„Spirituální zneužití“ – další z pojmů v široké diskusi

Karen Roudkovski, Understanding Spiritual Abuse. What It Is and How to Respond, Brentwood: B&H Academic, 2024, 211 s.

V Náboženském infoservisu se postupně pokoušíme obohacovat diskusi, která se pomalu rozbíhá i v českých náboženských společenstvích, – diskusi o obtížích v duševním životě, které jsou způsobeny (nebo spoluzpůsobeny) náboženstvím, obvykle specifickým způsobem života v náboženské skupině nebo v rodině. Tak jsme představili koncepci náboženského traumatu Laury Andersonové a přeložili rozhovor s ní, v několika článcích se věnovali Tilmannu Moserovi, v jedné recenzi obtížím z rodinného prostředí a občas i příbuzným tématům (například zde).

Mezi autorky, které se čtou ve Spojených státech, kde se debata v současnosti především odehrává, patří i Karen Roudkovski. Je profesionální poradkyní a přednáší poradenství na baptistickém teologickém semináři v New Orleans. Sama tam získala doktorát. Její vzdělání a povolání vysvětlují to, co v českém kontextu působí až zvláštně – totiž jak moc je její kniha křesťanská. Není to jen časté americké cudné vlastní vyznání, které má ubezpečit čtenáře, že autorovým cílem není zbavit ho víry. Ne, Karen Roudkovski často podpírá své myšlenky výkladem biblických pasáží a nejkomplexnější z těchto výkladů zabírá celých jedenáct stran textu.

Ústředním pojmem její (a nejen její) koncepce obtíží spojených s náboženstvím je „spirituální zneužití“. Definuje ho (na s. 15) jako „zneužití moci ve spirituálním kontextu, při němž osoba nebo skupina používá různé donucovací a manipulativní metody ovládání oběti. V důsledku toho prožívá zneužívaná osoba spirituální, emocionální či psychickou, fyzickou nebo vztahovou újmu.“ Definice je dále v knize podrobněji rozebrána, ale tato další vysvětlení už nepřinášejí nic zásadního. Sama autorka se na začátku představila jako ta, která zneužití přežila („abuse survivor“).

K tomu, aby čtenář zjistil, zda je skutečně obětí spirituálního zneužití, navrhuje autorka následující vyhodnocení („The Spiritual Abuse Assessment“, s. 48–49). Čtenář se má rozhodnout, do jaké míry se neztotožňuje s jedenácti výroky (silně nesouhlasím – nesouhlasím – souhlasím – silně souhlasím), a podle toho sčítat body:

1. „Nebylo mi dovoleno činit rozhodnutí bez schválení.“ (0–1–2–3)

2. „Moje chování bylo stále sledováno.“ (0–1–2–3)

3. „Měl jsem svobodu odmítnout účast na některé aktivitě beze strachu, že to bude mít negativní důsledky.“ (3–2–1–0)

4. „K tomu, aby se člověk vyhnul nepříjemným důsledkům, bylo potřeba být poslušný vůči jednotlivci nebo skupině.“ (0–1–2–3)

5. „Bylo mi dovoleno zpochybnit nauku jednotlivce nebo skupiny beze strachu z odplaty.“ (3–2–1–0)

6. „Byl jsem izolován od těch lidí, kteří nepatřili ke spirituálnímu společenství nebo k němu neměli vztah.“ (0–1–2–3)

7. „Svou zkušeností se cítím být poškozen.“ (0–1–2–3)

8. „Mám za to, že moje osobní spirituální potřeby byly zanedbávány.“ (0–1–2–3)

9. „Kvůli negativní spirituální zkušenosti jsem prožíval (prožívala) negativní fyzické symptomy .“ (0–1–2–3)

10. „Mé spirituální potřeby byly využívány k tomu, aby si někdo mohl udržet moc a (nebo) nadvládu.“ (0–1–2–3)

11. „Když jsem zpochybnil (zpochybnila) jednání nebo přesvědčení těch, kdo měli moc, byl jsem obviněn (byla jsem obviněna) z toho, že způsobuji potíže.“ (0–1–2–3)

Při součtu bodů 12 a více je autorka přesvědčena, že silný výraz „spirituální zneužití“ je na místě.

Musím přiznat, že pro mě není pojem „spirituální zneužití“ dost dobře přijatelný. Slovo „zneužití“ („abuse“) nevyhnutelně polarizuje aktéry situací do rolí aktivních pachatelů na jedné straně a pasivních obětí na druhé, což je v protikladu s mou terapeutickou a poradenskou zkušeností. Implikuje, že „pachatel“ zneužívá své „oběti“ úmyslně. Obávám se, že ani to neodpovídá skutečnosti. Skutečnost bývá komplikovanější a svým způsobem horší, protože obtíže mohou být způsobeny naopak spíše dobrými záměry. Úmysly pachatelů diskutuje Roudkovski v podkapitole „Vyžaduje spirituální zneužívání úmysl zneužívajícího?“ (s. 177–180) a dochází k závěru, že nikoli, ale její argumentace se nezdá příliš přesvědčivá.

Předpoklad o zneužívajících pachatelích autorku stále zavádí do oblasti tzv. sekt, nebo – lépe řečeno – k lidovému obrazu „sekty“ jako organizace, která úmyslně zneužívá své členy. V tomto populárním, ale málo odpovídajícím obrazu se autorčin přístup dobře uplatňuje: v lidovém pojetí jsou právě v „sektách“ pachatelé a oběti a jejich vztah je charakterizován manipulací, nátlakem, donucením, vymýváním mozků a dalšími „metodami“. Roudkovski také cituje autory, kteří toto lidové pojetí rozvíjejí: Ronalda Enrotha, Michaela Langona nebo Roberta J. Liftona v některých pasážích. Celou jednu podkapitolu pak nazývá „Podobnosti se sektami“ (s. 97–102). Odborně je ale bohužel vedle.

Jako nejlepší část knihy se tak jeví 6. kapitola, nazvaná „Odpověď“ (s. 131–147). Obsahuje nepříliš originální, ale vždy znovu potřebné rady pro toho, komu je odhalen případ spirituálního zneužití: například rozpoznej a oceň odvahu toho, kdo se s tebou sdílí, naslouchej empaticky (vyhni se neempatickému zlehčování a klišé) nebo pojmenuj emoce a pracuj s nimi. Odhaluje také například čtyři typy obranných odpovědí: popření, výmluvy („nemyslel to tak“), ospravedlnění pachatele (když je například oběť sexuálního zneužití obviněna ze svedení pastora) a srovnávání s jiným případem a jinou situací.

Ano, v knize Karen Roudkovski je možné najít inspirativní pasáže a sama kniha může vyvolat celý vějíř otázek a odpovědí. Inspirativní ostatně může být i tehdy, když s jejími východisky a závěry nemůžeme zcela souhlasit.

Související články:

12: Možnosti podpory

Náboženské trauma a jak s ním zacházet

Když náboženství ubližuje: terapeutka hovoří o náboženském traumatu

Otrava Bohem – klasika psychologie náboženství poprvé v češtině