Víra bez jistoty: před 70 lety vyšlo Kazantzakisovo Poslední pokušení

Když v roce 1957 zemřel Nikos Kazantzakis (2. března 1883 – 26. října 1957), byl vnímán v Řecku rozporuplně – jako světově uznávaný spisovatel a zároveň jako národní vyvrhel. Včerejším výročím jeho smrti si můžeme připomenout nejen konec jeho životní pouti, ale i sedmdesát let od roku, kdy vyšel v Řecku jeho nejkontroverznější román Poslední pokušení, dílo, které se stalo symbolem svobody ducha i srážky mezi náboženstvím a uměním.

Kazantzakis dokončil první verzi Posledního pokušení roku 1951, ale kniha vyšla v Řecku až v roce 1955, což bylo o rok později než v zahraničí. Důvodem byla církevní cenzura a politická ostražitost poválečného Řecka. Jak shrnuje Peter Bien v monografii Kazantzakis: Politics of the Spirit, román „nejprve vyšel v Norsku a Německu, zatímco v Řecku mohl být publikován až po zásahu královského dvora.“[1]

Román představuje život Ježíše z Nazareta jako dramatický duchovní zápas mezi tělem a duchem, mezi lidskou slabostí a božským povoláním. Děj sleduje Krista od mládí – ne jako jistého spasitele, ale jako muže sužovaného pochybnostmi, strachem a výčitkami. Zpočátku odmítá své poslání, pracuje jako tesař, žije mezi prostými lidmi a zápasí s tělesností lidské existence, zejména s touhou po rodinném životě s Máří Magdalenou. Postupně však začíná chápat, že jeho utrpení a pochybnosti jsou součástí cesty, která vede ke spáse všech.

Stejně jako v díle tematizujícím život sv. Františka z Assisi z roku 1956 se Kazantzakis v základu drží tradiční hagiografie, ale nebojí se použít jiné interpretace a upravit výchozí materiál podle své vlastní filozofie. V Posledním pokušení hraje zásadní roli vztah s Jidášem, kterého autor vykresluje jako nejbližšího a nejvěrnějšího učedníka – toho, kdo ho zradí nikoli ze záludnosti, ale z poslušnosti vyššímu plánu. Jidáš je nástrojem naplnění Kristova údělu: vydáním na smrt mu umožňuje dovršit oběť.

Závěrečný zlom románu představuje „poslední pokušení“ na kříži. V omdlení Ježíš prožije vizi alternativního života: sestoupí z kříže, ožení se, má děti, stárne – žije lidský život, který mu byl odepřen. Tento snový obraz je však rozbit příchodem bývalých apoštolů v čele s Jidášem, kteří mu vyčítají, že nenaplnil svůj úkol, jímž bylo nechat se ukřižovat. Ježíš rozezná prožitý spokojený život jako pokušení od ďábla a únik od svého poslání. Pod nátlakem se Ježíšovi protočí oči, odmítá pokušení, přichází k vědomí a ocitá se zpět na Kříži.

Za hlavní myšlenku lze považovat to, že spása spočívá ve vědomém překonání bolesti, pokušení[2] a smrti, protože právě skrze ně se člověk stává spolutvůrcem Boha. Kazantzakis představuje Krista jako archetyp tohoto principu ústředního pro jeho myšlení a jako člověka, který se stává Bohem[3] nikoli díky nadpřirozené podstatě, ale díky odvaze jít až na hranici lidského utrpení.

Podle Biena je Poslední pokušení „románem o transsubstanciaci těla v ducha“ – o proměně hmoty, touhy a slabosti v sílu a světlo. Kazantzakis zde rozvíjí svůj koncept „metakřesťanství“, v němž je Bůh chápán jako duchovní proces, který se rodí v člověku prostřednictvím zápasu a tvorby.[4]

Zatímco Vatikán zařadil román na Index librorum prohibitorum v roce 1954, Řecká pravoslavná církev se pokusila spisovatele exkomunikovat. Kazantzakis reagoval lakonicky a ikonicky: poslal telegraf do Vatikánu s větou Tertulliana: „Ad tuum, Domine, tribunal appello“ (Podávám odvolání k tvému soudu, Pane). Totéž říká ortodoxní hierarchii v Aténách a dodává: „Prokleli jste mě, svatí otcové. Já vám dávám požehnání: Nechť je vaše svědomí tak čisté jako mé a kéž jste tak morální a zbožní jako já.“[5]

Kromě Jidášovi ústřední role, pro kterou se inspiroval v apokryfu neuznávaném katolickou ani pravoslavnou církví, v Evangeliu podle Jidáše, se dají další pasáže považovat za heretické. Příkladem může být vyprávění Petra Matoušovi o snu, ve kterém chodil Ježíš po vodě,[6] jemuž Matouš bedlivě naslouchal, aby si to druhý den zapsal.[7] Toto není jediná pasáží, jejímž prostředkem se Kazantzakis vypořádává s nejasnostmi ohledně okolností, jak byla evangelia sepsána. Ježíš v románu dokonce spílá Matoušovi, když po něm čte, co o něm napsal.[8] Kazantzakis zde nekritizuje církevní tradici a už vůbec ne přesvědčení lidí, ale v jeho osobním pohledu fakta často nejsou důležitá.[9]

Kazantzakisův Ježíš není dogmatický Spasitel, ale člověk zápasící mezi duchem a tělem. Už v prologu románu Kazantzakis píše:

V mém nitru se utkávají dvě síly: temné síly zvířecí, lidské a předlidské – a síly světla, lidské a božské. Moje duše je bojiště.[10]

Tento zápas je podstatou celé knihy. Poslední pokušení – vidina obyčejného života s manželkou, dětmi a spokojeným stářím – je vrcholem Kristovy lidskosti. Autor chtěl románem dvě milénia starý Kristův příběh úpravami zpřístupnit a aktualizovat modernímu čtenáři právě důrazem na lidskou podstatu postavy, u které se lidé často soustředí na její podstatu božskou.

Bien zdůrazňuje, že Kazantzakisův Kristus je model pro člověka, který se snaží překonat sám sebe:

Kazantzakis chtěl ukázat, že bolest, pokušení a smrt lze přemoci – neboť i Kristus je přemohl.[11]

V dopisech z padesátých let, které publikovala jeho druhá manželka Helen, se Kazantzakis vyjadřuje ke svému dílu takto:

Nejde o prostý „život Krista“. Je to namáhavé, posvátné a tvůrčí úsilí o znovuzrození podstaty Krista, při kterém se odstraňují nečistoty – lži a malichernosti, jimiž všechny církve a všichni zástupci křesťanstva v sutanách Jeho postavu zahrnuli, a tím ji zkreslili.[12]

Autorovo náboženství bylo existenciální, nikoli institucionální. Bůh je pro něj „jiskra uvězněná v hmotě“, jejíž vysvobození je nejvyšší povinností člověka pomoci vysvobodit. Také proto Bien nazývá jeho myšlení metakřesťanstvím – přesahuje hranice dogmatu, ale zachovává náboženskou vážnost.[13]

Sedm desetiletí od vydání zůstává Poslední pokušení extrémně silným příběhem o překonání naděje na spásu a spásu, která z jejího překonání plyne. Dílo čtenáři předkládá obraz, který ukazuje, že víra může být aktem existenciální odvahy, nikoli dogmatické poslušnosti. Z Ježíše se nestává Kristus tím, že trpí, ale tím že bojuje – a v tom je i naše vlastní spása.

Kazantzakisův Kristus stejně jako ten z tradičnějších pojetí umírá na kříži a román vrcholí nikoli v tom, co je napsáno, ale v tom, co chybí – ve vzkříšení.

Poznámky

[1] BIEN, Peter. Kazantzakis, Volume 1: Politics of the Spirit. Princeton University Press, s. xxvi (1989).

[2] V Kazantzakisově slovníku spíše obecně „naděje“ (ελπίδα).

[3] Kazantzakis chápal Boha jako sílu, která neexistuje mimo svět, ale bojuje, roste a trpí uvnitř lidí. Tento Bůh není dokonalý ani hotový, nýbrž stále se stává – závisí na lidském úsilí, odvaze a tvořivosti, aby mohl být spasen. Tento koncept předjímá klíčové teze procesní teologie Alfreda Northa Whiteheada a Charlese Hartshorna, podle nichž je Bůh vztahový, proměnlivý a spolutvořený světem. Peter Bien výslovně uvádí, že Kazantzakisova víra, že Bůh se stává, odpovídá Whiteheadovu pojetí Boha jako spolutrpícího s vesmírem.

[4] BIEN, Peter. Kazantzakis, Volume 2: Politics of the Spirit. Princeton University Press, s. 438 (2007).

[5] MIDDLETON, Darren J. N. & BIEN, Peter (eds.) Godʼs Struggler : Religion in the Writings of Nikos Kazantzakis (1996), s. 12

[6] KAZANTZAKIS, Nikos. The Last Temptation. přel. P. A. Bien. Faber & Faber. s. 349–350 (1975).

[7] V anglickém překladu Biena: “It most certainly wasn‟t a dream. This miracle definitely took place,” Matthew answered, and he began to turn over deeply in his mind how he could set it down the next day on paper. It would be extremely difficult because he was not entirely sure it was a dream, nor was he entirely sure it was the truth. It was both. The miracle happened, but not on this earth, not on this sea. Elsewhere—but where?”. Výsledkem má být text v Evangeliu podle Matouše 14:22–33.

[8] KAZANTZAKIS, The Last Temptation … s. 401.

[9] V románu Bratrovrazi je předložena hlavní postavě relikvie – lebka světce, jenže on už viděl jinou lebku, která má patřit tomuto světci. Je mu řečeno, že to musí být lebka světce z mládí. Srov. „Je něco pravdivější než pravda? Ano, legenda.“ – KAZANTZAKIS, Nikos. „Když sémě Odysseje klíčilo v mém nitru“. In: Hlášení El Grecovi. Přel. Friesová, Jana R. & Protopapasová, Božena. Praha. s. 423–443 (1982).

[10] KAZANTZAKIS, The Last Temptation … s. 7.

[11] BIEN, Kazantzakis, Volume 2… s. 438, srov. KAZANTZAKIS, Nikos. “Prologue”. In: The Last Temptation… s. 7–10 (1975).

[12] Dopis „Villa Manolita, November 13, 1951“. In: KAZANTZAKIS, Helen. Nikos Kazantzakis: A Biography Based on His Letters. Creative Arts. s. 505 (1983).

[13] BIEN, Kazantzakis, Volume 2… s. 438.

Související článek:

Jak čoktavský Indián rozumí Ježíšovi