Hillary L. McBride, Understanding Spiritual Trauma and the Process of Healing, Grand Rapids: Brazos Press 2025, 264 s.
Spirituální trauma (nebo též náboženské trauma) je téma, které stojí za pozornost. Není jasné, kolik lidí ho prožívá, ale ať jich jsou stovky nebo desetitisíce, zaslouží si, aby se o jejich prožívání mluvilo a aby se dozvěděli, jak by jim případně mohlo být pomoženo. Toto téma se proto v Náboženském infoservisu snažíme čas od času připomenout. Představili jsme koncepci náboženského traumatu Laury Andersonové a přeložili rozhovor s ní, v několika článcích jsme se věnovali dílu Tilmanna Mosera a připravili jsme recenze dalších knih, které se na toto téma zaměřují (jsou zde a zde). A ještě další recenzi přinášíme dnes.
Kniha psycholožky Hillary McBrideové, terapeuticky se specializující na oblast traumatu, vyšla letos, a tak bylo možné předpokládat, že v tématu došla nejdál. Mám za to, že tento předpoklad splňuje, a několikrát jsem si během četby říkal, že kvůli některým pasážím by bylo dobré ji přeložit do češtiny. Není to ale asi reálné kvůli dvěma – řekl bych typicky americkým – vlastnostem knihy. Je zbytečně „nafouknutá“: mnoho myšlenek se několikrát opakuje jen jinými slovy a za použití jiných obrazů a příběhů (jichž je také podle mého názoru až moc), v každé kapitole je praktická část s nepříliš nápaditým mentálním cvičením a každá kapitola končí přepisem části rozhovoru s některým odborníkem z autorčina podcastu, který – obávám se – k problematice mnoho nepřidává, někdy ji spíš rozmělňuje. A druhým rysem těžko přenositelným do českého prostředí je, že kniha přece jen příliš zrcadlí nauku a praxi amerických konzervativních evangelikálních církví a jen málokdy obsahuje zmínku o podobných traumatických důsledcích z jiného náboženského prostředí. Atmosféru evangelikálních sborů zná autorka ovšem výborně a jednoduchou zkratkou ho umí skvěle vystihnout. Například:
Nabízíme lidem chronickou vinu, stud a strach z pekla a oslavujeme to jako znamení duchovní zralosti. Podněcujeme v lidech vnitřního kritika a říkáme jim, že to je hlas boží. (105–106)
Klíčovým výrazem je samozřejmě pojem „spiritualita“. Základem jeho definice je u McBrideové slovo „spojení“ („connection“). Její pojetí je tím blízké Pavlu Říčanovi, který hovořil o spiritualitě jako integrující složce osobnosti.[1] McBrideová napsala (ve volnějším překladu):
Spiritualitu jsem začala chápat jako vrozenou a fundamentální orientaci člověka k bytostnému spojení a touhu po něm. Toto vztahové spojení je částí toho, co činíme pro nápravu roztříštěnosti uvnitř nás a mezi námi a všemi živými bytostmi.[2] (23)
Z takového pojetí spirituality McBrideové pak vyplývá, že
neexistuje spirituální trauma, které není také fyzické, vztahové a psychické. A je to i obráceně: žádné fyzické, psychické, sexuální nebo vztahové trauma nenechává spiritualitu nedotčenu. (24)
Podobně to vyjádřila Allison Cooková v jednom z podcastových rozhovorů, které kniha obsahuje:
Každé trauma je pravděpodobně na nějaké úrovni spirituálním traumatem. … každé trauma způsobuje pochybnosti o naší hodnotě, pochybnosti o nás samých. (115)
Důsledky traumatu na tělesné prožívání jsou v knize McBrideové důležitým tématem: „Jednou věcí, kterou o traumatu víme jistě, je to … že naše těla vždy říkají pravdu.“ (22) Podle autorky si tělo trauma pamatuje a snaží se uchránit od jeho důsledků. Jeho první reakcí je hledat pomoc a pokud to nefunguje, stáhnou se svaly a tělo se připraví na obranu. V jejím rámci začne šetřit energií – a to způsobí depresi. Mobilizovaný nervový systém začne párovat trauma s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a připomínky těchto okolností mohou člověka zúzkostňovat. Když se traumatická událost stala v nízkém věku (než začala pracovat autobiografická paměť), nejsou v paměti detaily, jen důsledky, které jsou natolik vetkány do identity člověka, že si nemůže být vědom toho, že to jsou důsledky traumatu. Zkrátka: tělo vyžaduje podle McBrideové pozornost, ale člověk – a to se týká právě evangelikálního prostředí – může být naučen tělu nedůvěřovat, ignorovat ho a umlčovat ho. (53–56)
V takovém prostředí může postižený navíc trpět zásahem „druhého šípu“ (42): nejen že je traumatizován, ale místo hledání pomoci se obviňuje, má pocit hanby a zúzkostňuje ho vědomí toho, že negativní pocity jsou důsledkem jeho hříchu. (42–43) Zvláště zákeřné je na spirituálním traumatu to, že může být spojeno s vřelým vztahem k Bohu i k nejbližším lidem a že jeho příčiny mohou být chápány jako velké dobro. (25) Proto je podle McBrideové nezbytnou součástí úzdravy důvěra k vlastnímu tělu, které – jak je připomenuto výše – „říká vždy pravdu“. Symptomy traumatu, které autorka jmenuje v rozsáhlém seznamu, jsou způsobem, jakým tělo informuje o vnitřních zraněních. (61) Seznam symptomů (45–50), které samozřejmě nemusejí být přítomny zdaleka všechny, je k dispozici v českém překladu zde.
Příčinou traumatu je podle McBrideové „spirituální zneužití“. Vyskytne se především v prostředí, které charakterizuje pěti slovy, jež v angličtině začínají na písmeno C. Prvním z nich je ovládání či kontrola („control“). Zmiňuje například vládu nad společenskými styky tím, že je ostře vymezena morální hranice mezi „my“ a „oni“, dohled nad finančním hospodařením jednotlivce (například pod záminkou správného odevzdávání desátků), nebo kontrola a ovlivňování duševního prožívání. (70–72) Druhým C jsou důsledky („consequences“). McBrideová tím myslí důsledky ve formě různých trestů. Pokud člověk systém trestů internalizuje, sám se stydí a obviňuje. (72–73) Stud a vina zvyšují ochotu vyhovět („compliance“) tak, aby si dotyčný mohl vysloužit chválu a odměnu. Odmítnout vyhovět může naopak přinést další pocity selhání. Pro zneužívání je ideální, když se člověk cítí v samém jádru jako veskrze špatný (z podstaty hříšný) člověk. (73–74). Dalším C je vzájemná závislost („codependance“), v níž je hledán souhlas jiných členů společenství s vlastním jednáním a vytváří se „vnitřní kompas“ podle toho, co bude ve společenství pozitivně přijato a co nikoli. Tím se člověk zbavuje schopnosti se nezávisle rozhodovat a důvěřovat sám sobě. Vlastní vnitřní prožívání a sebevyjádření podléhá nevyřčené korekci ostatních. Toto všechno se nejčastěji děje v určité společenské kultuře („culture“), a ta pak dovoluje, nebo dokonce podněcuje spirituální zneužívání, nebo ho aspoň promíjí či zakrývá. (76)
Další část knihy se zabývá situací v rodině a – kromě jiného – sděluje, že právě rodina hraje výraznou roli v množství a síle faktorů, které předcházejí vzniku traumatu, které určují, jak dlouho a za jakých podmínek trauma trvá, a konečně do velké míry i to, s jakou se traumatizovaný člověk setká reakcí a péčí o sebe. Rodinné prostředí je zrádné v tom, že může zabránit rozpoznání traumatu. Protože „to, co zažíváme v dětství, téměř vždy pociťujeme jako normální; přinejmenším je to příběh, který sami sobě nevědomky vyprávíme, i když není pravdivý.“ (97) Pretraumatickým faktorem se proto stává zvláště taková rodina, v níž není dovoleno experimentovat a klást otázky, v níž je vlastní prožívání okolím zpochybňováno nebo jemně zostouzeno apod.
Mohli bychom ještě pokračovat poznámkami z kapitol o emocích a také o možnostech úzdravy traumatu, ale snad v hlubším pochopení fenoménu spirituálního či náboženského traumatu pomůže i těchto několik myšlenek z knihy Hillary McBrideové.
Poznámky
[1] ŘÍČAN, Pavel, Psychologie náboženství a spirituality, Praha: Portál 2007. s. 59–61.
[2] „I have come to understand spirituality as an innate and fundamental orientation toward and longing for connection that is part of reparative undertaking to mend the fragmentation within and among us and all living things.“
Související články:
