Slova v titulku jsou mottem patrně nejznámější knihy německého psychoanalytika Tilmanna Mosera (* 29. července 1938) Otrava Bohem (Gottesvergiftung).[1] Byla přeložena do čtyř jazyků a nyní se chystá její české vydání.[2]
Moser je ovšem autorem mnoha dalších knih. Wikipedie uvádí skoro 50 odborných a populárně odborných, a dokonce i beletristických titulů, jichž je autorem, spoluautorem či editorem. Studoval literární vědu, politologii, sociologii a žurnalistiku a zabýval se kriminologií, zvláště v oblasti kriminality mládeže. Ale završením jeho vzdělání a práce je psychoterapie. Absolvoval Institut Sigmunda Freuda ve Frankfurtu a obohatil klasickou psychoanalýzu přístupy psychomotorické terapie. Osobní prezentace Tilmanna Mosera je zde.
Pro religionistiku a psychologii náboženství je významná série jeho prací, která roku 1976 začala vydáním již zmíněné tenké knihy Otrava Bohem. Kniha sestává ze dvou monologů, nazvaných „Modlitby před úsvitem“ a „Moc tvých písní“. V obou z nich se Moser hněvivě a ukřivděně obrací k Bohu, jehož obraz mu zprostředkovala rodina a křesťanské společenství. Jeho slova jsou velmi silnou obžalobou Boha. Tvrdé výčitky, až skoro nadávky Bohu, někdy i zajímavě poetické, mohou být pro věřícího čtenáře až téměř nesnesitelné (například Bůh jako nevyléčitelná dětská nemoc). Bojovníkům proti náboženství se mohou stát (a také stávají) povzbuzujícími argumenty pro přesvědčení o iluzorní povaze náboženství a pro pochopení role Boha jako pouhého náhradního objektu lidských neuspokojených tužeb.
Význam knihy je ale možné vidět přece jen jinde. Na prvním místě v tom, že verbalizuje emoce, jejichž obdobu mohou prožívat ti, kteří se cítí postiženi nevhodnou náboženskou výchovou v rodině nebo v církvi. Tvrdá obžaloba Boha, s níž se tito lidé mohou ztotožnit i třeba jen částečně, jim navíc poskytuje poznání, že s těmito emocemi nejsou tak osamoceni, jak si obvykle představují. Tyto emoce si mohou připustit, mohou spolu s Moserem pojmenovat to, co prožívají, a – v případě téměř ideálním – mohou se svými emocemi začít v pastoračním nebo terapeutickém procesu pracovat. Lidé, kteří jsou podobně jako Moser postiženi negativními obrazy Boha, se totiž za své intimní emoce často stydí, potlačují je a bojí se jich jako něčeho nepřijatelného a hříšného. Někdy se až cítí v pasti: jejich věřící okolí jim totiž na jejich „otravu Bohem“ často nabízí jako „lék“ ještě „větší dávku“ Boha ve formě více modliteb, bohoslužeb, čtení Bible apod.
Své poslání má kniha ale na druhém místě i pro náboženské vychovatele: rodiče, faráře, katechety nebo pracovníky nedělních škol. Může jim velmi názorně ukázat, jak ohromně významná může být pro dětskou duši síla – Bůh, – s níž při náboženské výchově zacházejí, a jak destruktivní se může stát například její zpředmětnění na výchovný nástroj („Co na tvoje chování řekne milý Pán Bůh?“). A kniha může kromě jiného také posílit citlivost vychovatelů na slova Bible, modliteb, kázání nebo písní, s nimž sami běžně a suverénně zacházejí, ale která mohou v nedospělé mysli nepozorovaně vymalovat třeba až děsuplný obraz Boha (příkladem budiž vyznání, že Bůh zná i naše myšlenky).
Bohu v psychoterapeutické praxi se dnes pětaosmdesátiletý Tilmann Moser věnoval i v navazujících dílech, například v odborné knize Od otravy Bohem ke snesitelnému Bohu,[3] která vyznívá vůči náboženské socializaci smířlivěji. Není zdaleka jediný, kdo se problematické stránce role Boha v dětské mysli věnoval. Pozoruhodné dílo o tzv. božích vnucích publikoval už před Moserem švédský luterský farář Harry Lindström.[4] A problematiku obrazů Boha (ovšem získaných nejen v dětství) zpracovala i kniha německého katolického psychoterapeuta Karla Frielingsdorfa Falešné obrazy Boha. Je k dispozici i v češtině. [5] A také česká teoložka a psycholožka Kateřina Lachmanová rozvinula podobná témata v knížce Karikatury Boha.[6] Ne, Moser není jediný, ale jeho Otrava Bohem není vnějším, nezúčastněným akademickým či pastoračním popisem, ale zachycením vnitřního prožívání, navíc takovým, jemuž je možné věřit. V upřímnosti totiž jde až na dřeň a rozhodně si nebere servítky. Proto je také jeho výpověď mimořádně silná.
Náhledový obraz: Michelangelo Buonarroti, Stvoření Slunce, Měsíce, hvězd a rostlin (výřez), Sixtinská kaple. Zdroj: Wikimedia Commons.
Poznámky:
[1] MOSER, Tilmann: Gottesvergiftung. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1976.
[2] Kniha je v edičním plánu nakladatelství Dingir.
[3] MOSER, Tilmann: Von der Gottesvergiftung zu einem erträglichen Gott. Stuttgart: Kreuz Verlag, 2003.
[4] LINDSTRÖM, Harry: Guds barnbarn – problembarn, Stockholm: Gummessons Bokförlag, 1957.
[5] FRIELINGSDORF, Karl: Falešné představy o Bohu: jejich vznik, odhalení a překonání, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1995.
[6] LACHMANOVÁ, Kateřina: Karikatury Boha, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2014.
Psali jsme v Dingiru:
Pavel Dušek, Fenomén božích vnuků, Dingir 10 (3), 2007, s. 82–83.
téma: Opustit víru, opustit společenství, Dingir 10 (3), 2007, text celého čísla zde.
Související článek:
