Jason a Brandi Elamovi, Zmoudřelý rodič. Křesťanská výchova bez tvrdosti a strachu, Brno: Cesta 2024, 186 s.
Brněnské katolické nakladatelství Cesta loni vydalo pozoruhodnou knihu: její zaměření a obsah nemá na českém knižním trhu obdobu. A ani její téma naneštěstí není zatím známé a diskutované. Je jím výchova dětí v nábožensky rigidní rodině. Na první poslech poněkud depresivní téma je ovšem pojednáno z daleko optimističtějšího hlediska: mluví o něm rodiče, kteří prošli spirituální transformací a rigidní způsob výchovy dětí opustili. Jde tedy spíš o to, jaké to bylo v minulosti a jak to teď napravit, aby děti rodičům odpustily a byly schopné si odpovědně a svobodně zvolit svou náboženskou (nebo případně nenáboženskou) životní cestu.
Všichni autoři vypovídají o své zkušenosti z prostředí amerických konzervativních evangelikálů. Ale skutečnost, že český překlad vyšel v katolickém nakladatelství, naznačuje, že problém se netýká jen evangelikálů. A také ne jen křesťanů. Vychovatelé, kteří si bezpodmínečně přejí, aby dítě v každém případě následovalo jejich náboženskou cestu a vyplnilo tak jejich rodičovské představy a ambice, se vyskytují patrně ve všech náboženských společenstvích v pluralitním světě. (Více viz níže mezi „Souvisejícími články.) Američtí evangelikálové jsou jenom první na ráně kvůli své do očí bijící necitlivosti k emocím dětí (výchově pomocí strachu z neschválení Bohem) a kvůli své převažující smířlivosti vůči fyzickým trestům.
Z knihy není jasné, podle jakého klíče vybrali manželé Elamovi své spoluautory. Celkem je autorů 15 a jsou mezi nimi nejméně čtyři bývalí pastoři, několik z nich je (patrně dobrovolnými) pracovníky v poradenství a pastoraci, jeden praktikuje duchovní vedení a jeden je pravděpodobně profesionálním terapeutem. Výběr mohl záviset na tom, že tito autoři asi mají vliv na své okolí jako bloggeři, spisovatelé či influenceři. Všichni mají za sebou tzv. dekonstrukci svých převzatých náboženských přesvědčení nebo – jiným výrazem – spirituální transformaci. Jsou mezi nimi i ti, kdo své náboženství zcela opustili, ale velká většina opustila „jen“ svůj obraz hněvivého a trestajícího Boha a nyní si myslí, že jsou blíže smyslu křesťanství, než tomu bylo před změnou jejich života. A mají starost o děti: přiznávají, jak jejich dětem rigidní výchova uškodila, omluvili se za ni a požádali děti o odpuštění, věří, že jejich nově vydobytý obraz laskavého Boha přinese do jejich vztahů k dětem vlídnost a bezpodmínečnou lásku a někteří reflektují i svou vlastní výchovu, jejíž zásady kdysi nekriticky přejímali.
V knize mi chyběl odborný pohled a až do konce jsem čekal, že se mezi autory objeví dětský psycholog, psycholog osobnosti, specializovaný terapeut nebo aspoň katecheta obeznámený se zákonitostmi spirituálního vývoje. Čekal jsem také preciznější definici pojmů „dekonstrukce“, „spirituální transformace“ nebo „náboženské trauma“. O dekonstrukci se praví v podstatě jenom to (s.12 ), že ji tvoří tři kroky:
-
Zpochybnění základních hodnot tradice víry a zjištění, že tato tradice vám není schopna uspokojivě odpovědět na vaše otázky.
-
Následná potřeba změnit některá svá základní přesvědčení.
-
Snížená míra jistoty / fundamentalismu v oblasti víry / spirituality.
Ale až teprve na konci mi došlo, že propracovanější definice a odborné pohledy by spíše ubraly knize na působivosti. Některá svědectví o vlastním životě v mládí jsou přemáhající, aniž by se k nim musel vyjadřovat odborník (s. 148–149):
„Vyslechl jsem si od nich všechno možné, od ,předávkuješ se a umřešʻ až po ,chceš snad po celou věčnost hořet v ohnivém jezeře?ʻ. Seděl jsem tam jako omráčený. … Svůj druhý, tajný život jsem nevedl proto, že by mě tolik bavilo opíjet se a fetovat. Bylo to proto, že jen v těchto vzácných okamžicích jsem se na chvíli přestal nenávidět. Byly to chvíle, kdy jsem se mohl schovat před svými strachy. Před strachem z toho, že jsem selhal, že nedokážu žít tak, jak to ode mě Bůh očekává, a taky z toho, že mi ty náboženské věci nikdy nepůjdou. … v tu chvíli pro mě náboženství zemřelo. Už mě nezajímalo, co pro mě tahle víra má; nechtěl jsem s ní mít nic společného. Všechny jsem je nenáviděl. Nenáviděl jsem pastora mládeže. Nenáviděl jsem mládežnickou skupinu. Nenáviděl jsem naši církevní obec. A ze všeho nejvíc jsem nenáviděl toho jejich Boha. Připadal mi zlý, krutý a pomstychtivý. Už jsem nedokázal ignorovat zjevný rozpor mezi dvěma bohy, o kterých pojednávala nedělní kázání. Jeden z nich nás miloval bez jakýchkoli podmínek, druhý byl schopný poslat nás na věky do horoucích pekel kvůli bezvýznamné chybě, kterou jsme třebas i nevědomky spáchali.“
A některé příběhy dokáží překvapit i tím, jak otevřeně jsou vyprávěny (s. 83):
„Ale když mě [můj syn] později začal vytáčet, vrátil jsem se – jako většina z nás – k tomu, co do mě bylo vloženo. Takže jsem ho plácl… jednou. Ohnul jsem si toho tříletého chlapce přes koleno a plácl ho přes zadek. Okamžitě se napřímil, otočil se a dal mi facku. Byl jsem úplně v šoku. Nedokázal jsem si zdůvodnit, proč by moje chování mělo být v pořádku, a jeho ne. Něco ve mně mi říkalo: Tohle nesmíš dělat. Pokorně přiznej, že jsi udělal chybu. – Brzy nato jsme objevili dílo neurovědce Dana Siegela a dalších a zjistili, jak zničující je pro dítě, když mu fyzicky ublíží osoba, ke které se upnulo jako ke zdroji bezpečí a péče.“
Každopádně, jak se říká na zadní straně obálky,
„… tato kniha není pro fundamentalisty, kteří jsou si zcela jisti všemi svými náboženskými pravdami. Je určena těm, v nichž už začala probíhat vnitřní transformace, založená jakoukoli pochybností o tom, zda všechny pravdy, které jim byly předkládány k věření, a navyklé způsoby náboženské praxe skutečně odpovídají duchovním skutečnostem.“
Pro fundamentalisty tato kniha možná opravdu není, ale pro ty, kdo sami v dětství utrpěli to, co se v posledních letech nazývá „náboženské trauma“, i pro ty, kdo nechtějí náboženské trauma způsobit svým dětem, je tato kniha obrovskou pomocí. Nakladatelství Cesta patří uznání za otevření důležitého tématu náboženského života.
Náhledový obrázek: Adobe Stock.
Související články
