
Kdyně, město vzdálené asi deset kilometrů od Domažlic, měla židovské obyvatele už na začátku 18. století. Synagogu si postavili v letech 1862–1863 v historizujícím slohu. Je spojena do jedné budovy se školou a bytem rabína. Její původní výmalba kleneb a stěn, ale i lavice, aron ha-kodeš (schránka na Tóru) a ženská galerie se uchovaly až do současnosti. Pro návštěvníky je zpřístupněna i mikve. Unikátní jsou dvě schodiště, která k ní vedou: schodištěm pro nečisté se sestupovalo do prostoru, odkud jsou další schody rituální lázně, druhým schodištěm se po očistě vystupovalo.

Roku 1929 ztratila kdyňská židovská obec minjan – počet deseti dospělých mužů, potřebný ke konání bohoslužeb. Obec tak byla přičleněna k domažlické obci a v Kdyni se bohoslužby konaly již jen o svátcích, kdy byla podmínka minjanu splněna. Roku 1936 bohoslužby ustaly úplně. V listopadu 1942 museli kdyňští Židé nastoupit v Klatovech do transportu do Terezína a pak do vyhlazovacích táborů. Vrátili se jenom někteří. Synagogu po válce využívala k bohoslužbám Církev československá (od roku 1971 s názvem Církev československá husitská), a ta ji v 90. letech předala městu. V současnosti slouží jako muzeum a příležitostný koncertní sál.

Místní oblíbený lékař MUDr. Lev Hartman (1905–1959) do transportu nenastoupil. Výstava v synagoze vypráví slovy dcery jeho zachránce, provdané Jankovcové, příběh „Život za život“:
Můj otec Jan Fleischmann doktora Hartmana osobně neznal, ale pak se moje matka těžce rozstonala a doktor Hartman ji léčil a zachránil jí život. Otec věděl, že je žid, tak místo poděkování mu řekl, až budete něco potřebovat, tak přijďte a já vám pomohu. Doktor přišel koncem listopadu a řekl: Pane Fleischmanne, já jdu za týden do transportu. A táta mu odpověděl: Pojedete jen do Spáňova a pak půjdete pěšky do Slupného, to je les pod Podzámčím, a tam pro vás má žena přijde. Od toho dne byl u nás dva a půl roku. Jeho úkryt byl 1 malý a 1 velký pokoj, v době nebezpečí byl pod podlahou. Byl u nás až do konce války, když odcházel, tak se táty zeptal: Jeníku, co jsem vám dlužen? A táta odpověděl: To se penězi zaplatit nedá, ale je to život za život.
Související články:






