Tilmann Moser, Otrava Bohem, přeložil Jiří Šamšula, Praha: Dingir 2025. Ke koupi zde.
Kniha Otrava Bohem je jedním z nejčastěji zmiňovaných děl z oblasti psychologie náboženství a bezpochyby patří k milníkům kritiky nábožensky rigidního prostředí. O Moserově knize se vedly diskuze v psychologii, sociologii, religionistice i teologii. Často bývá zmiňována v úvodech do psychologie náboženství, religionistiky či pastorační psychologie. Pro někoho, kdo se zabývá problematikou psychopatologie náboženství, je takřka povinnou četbou.
Tento „kultovní status“ knihy kontrastuje s její stručností (lze ji bez potíží přečíst za jedno odpoledne) a jejím osobním stylem v ich-formě. Text, který rozvířil nejednu vášnivou debatu v rámci různých oborů, je překvapivě neodborný. Je to Moserova osobní zpověď, která vychází z jeho vzpomínek na dětství a dospívání ve stínu nábožensky motivovaného strachu. Autor popisuje důsledky rigidní náboženské výchovy a s ní spojených děsivých představ o Bohu, který se v imaginaci věřících stává despotickým vládcem a krutě trestajícím soudcem. Snad právě v tom je zvláštní síla Moserova svědectví. Právě proto, že nevystupuje jako odborník. Nesnaží se pojednané téma kategorizovat, definovat či jinak odborně škatulkovat. Je upřímným vypravěčem vlastních zážitků. V jeho slovech promlouvá k smrti vyděšené dítě, kterému pravidelně hrozili krutými tresty za hříchy v myšlenkách. V této upřímnosti se stává mistrem stručné, emotivní, a přitom velice precizní výpovědi. Málo slovy se mu daří vyjádřit, co zažívá člověk ve světě, kterému vládne všemocný a vševědoucí tyran. Mnohem lépe než z odborného pojednání se tak dozvídáme, jaké duševní dopady má proměna Boha v nesmlouvavého dohlížitele, žalobce a kata.
Moser by přitom mohl psát odborně, kdyby chtěl. V německojazyčné oblasti patřil k nejcitovanějším psychoanalytikům své generace. Psychologie náboženství není zdaleka jedinou oblastí, kde zanechal stopu. Mezi další jeho impulzy patří působení v kriminologii, kde pomáhal etablovat psychoanalytický přístup a kritizoval represivní metody vyšetřování. Dále se snažil obohatit psychoanalytický proces o práci s tělem. Cíleně zkoumal, jak pacienti reagují na dotyk nebo fyzickou blízkost. Tyto reakce pak interpretoval podobně jako jejich myšlenky, vzpomínky a asociace. Tělesné reakce považoval za klíč ke zkušenostem z nejranějších fází vývoje, kdy pacient ještě nedovedl své zážitky jazykově uchopit. Moser také otevřel citlivé téma psychického strádání potomků nacistických zločinců. Kontroverzní diskuze vyvolalo zejména srovnání symptomů dětí nacistů se symptomy dětí jejich obětí. Zájem o jeho objevy projevili i kolegové v Izraeli. V rodném Německu se však často setkával s ostrou kritikou. Právě v psychoanalytických kruzích byl mnohými vnímán jako enfant terrible svého oboru. Nejvíce mu bylo vyčítáno zavádění neortodoxních postupů do psychoanalytického procesu. Naopak pochvalné odezvy vyvolalo jeho otevřené vyprávění o vlastním celoživotním zápase s depresí.
Moser vyvolával kontroverze, protože byl neobyčejně originální a snad i trochu svéhlavou osobností. Není nutné s ním vždy souhlasit. Bylo by však škoda neznat alespoň jeho nejznámější knihu. Její vydání v češtině je záslužným počinem, byť přichází s téměř padesátiletým zpožděním.
Náhledová fotografie: Adobe Stock.
Související články:
