Léčitel, který určoval choroby podle lahvičky s močí: před 50 lety zemřel Jan Mikolášek

Pamatuji se na několikrát položenou otázku profesora Jiřího Heřta (1928–2014), lékaře a předsedy klubu skeptiků Sisyfos: jak je možné, že navzdory neuvěřitelným úspěchům vědecké medicíny je stále tolik populární ta alternativní a lidová? Je možné si představit, že takovou otázku by mohlo vyprovokovat třeba dílo kdysi slavného léčitele Jana Mikoláška (1889–1973).

Jak uvádí kniha Martina Šulce a Ivany Šulcové Životní příběh Jana Mikoláška (Praha: Mladá fronta 2020), budoucí léčitel měl výborný základ v tom, že se vyučil u svého otce v Rokycanech zahradníkem. Roku 1918 se už jako zahradník stal učněm a později nástupcem Josefy Mühlbacherové, léčitelky v obci Volduchy u Rokycan, známé tím, že své pacienty diagnostikovala pohledem na lahvičku s jejich močí, drženou proti světlu. Tuto metodu od ní Mikolášek převzal. Ale zatímco Mühlbacherová posílala své pacienty do lékárny, Mikolášek jim doporučoval a prodával bylinné směsi, připravené podle vlastního receptu. Na vrcholu své kariéry bydlel v Jenštejně u Prahy v rozlehlé vile, z níž učinil sanatorium. Ačkoliv léčil zásadně zdarma, obchod s bylinnými směsmi se stal záminkou komunistických úřadů k likvidaci jeho ohromné klientely i jeho samého, a to patrně proto, že jeho léčitelství bylo vlastně ostrůvkem kapitalistického podnikání, a navíc ještě odporovalo státem prosazovanému materialismu. Po smrti prezidenta Antonína Zápotockého (v roce 1957), který spolu s dalšími známými lidmi k Mikoláškově klientele patřil, se totiž nyní již politicky nekrytý léčitel stal cílem ostré negativní kampaně komunistického tisku a nakonec byl roku 1959 odsouzen k pětiletému vězení.

Čtyřiasedmdesátiletý léčitel našel po propuštění roku 1963 azyl u jednoho ze svých pacientů, u lékaře Karla Urbánka (1884–1968). Urbánkova ruská manželka Varvara (1894–1983) se stala po jeho smrti Mikoláškovou družkou – Mikolášek jí říkal „Vavrenka“ – a také autorkou epitafu na jeho náhrobku na pražských Olšanských hřbitovech:

Foto: autor.

„Zde v Pánu odpočívá po radostech a bolestech pan Jan Mikolášek, úřední znalec léčivých bylin. Bylinky ctil a miloval a těmi lidem zdraví dával. Vavrenka“

K léčitelství se Mikolášek mohl po návratu z vězení ve větší míře navrátit jen krátce: v roce politického uvolnění 1968. Zemřel právě před 50 lety, 29. prosince 1973. Jeho život tak postrádal erotickou a justiční dramatičnost, kterou si přimysleli tvůrci filmu Šarlatán z roku 2020 (scénář: Marek Epstein, režie: Agnieszka Hollandová), ale díky léčitelství byl přesto mimořádný tím, jak velmi byl Jan Mikolášek ctěn a milován.

V religionistice je známo mnoho léčitelů ze všech náboženských tradic a kultur, kteří podobně jako Mikolášek ovlivnili životy statisíců lidí. O jejich přirozených ani nadpřirozených schopnostech nemůže religionistika vynášet žádné odborné soudy. Může ale zkoumat, jak vzniká, působí a případně i slábne a zaniká charisma léčitelů, tedy jejich předpokládaná nadpřirozená schopnost diagnostikovat a léčit. Poznání procesu, v němž klienti a obdivovatelé přisuzují léčiteli charisma, neznamená vyloučit to, že pacient může být léčitelovým zásahem skutečně uzdraven. Spíše poskytuje vysvětlení toho, že léčitelovo charisma může být (zdánlivě paradoxně) posíleno i v ostatních případech prostě proto, že popřít charisma, dosvědčované tolika lidmi, může být pro pochybujícího pacienta těžší než o pozitivním výsledku přesvědčit sebe samého. A z případného neuspokojivého výsledku je pro něj často snazší raději obvinit sebe nebo kohokoli jiného než léčitele nebo také zpochybnit jakékoli okolnosti spíše než léčitelovy schopnosti.

Na otázku profesora Heřta je proto pravděpodobně opravdu jediná odpověď: v oblasti zdraví bude poptávka po tajemství, které obestírá léčitelovo charisma, možná tím větší, čím vědečtější medicína bude, a tedy čím méně prostoru pro tajemství ponechá.