Vrány jsou bílé (Crows Are White), USA 2022, 97 minut, režie: Ahsen Nadeem.
Na festivalu Jeden svět bude v Praze dvakrát (23. a 28. března) promítnut film Vrány jsou bílé (více o promítání zde). Je to pozoruhodný, originální popis cesty režiséra k plné dospělosti, anebo – chceme-li – k seberealizaci či sebeaktualizaci. Film uvádějí slova: „Abych byl upřímný, jsem fantastický lhář. Ale tady se pokouším o něco nového. Budu se snažit říct pravdu.“ – Tuto snahu můžeme režisérovi a zároveň hlavní postavě jeho filmu skutečně věřit.
Režisér Ashen Nadeem se narodil v Saúdské Arábii, ale jakmile vypukla válka v Zálivu, odstěhoval se s rodiči do Irska. Studoval pak ve Spojených státech a zůstal tam; za oceánem žije s nemuslimskou přítelkyní. Věděl, že jeho rodiče by nesouhlasili s tím, aby si nevzal muslimku, lhal jim a bál se, že kvůli svazku s nemuslimkou i kvůli obelhávání rodičů půjde do pekla. Film začíná jeho příjezdem do japonského buddhistického kláštera, kde chtěl dostat radu od mnicha Khamahoriho, jak má tuto svou neuspokojivou situaci řešit. Z filmu není jasné, proč radu hledá v prostředí japonského buddhismu, proč zrovna na hoře Hiei v klášteře školy tendai ani proč právě u mnicha Khamahoriho.
Po několika pokusech se ukáže, že naděje vkládané do mnicha Khamahoriho zklamaly: když se Nadeem k mnichovi konečně dostane na krátkou audienci, odpověď na svou otázku stejně nedostane. Nadeem si uvědomí, že pětileté, obětavé a někdy zcela zoufalé úsilí získat radu u Khamahoriho bylo marné. Během této doby ovšem našel přítele v jiném japonském mnichovi, v daleko níže postaveném a daleko lidštějším Ryushinovi. Také se mezitím v Los Angeles oženil a dostal pro sňatek islámské požehnání. Rodičům ale sňatek neoznámil a ve videohovorech jim stále lže. Teprve ke konci filmu nalezne při osobním setkání s rodiči sílu se ke sňatku přiznat. Rodiče jsou těžce zklamaní, ale na samém konci filmu najdou k Nadeemově manželce vztah a přijímají ji.
Kromě unikátního filmového popisu buddhistické školy tendai, jejíž praxe je tajná a extrémně náročná (život ohrožující), přináší film – podle mého mínění – dva hlavní okruhy pro inspiraci, přemýšlení a procítění. Jednak se v něm setkáváme se třemi dobře vymodelovanými typy spirituality. Mnich Khamahori může reprezentovat virtuózní zbožnost, když naprostou oddaností tradici a poslušností jejích pravidel dosahuje prostřednictvím extrémního tělesného a duševního výkonu náboženského cíle (probuzení). Dostává se mu pak za to náležité úcty a uznání. Tento typ spirituality charakterizuje i vzpomínka jiného mnicha téhož kláštera: před 47 nebo 48 lety mu jeho mistr řekl, že vrány jsou bílé, a on si nedovolil tato slova nikterak zpochybnit.
Ryushinova spiritualita je úplně jiná: provádění obřadů v rodinné svatyni je pro něj hlavně věcí obživy a vyhovění prarodičům, kteří mu chtějí chrám předat. Jeho vysněným zaměstnáním je chov ovcí a – podle jeho slov – stavu jeho duše nejvíce odpovídá heavy metal. Nezdá se, že by ho jeho náboženství vedlo k nějakým výkonům ani že by si kvůli svému náboženství chtěl odepřít jakékoli potěšení: pije alkohol, jí maso a porušuje i další mnišské zásady. Ryushinovi nevadí žít s tímto rozporem mezi vnější podobou a vnitřním prožíváním náboženství. Nadeemovi tím imponuje.
Autor filmu Ashen Nadeem je totiž úplně jiný: jeho spiritualitu bychom mohli vystihnout slovem „úzkostná“. Je muslimem a k islámu se hlásí například odmítáním alkoholu nebo svatebním obřadem, ale cítí se špatným muslimem a jeho život ovládá strach a pocit viny, snad by dokonce nejraději svému náboženství utekl. Bludný kruh těchto emocí chce rozetnout pomocí virtuózního Khamahoriho, ale hojivá je pro něj nakonec atmosféra volnosti a pohody, kterou vytváří Ryushin. Zdá se, že Nadeemova spiritualita je jako guma napnutá k prasknutí mezi náboženským ideálem, který mu připomíná Khamahori, a světskými zálibami, které sdílí s Ryushinem.
Rozpoznání tří odlišných typů spirituality a k tomu ještě nahlédnutí do praxe školy tendai je jistě dobrým ziskem z filmu. Ale mě osobně ještě více oslovuje jiný rozměr filmu. V nesnadné osobnosti Ashena Nadeema nacházím fenomén takzvaných božích vnuků. Psychologie náboženství a psychoterapie tak označuje lidi, vyrůstající v určitém typu rodin: jejich rodiče jsou silně věřící (jsou „božími dětmi“) a chtějí svou víru předat svým dětem tak moc, že to dělají i za cenu výhrůžek (například peklem), nároků, vzbuzování pocitů viny apod. Tímto velkým tlakem ale nakonec svým dětem zabrání, aby si svůj vztah k Bohu vytvořily samy. Vztah těchto (třeba už dospělých) dětí k Bohu tak zůstává zprostředkovaný jejich rodiči, a děti se tím pádem vlastně stávají „božími vnuky“. Boha vidí „přes“ svoje rodiče, optikou, kterou jim rodiče nezáměrně vtiskli: očima strachu, viny, nedostatečnosti, méněcennosti, neschopnosti, špatného svědomí. Zůstávají vlastně v dětské roli, neschopni se rozhodovat a nést odpovědnost, takže se často zamotávají do lží a touží, aby za ně rozhodl raději někdo jiný (v Nadeemově případě Khamahori). Jejich obraz Boha (nebo božství či jakékoli transcendence) připomíná policajta, soudce, velkého bratra, účetního apod. a zabraňuje jim žít radostně a svobodně (ať už by tento život byl více, anebo méně prodchnut náboženstvím).
V tomto rozměru filmu Vrány jsou bílé se podle mého soudu ukrývá důležité a nadějné poselství: člověk přese všechno přece jen přirozeně tíhne k osobnostní dospělosti, k sebeuskutečnění a k překonání handicapů, které mu způsobili milující, ale příliš nátlakoví rodiče. Je přirozené, že Nadeemovi rodiče jako emigranti na Západ měli strach o víru svého jediného syna, a je snad i docela pochopitelné, že v tomto strachu si pomáhali i výhrůžkami peklem apod. Dobrou zprávou je nejen to, že Ashen Nadeem se přece jen nakonec a s vypětím všech sil vzepřel roli „božího vnuka“, ale i to, že nám divákům o tom vydal tak silné svědectví.
Psali jsme v Dingiru:
Pavel Dušek, Fenomén božích vnuků, Dingir 10 (3), 2007, s. 82–83.
téma: Opustit víru, opustit společenství, Dingir 10 (3), 2007, text celého čísla zde.
Související články:
