmdesátých došlo k oživení, které už nikdo moc neočekával. Zájem o mnišství se obnovil a do chátrajících klášterů přišla i celá mnišská bratrstva. Příkladem je bratrstvo jednoho z klášterů v Meteoře vedené igumenem Emilianem. Slavné „létající“ kláštery byly také budovány na vrcholcích skal, aby nebyly snadno přístupné, ale nyní se právě i kvůli tomu staly hojně navštěvovaným turistickým lákadlem. Starec Emilianos (Vafeidis) přivedl v roce 1973 své mnichy do athoského kláštera Simonos Petras, aby zde měli větší klid na modlitbu.
Od těch dob se však hodně změnilo. Počet návštěvníků se výrazně zvýšil – a stále zvyšuje. V šedesátých letech jejich počet nepřesáhl 10 tisíc ročně, v polovině devadesátých let to už bylo více než 50 tisíc, v roce 2000 kolem sta tisíc. V minulém roce Athos navštívilo podle oficiálních statistik 178 tisíc lidí – asi o dvacet tisíc více než v roce 2024. Nárůst je to tak velký, že se už hovoří i o „overtourismu“, který je na hraně únosnosti. Mnišská republika v minulém roce s ohledem na zachování mnišského charakteru tohoto místa na toto zareagovala zpřísněním kvót pro počet poutníků přijímaných v jednotlivých klášterech. Přesto je situace stále taková, že při bohoslužbách v chrámech jejich počet třeba i několikanásobně převyšuje počet domácích mnichů, k čemuž pravděpodobně běžně nedochází ani na Meteoře.
Hovoříme o „poutnících“, jelikož slovo „turista“ ve slovníku athoských úřadů neexistuje, i když je na povolení ke vstupu uváděno, zda je jeho držitel pravoslavný nebo jiného vyznání (což může hrát roli při jeho účasti na bohoslužbách nebo společném jídle). Nicméně diamonitirion umožňuje přijímat zdarma pohostinství v klášterech všem; obvykle pouze na jednu noc a celkem na čtyři dny. Ovšem počet jejich vydávání zmíněným nařízením nebyl omezen – pouze byl podmíněn tím, že si poutníci předem zajistí pozvání od některého z klášterů (což se ovšem v praxi stále zcela nedodržuje).
Na druhé straně je pro kláštery i celou Svatou horu poutnictví důležitým zdrojem příjmů, a cestování po ní je zřejmě i proto stále více usnadňováno. K získání diamonitiria již není třeba několik razítek z různých úřadů, jako tomu bylo ještě před takovými pětadvaceti lety – lze si je jednoduše objednat emailem a pak vyzvednout před vstupem na loď (na Svatou horu se dá standardně stále dostat pouze po moři). Ke všem klášterům je pak možné přijet autobusy, mikrobusy či taxíky, které často řídí sami mniši. Samozřejmostí je i signál mobilních operátorů a tedy přístup k internetu, a tak pobyt na Svaté hoře už dnes neznamená nutně ztrátu kontaktu s vnějším světem a digitální půst není po poutnících vyžadován. A není např. neobvyklé vidět poutníka, jak si pořizuje selfie a ihned je sdílí na sociálních sítích, jak je běžné při návštěvách jiných turistických atrakcí.
S dobou jdou i některé kláštery, nejvíce asi jeden z nejstarších, největších a také nejbohatších athoských klášterů – Vatopedi. V něm existují už i výtahy, v místním obchůdku je možné platit kartou stejně jako v početných automatech na kávu (které umějí připravit i tu tradiční řeckou). Vedle toho má tento klášter i vlastní e-shop a zájemci o ubytování se předem registrují přes webový portál.
V tomto smyslu je to jiná Svatá hora než ta, kterou pamatují staří mniši z dob svého mládí. Jeden ze současných autorů, který na Athosu prováděl sociologický výzkum, cituje jednoho z nich, jenž to vyjádřil slovy: „Toto místo bylo úplně zrušeno.“
Je ovšem pravdou, že mnich vzpomíná na tu dobu, kdy bez nějakých změn reálně hrozilo, že místo bude skutečně zrušeno jako autonomní mnišská republika. K tomu tedy nedošlo a značná část rostoucího počtu zájemců o návštěvu zde nyní vyhledává právě kontakt s autentickým pravoslavným mnišstvím. Vyplývá to i z řecké studie z roku 2023, podle které se 82 % návštěvníků považuje za „poutníky“ a pouze 12 % za „nábožensko-kulturní turisty“. Dvě procenta se pak označila za „badatele“ a jen nepatrný zlomek se identifikuje jako „pěší turisté“. Tomu odpovídají také aktivity: 96 % návštěvníků se účastní bohoslužeb, 79 % z nich někdy nějakým způsobem pomáhalo mnichům v jejich práci. Co se hodnocení návštěv tohoto místa týče, nejvíce návštěvníků (opět 96 %) uvedlo, že byli zvláště zasaženi spiritualitou místa, devět z deseti ocenili pohostinnost a laskavost mnichů. Ovšem zdaleka ne všichni zbožní poutníci to vnímají takto optimisticky. Za všechny můžeme citovat dvaašedesátiletého Eustathia, který letos Svatou horu navštívil již po osmnácté, jenž mi vyjádřil znepokojení nad rostoucím počtem návštěvníků slovy: „Většina lidí sem nyní jezdí z pouhé zvědavosti, duchovní život zajímá málokoho.“
Zajímavé je také národnostní složení poutníků. I když sem stále putují především pravoslavní Řekové, národnostní složení je stále pestřejší. Patrný je například nárůst návštěvníků z Číny, vloni jich byla asi tisícovka. Ale stále převažují poutníci z historicky pravoslavných zemí, zvláště těch, kteří zde mají své kláštery. Dříve to byli především poutníci z Ruska a Ukrajiny, jejichž cílem byl především ruský klášter Pantelejmon a další slovanské kláštery.
Válka na Ukrajině však výrazně přispěla k úbytku poutníků z těchto zemí. Jejich místo ovšem rychle nahradili Rumuni – jenom v loňském roce jich Svatou horu navštívilo 70 tisíc. Souvisí to s náboženským oživením v samotném Rumunsku (psali jsme zde), ale i s aktuální situací na Blízkém východě, protože pravoslavní Rumuni jako poutníci hojně navštěvovali Svatou zemi. Nyní cestovní kanceláře nabízejí výlet na Athos jako součást poutního balíčku po Řecku pro celé rumunské rodiny. Podle některých zdrojů jsou tyto poutě dotovány církví i státem.
Zájem rumunské církve i státu je patrný na rekonstrukci a rozšiřování rumunského skitu sv. Jana Křtitele, jenž je hlavním cílem těchto rumunských poutníků. A naopak on přijímá především rumunské poutníky, což je zjevné mimo jiné z toho, že velká část nápisů a praktických instrukcí je pouze v rumunštině. Ačkoliv Prodromos nepatří mezi oněch dvacet athoských klášterů a oficiálně je tzv. skitem podřízeným Velké lávře, de facto je domovem samostatné mnišské komunity.
O skitech a dalších typech mnišských komunit na Svaté hoře mimo kláštery pojednáme v samostatném příspěvku. V tomto jsme se zaměřili na athoské kláštery a všímali si napětí mezi snahou uchovat hesychastickou tradici na jedné straně a vlivy moderního světa, které nutně s příchodem velkého množství poutníků i turistů přichází na straně druhé. Zvýšený zájem o navštěvování právě tohoto místa také jistě něco vypovídá o současném (nejen) pravoslavném světě, ale i to by bylo na samostatné pojednání.
Pokračování: Mnišská republika Athos: svaté skity, cely a poustevny
Fotografie autor (přelom dubna a května letošního roku). Citované zdroje uvedeny přímo v textu fomou internetových odkazů.
Související příspěvky:
Náboženství na cestách: Osm dní na Svaté Hoře Athos
Náboženství na cestách: Rumunské kláštery II.