O dětském klubu („baby clubu“) Plaváček se v poslední době hodně diskutuje, a to především v důsledku zájmu, který o něj projevuje YouTube – kanál „Děti jsou taky lidi“ (viz např. zde) a televize Prima (viz např. zde). V emocionálně vypjatých debatách na sociálních sítích se hojně diskutuje i o tom, zda klub výuky dětského plavání je „sekta“, anebo nikoli.
Řekněme rovnou, že „sekta“ je pojem, který kvůli své pejorativnosti ztratil místo v odborném religionistickém, ale třeba i právním jazyce. Obecně je užíván nejspíš jako nadávka (jako vyjádření nesouhlasu a distance), která asociuje oblast náboženství. Kvůli tomu, že je především nadávkou, je třeba ho odmítnout i v konkrétním případě Plaváčku. Zajímavější je ale prozkoumat, proč mluvčí v takové míře spojují Plaváček s náboženstvím. Tomu se věnuje následující článek.
Článek vychází z veřejně dostupných elektronických zdrojů (z prezentace Plaváčku, reportáží a dalších pořadů televize Prima, videí ve výše zmiňovaném kanále, z názorů, prezentovaných na sociálních sítích) a z osobního rozhovoru se zakladatelkou Plaváčku dne 26. srpna 2024. Autor není odborník na výuku plavání a nemá s Plaváčkem osobní zkušenost.
Plaváček založila roku 1992 Mgr. Blanka Kolářová Sudíková (*1967), absolventka Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, učitelka tělocviku a závodní plavkyně. Vzpomíná, že impulsem k založení baby clubu Plaváček byl také její nedávno narozený syn Matouš (*1991). Až do roku 2001 Plaváček používal běžné způsoby nácviku. V tomto roce se zakladatelka setkala s porodní asistentkou Annou Goršinou, žákyní Igora Borisoviče Čarkovského (1936–2021), propagátora porodů do vody a experimentátora v oblasti pobytu lidí ve vodě a pod hladinou vody. V důsledku kontaktů s Annou Goršinou se metodika Plaváčku začala proměňovat a – jak Blanka Kolářová Sudíková uvedla – dosud se proměňuje. Na pozvání Plaváčku navštívil Čarkovský roku 2008 Česko, ale metodika Plaváčku je podle Blanky Kolářové Sudíkové na něm nezávislá a unikátní. Jejím specifikem je nápadně rychlý a intenzivní kontakt dětí s prostředím pod hladinou vody. Unikátní je také takzvané létání dětí, které může být součástí týdenních výcvikových pobytů. V jednom odpoledni Blanka Kolářová Sudíková seznamuje s touto technikou rodiče a ti ji pak podle svého uvážení používají. Technika byla před časem kritizována v reportáži České televize (článek o tom je zde).
Úvaha nad příčinou toho, proč působení baby clubu Plaváček asociuje v některých lidech oblast náboženství (a v případě jejich kritického postoje vede k použití pejorativního výrazu „sekta“) musí začít u konstatování, že religionistika už několik desetiletí pracuje s pojmem „implicitní náboženství“ a s příbuznými pojmy. Označuje jimi projevy náboženství mimo náboženské systémy a tradice, které v životě člověka plní podobnou nebo stejnou funkci jako běžná náboženství. Typickými implicitními náboženstvími jsou politické systémy (například komunismus nebo různé nacionalismy) se svými doktrínami, nezpochybnitelnými spisy, prorockými, mučednickými nebo i spasitelskými postavami, s mytologií, s rituály, posvátnými místy apod. V posledních desetiletích jsou takové funkční ekvivalenty náboženství nacházeny také ve sportu, v dětských a mládežnických organizacích, v environmentalismu, v oblasti léčitelství, v psychoterapeutických směrech (především těch alternativních) apod. Základem tohoto článku je tedy tvrzení, že baby club Plaváček plnil a plní u některých aktérů (jak instruktorů, tak klientů) funkce, které jsou běžně připisovány náboženství. Toto tvrzení stavíme na následujících pěti pozorováních:
1. Lépe by to samozřejmě bylo z přímé zkušenosti, ale i z toho, jak se Plaváček prezentuje, je zřejmé, že jeho činnost je nesena souborem idejí (pravděpodobně neverbalizovaných a snad i nereflektovaných), které z této aktivity tvoří něco více, než je pouhá výuka plavání: tyto ideje vyjadřují specifický výklad světa, přístup ke světu a také vůli tento svět měnit k lepšímu. Blanka Kolářová Sudíková v rozhovoru potvrdila toto pozorování slovy, že Plaváček znamená „plavání s přesahem“. Soubor idejí, přítomných v Plaváčku, učí rozpoznávat problém například v tom, že děti neumějí zacházet s diskomfortem nebo že rodiče jsou hyperprotektivní. Snaží se nejen děti, ale i rodiče vychovávat, „otevřít jim oči“, ukázat jim, že to „není tak, jak vám říkali“, nabídnout jim „průlomovou metodu“. Tato práce s rodinami se odehrává především na týdenních pobytech, jichž Plaváček ročně zorganizuje několik desítek – na těchto pobytech s intenzivním programem jsou rodiny ovlivněny instruktorkami, ale i jinými rodinami, třeba i těmi, které takové pobyty absolvovaly už několikrát. Ovlivnění v prostředí silné skupinové dynamiky není tedy jen ve věci techniky plavání a potápění, ale i pohledu na sebe, svou rodinu, tento svět, tedy v „přesahu“, a snad můžeme říct i v určitém světonázoru.
2. Světonázorová povaha působení Plaváčku může vysvětlit pověst, kterou Plaváček má u odborné veřejnosti (přinejmenším její části) a u některých rodičů: systém je podle nich rigidní, nezná výjimky a individuální přístup, není možné o něm diskutovat ani ho zvenku kritizovat a zapojit ho do odborné debaty. Blanka Kolářová Sudíková ovšem v rozhovoru namítla, že to mohlo platit před 15 lety, ale nikoli v současnosti. Uvedla, že základem Plaváčku je naopak individuální přístup, což ostatně prokazuje počet čtyř instruktorek (oproti jedné, jak to je podle ní běžné), které rodičům nabízejí alternativy a věnují jim pozornost.
3. Je to snad právě tato pověst (ať přinejmenším do jisté míry oprávněná, nebo už nikoli), která činí ze zainteresovaných lidí buď oddané stoupence, anebo zapřisáhlé odpůrce. V této černobílé situaci není mnoho prostoru pro vyjednávání a kompromisy. Ohromně emocionální a vyhrocená debata o Plaváčku není náhodná, ale je způsobena právě touto polarizací. Těžko si představit, že podobný zápas by mohl být veden o běžnou službu, například o výuku angličtiny (pokud ji tedy zrovna neprovádějí američtí misionáři…).
4. V bodě 2 by také bylo vysvětlení ještě jiných rodičovských stížností. Týkají se nátlaku a manipulace. Mohou být důsledkem toho, že instruktorky Plaváčku vykazují značný stupeň zaujetí a působí dojmem, že Plaváček pro ně znamená funkční ekvivalent náboženského životního poslání. Práce pro Plaváček pro ně zjevně není prací od 8 do 16 hodin, po níž následuje „padla“, nýbrž něčím, co toto pracovní schéma přesahuje.
5. Konečně – ideje Plaváčku nejsou daleko od náboženské tradice západního esoterismu, která se v 90. letech projevila jako hnutí Nového věku (New Age) a která se nyní často označuje jako tzv. nenáboženská spiritualita. Ačkoliv se tým Blanky Kolářové Sudíkové podle jejích slov záměrně vyhýbá „zdiskreditovaným ezo-výrazům“, ve výpovědích klientů Plaváčku se ozývají pojmy jako „(kosmická) energie“ nebo „čakry“. Stejně jako v esoterickém náboženství jsou vysoce oceňovány city, prožívání a zkušenosti. V časopise Regenerace[1] to zakladatelka Plaváčku vyjádřila při hovoru o skupinovém prožívání vody takto:
„Nad vodou si kolikrát něco myslíme, ale když jdeme pod ní, je všechno najednou jinak. Voda nám ukáže, jak jsme na tom uvnitř. A pak nám pomůže vyplavit smutky… Křičíme do vody, odevzdáváme se jí. A ona nás očistí, pohladí. Někdy nás očistí tak, že třeba zvracíme, máme průjem. Ale pak nás zabalí do své láskyplné náruče,“ popisuje.
V témže článku je mnoho dalších odkazů na náboženské postoje a praxe, které jsou dědictvím hnutí Nového věku. Je logické, že alternativní metoda plavání je atraktivní hlavně pro ty, kteří vyhledávají alternativy i v jiných oblastech a třeba se inspirují právě v alternativním náboženství (o němž ovšem zpravidla nepřemýšlejí jako o náboženství).
Jak je řečeno v titulu tohoto článku, tento text je příspěvkem do debaty. Zajímavé bude, co na uvedenou tezi řekne Blanka Kolářová Sudíková. Rozhovor s ní zveřejníme pozítří.
Obě fotografie: archiv Blanky Kolářové Sudíkové.
Poznámka:
[1] BRZÁKOVÁ, Pavlína, Voda. Návrat k lásce, klidu a harmonii, Regenerace 4/2017, s. 24–27. Článek je k dispozici v prezentaci Plaváčku.
Psali jsme v Dingiru:
Téma Dingiru 1/2010: Neviditelné náboženství I.
Téma Dingiru 3/2010: Neviditelné náboženství II.
Pavel Hošek, Foglaring jako náboženství: Dlouhodobá hra, která se stává životem, Dingir 20 (1), 2017, s. 2–7.
Související články:
Tak především je asi třeba říci, že kauzu kolem Plaváčku roztleskává na sítích jeden konkrétní aktivista, bývalý mormon a později satanista, který se nyní pasuje do role “sektobijce” a jehož religionistická kompetence je při nejlepší velmi diskutabilní.
Nikoli. Pan Jahl se ke kritice Plaváčku připojil až v době, kdy už o ni byl zřetelný mediální zájem. Není tak pro reflexi tématu nikterak podstatný.
Více k tématu zde: