Zámek v Dolních Beřkovicích (nedaleko Mělníka, ale na druhé straně Labe) potřebuje důkladnou opravu a místní obyvatelé mají naději, že s novým majitelem se opravdu uskuteční. Během dvou víkendů v září 2025 ale velmi dobře posloužil pro slavnosti, jejichž hlavní postavou byl Antonín Rückl (1871–1938). Leták vydaný ke slavnostem 6. – 7. a 13. – 14. září Rückla představil slovy: „sklář, rybář, vynálezce slunečních lázní, léčitel a idealista“. Součástí programu byla i pozoruhodná výstava, která – kromě mnoha jiného – zasadila Rücklovo působení do kontextu přírodního léčitelství vedle slavnějších osobností Vincenze Priessnitze (1799–1851) nebo Sebastiana Kneippa (1821–1897) a helioterapii přiřadila k léčbě vodou, vzduchem, chladem, minerálními vodami a dalšími prostředky balneologie. Přírodní léčitelství je v době moderní medicíny obvykle považováno za doplňkovou, anebo též alternativní metodu, která je zákonitě atraktivní pro lidi alternativně zaměřené i v jiných ohledech. Někteří přírodní léčitelé tak již na konci 19. století odmítali očkování a provozovali zaříkávání a jiné magické obřady.
V poslední větě předchozího odstavce už ale čerpáme spíš z knihy, která byla na výstavě představena. Jmenuje se Rücklovy léčivé sluneční lázně. Architektura rané moderny a jejím autorem a vydavatelem je Karel Tichý (*1980), rodák z Dolních Beřkovic. Jak prokazuje její obsah, téma slunečních lázní je v ní pojednáno s neobvyklou důkladností a snad ze všech možných úhlů pohledu, a to na 430 stranách většího formátu s množstvím dobových fotografií na křídovém papíře. Autor Karel Tichý je čerstvým (2023) absolventem oboru Archivnictví a spisová služba na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a správcem depozitáře Literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze.
Z hlediska religionistiky je pozoruhodná hlavně její 2. kapitola o vývoji slunečního lázeňství a o léčitelském a spolkovém milieu, které helioterapii u nás a v blízkém okolí rozvíjelo a rozšiřovalo. Ovšem již v 1. kapitole o Rücklově životě a rodině je několik velice zajímavých stran (88–94) o synu Rücklova švagra, o Otakaru Čapkovi (1893–1967), významném mystikovi a nejbližším spolupracovníkovi a pokračovateli Karla Weinfurtera (1867–1942). Čapek jako představitel meziválečné mystiky a alternativního náboženství a jako spolumajitel slunečních lázní v Praze-Strašnicích si zaslouží samostatný článek (chystáme ho na příští týden).
Zde se soustředíme na Antonína Rückla. Upoutávka na zadní straně obálky zmíněné knihy o něm říká, že
pocházel z významného sklářského rodu v Nových Mitrovicích na Plzeňsku. Celým srdcem se ale přimkl k přírodě a zamiloval si hlavně rybářství. Ve své pstruhárně vynalezl světoznámý líhnoucí aparát Simplex a postavil tu i své první léčivé sluneční lázně. Stal se z něho léčitel a lidé hledali v jeho skleněných kupolích úlevu od bolesti, když jim již lékaři nedokázali pomoci. Rücklovy léčivé sluneční lázně získaly mezi obyvateli první republiky masovou oblibu, ale jejich vynálezce narážel na nezájem ze strany lékařů a státních institucí. Několik desítek kupolí slunečních lázní zdobilo zahrady, terasy a střechy v Československu a na celém světě. Lázně se staly módní záležitostí a výrazným architektonickým doplňkem mnoha objektů a zahrad. Vášnivý vynálezce, milovník přírody, idealista, podnikatel a majitel několika patentů umírá neuznán, nemajetný a zcela v zapomnění v září roku 1938.
A princip slunečních lázní byl na panelu výstavy jednoduše popsán takto:
Antonín Rückl pocházel ze sklářské rodiny, sklu tedy rozuměl, dokázal ho dobře chemicky složit. Princip Rücklových slunečních lázní spočíval v tom, že sklo bylo chemicky složeno tak, aby propouštělo co nejméně ultrafialových paprsků, vůči kterým se lidské tělo normálně brání pigmentací a opalováním, čímž se vyčerpává. V lázních, kde teplota dosahovala až 60° C, se tělo prohřívalo a působily na něj jen léčivé a infračervené paprsky, které urychlovaly léčbu rozličných chorob.
Po zahřátí odcházeli pacienti do relaxační místnosti, takzvané lehárny. Byla to rovněž temperovaná místnost, ale s chladnějším vzduchem. Tam pacienta zabalili do dek a musel se vypotit. To byl důležitý okamžik léčby. Pacienti nesměli pít chladné tekutiny, nejlepší byl bylinkový čaj. Po dvou až třech lázních v nich klienti většinou nacházeli oblibu. A po deseti lázních klienti s těžkým problémem většinou cítili velkou psychickou i fyzickou úlevu. Vedlejší nežádoucí účinky nebyly nikdy ve slunečních lázních prokázány.
Nejslavnější veřejné Rücklovy sluneční lázně byly v Praze na Zátiší v Braníku (podle původního katastru), v současnosti je území součástí pražské čtvrti Kamýk, ale je známo spíše jako Hodkovičky. Každopádně se tehdy i dnes jedná o vilovou čtvrť v zeleni určenou zjevně pro bohatší Pražany. V objektu bývalých lázní sídlí sanatorium Pronatal. Provoz lázní je dobře patrný v příběhu „Turecké náušnice“ slavného televizního seriálu Hříšní lidé města pražského.
Náhledová fotografie soukromých slunečních lázní v Dolních Beřkovicích: autor.
Související články:
