Když náboženství ubližuje: terapeutka hovoří o náboženském traumatu

Přeložili jsme a uveřejňujeme rozhovor Kathryn Postové s americkou terapeutkou Laurou E. Andersonovou o její nové knize. Rozhovor vyšel 9. října ve zpravodajské službě Religion News Service (RNS).

Když ti náboženství ubližuje: Léčba náboženského traumatu a dopady náboženství s vysokou mírou kontroly.

Ve své knize „Když ti náboženství ubližuje“ psychoterapeutka prohlašuje, že náboženské trauma je opravdové trauma. Až příliš dlouho tvrdila většina klinických pojednání, že pro léčbu náboženského zranění je třeba stát se ateistou, říká Laura Andersonová.

Laura Andersonová vyrostla v evangelikální církvi, kterou nyní popisuje jako „ohnivý kontejner“ fundamentalistických přesvědčení. Kvůli hrůze z pekla nemohla už jako čtyřletá v noci spát. Ještě horší ale byl strach, že bude odloučena od rodiny, kdyby se Ježíš vrátil na svět. Byla v noci vzhůru, představovala si obraz Ježíše umírajícího na kříži a doufala, že jí to zaručí spásu. Desítky let později, dlouho poté, co se jí spánek upravil, začala opět trpět nespavostí. Tentokrát poté, co dospěla k odmítnutí myšlenky pekla. „Když jsem si uvědomila všechny důsledky odchodu do pekla, začalo moje tělo opět panikařit, protože jsem již neměla tu jistotu spasení“ vysvětlila Andersonová. Své strachy měla stále v těle hluboce zakořeněny.

V té době si Andersonová myslela, že je sama, kdo prožívá traumatickou reakci na svou náboženskou výchovu. Ale teď – jako psychoterapeutka, která se specializuje na náboženské trauma, – ví, že tomu tak není. Ve své nové knize „Když ti náboženství ubližuje: Léčba náboženského traumatu a dopady náboženství s vysokou mírou kontroly“ uvádí Andersonová své postřehy o této nedostatečně prozkoumané formě traumatu a vyzývá čtenáře, aby vstoupili do procesu léčení. Rozhovor je také o tzv. kultuře čistoty,[1] o tom, proč ateismus není lékem na náboženské trauma, i o tom, jak rozpoznat náboženství s vysokou mírou kontroly. Z důvodu délky a srozumitelnosti byl v redakci RNS upraven.

Co máte na mysli, když říkáte, že náboženské trauma je trauma?

Posledních pět, možná deset let většina profesních pojednání o náboženském traumatu naznačovala, že pro vyléčení stačí stát se ateistou. Z mnoha důvodů s tím nesouhlasím. Takový postup může velmi rychle přejít zase k fundamentalismu, nyní jenom na druhé straně spektra. Kognitivní posun k ateismu se nedotýká toho, jak naše dosavadní přesvědčení, náboženská praxe a životní styl žijí uvnitř nás dokonce i poté, co věříme novým věcem.

Výzkum a klinické intervence nám ukazují, že trauma je fyziologický stav, který se děje v našem těle. Je to výsledek čehokoliv, čeho je příliš mnoho; co je příliš rychlé, co přichází příliš brzy, a proto to přemáhá naši schopnost se s tím vyrovnat. Takže když chápeme náboženské trauma jako trauma, otvírá se před námi množství možností. Pomáhá nám to také vyhodnotit současnou životní zkušenost. Mnoho mých klientů zažívá stud a zmatek kvůli psychickým reakcím i poté, co už věří úplně jiným věcem. Pochopení náboženského traumatu nám pomáhá „obalit“ naší myslí to, co se děje v našich tělech, a otevřít se soucitu k sobě samému a k léčení hlubším, niternějším způsobem.

Proč může být důležité, aby terapeuti pracující s náboženským traumatem nebyli odpůrci náboženství?

Protináboženská poselství se mohou rychle stát normativními a fundamentalistickými. Říkat, že celé náboženství je hrozné a vy se ho prostě musíte zbavit, nebo že Bůh je němý a je jen pro mentálně slabé lidi, je neuvěřitelně zahanbující a demotivující. Není to ani užitečné pro proces hojení. Mým úkolem jako terapeuta není přesvědčit klienta o víře, kterou zastávám. Mým úkolem je pomoci mu uzdravit se a spoléhat se více na to, kým autenticky je. Myslím, že to zahrnuje i náboženství nebo duchovní praktiky. Říkávám, že nejsem proti náboženství, ale proti ubližování, moci, kontrole a zneužívání. Takže pokud najdete náboženství nebo víru nebo duchovní praxi, kde nejsou tyto praktiky, myslím, že je to úžasné.

Jaký je rozdíl mezi náboženským zneužíváním a náboženským traumatem?

Trauma není věc, která se vám stane. Je to důsledek toho, jak váš nervový systém reaguje na věc, která se vám stala. Trauma je velmi subjektivní, což znamená, že žádná událost nebo třeba ani samotná doktrína není ve své podstatě traumatizující. Vezměte si třeba autonehodu. Někteří lidé mohou od ní odejít hluboce traumatizováni a jiní vůbec ne.

Naopak zneužití je věc, která se vám stane. Nemusí to nutně znamenat, že pokud jste byli zneužiti, budete mít určitě trauma, i když je vyšší pravděpodobnost, zejména u toho zneužití, které se opakuje a před nímž není možné utéct. Právě to často vidíme v souvislosti s náboženstvím s vysokou mírou kontroly.

Je také důležité si uvědomit, že i když jste zažili zneužívání v náboženství a nemělo to za následek trauma nebo diagnózu, jako je PTSD (posttraumatická stresová porucha) nebo CPTSD (komplexní posttraumatická stresová porucha), neznamená to, že jste neutrpěli vážné následky. Znamená to jen, že vaše tělo si to neuložilo jako trauma.

Jak můžeme rozpoznat, kdy se jedná o náboženství s vysokou mírou kontroly?

Na konci knihy mluvím o tom, čemu říkám „náboženské kolo moci a ovládání“. Je tam nákres, na kterém uvidíte kategorie jako izolace, bagatelizování, odmítání a obviňování; duchovní zneužívání; kontrolu financí; rigidní vymezení genderu a sexuality. U takového náboženství je důležité si uvědomit, že to nikdy není jen jedna věc. Jsou to zdánlivě neškodné nebo malé věci, které – když jsou sloučeny – dohromady vytvářejí konzistentní, trvalé a často vážné následky. Když utrpíte náboženské trauma a vzepřete se pravidlům, která jsou nastavena, pak můžete být přesvědčena, že se vzpíráte Bohu. A pokud se vzpíráte Bohu, pak máte vysokou pravděpodobnost věčného utrpení.

Můžete se také zeptat: Co se stane, když někdo společenství opustí? Co se stane, když někdo vyjádří nesouhlas? Co se stane, když se někdo projevuje způsobem, který je odlišný od toho, jak skupina definuje, co je OK nebo normální? Jak se s ním zachází?

Co myslíte tím, když mluvíte o léčení jako o stále probíhajícím procesu?

Existuje mnoho studií, které hovoří o léčení jako o snížení nebo zmírnění příznaků. Když jsem si dělala vlastní výzkum pro doktorskou práci, myslela jsem si, že léčení toho, co se mi stalo, by mělo probíhat jedním konkrétním způsobem. Ale tak to nebylo. Ve skutečnosti jsem měla v mnoha případech pocit, že se cíli léčby spíše vzdaluji, což znamenalo, že se můj stud exponenciálně zvětšoval. Takže mi vedoucí mé disertační práce řekl, že si myslí, že moje definice léčení je velmi úzká. Díky svému výzkumu jsem zjistila, že když připustím, že léčení nemá cílovou čáru, mohu si ho být vědoma v každodenním životě. Umožní mi to mít více soucitu sama se sebou, naladit se na své tělo a přijít na to, co potřebuji.

Proč nazýváte kulturu čistoty[1] formou sexuálního zneužívání?

Jednou z definic zneužití je nepatřičné použití něčeho k zamýšlenému účelu. Kultura čistoty se zaměřuje na naše pohlaví, sexualitu, naše vztahy a naše tělo a definuje, co je přípustné. Sděluje nám, co je odporné, a tím nám nevyhnutelně říká, že naše vrozená nutkání, touhy nebo pocity jsou zlé. Bere naši sexualitu, překrucuje ji a obklopuje ji pravidly. Netroufám si říci, že to nepovažuji za sexuální napadení jenom proto, že to není fyzický čin spáchaný na jiné osobě. Dlouhodobý dopad kultury čistoty se totiž často projevuje velmi podobně tomu, jaké symptomy prožívá oběť sexuálního napadení a sexuálního násilí.

Proč je tak málo výzkumu o náboženských traumatech?

Většina výzkumů, které byly provedeny, se týká extrémních náboženských traumat v sektách, po sexuálním zneužití duchovními a podobně. Mnoho výzkumů také zdůrazňuje, že náboženství poskytuje pocit identity, smysluplnosti, sounáležitosti a hodnoty, což je jistě pravda. Navíc žijeme v zemi, založené lidmi, kteří se považovali za křesťanský národ. Výzkum týkající se náboženského zneužívání není tedy snadno financovatelný ani široce propagovaný.

Navzdory tomu jsou nyní, zhruba v posledním desetiletí, lidé, kteří to začali zkoumat. Ale až do roku 2015 nebo 2016 se o tom veřejně mnoho nediskutovalo. Lidé zažívali věci v izolaci. Se sociálními sítěmi se to změnilo. A výzkum nyní probíhá. Ústav náboženského traumatu, který jsem spoluzakládala, má výzkumnou skupinu. Existuje už mnoho lidí, kteří se zabývají náboženskými traumaty z různých úhlů. Musíme se tím vším prokousat a dostat to na veřejnost.

Poznámka:

[1] Jako „kultura čistoty“ se označuje subkultura v rámci křesťanství, která klade důraz na individuální cudnost. Zahrnuje abstinenci od pohlavního styku před uzavřením manželství a vybízí ženy a dívky, aby se zahalovaly a oblékaly tak, aby u mužů a chlapců nevzbudily sexuální touhy.

Rozhovor přeložila Dagmar Koucká.