Ukrajinská situace ilustruje, jak mohou být svoboda náboženského přesvědčení a pacifistické etiky v přímém konfliktu se státními zájmy během ozbrojeného konfliktu. Náboženství zde není pouze soukromou záležitostí víry, ale naráží na hranice státní moci, ústavnosti a mezinárodního práva. Vývoj v tomto směru patří mezi klíčové indikátory vztahu mezi státem, náboženstvím a individuálním svědomím ve válečném kontextu.
Po ruské invazi v roce 2022 a následném vyhlášení válečného stavu ukrajinská vláda pozastavila možnost alternativní civilní služby pro osoby odmítající vojenskou službu z důvodu svědomí – a to jak na náboženském, tak nenáboženském základě. Výsledkem je řada případů zatýkání, nuceného zařazení do armády a trestních stíhání, včetně členů náboženských skupin, jako jsou Svědkové Jehovovi, adventisté sedmého dne a další, o nichž průběžně informuje organizace Forum 18.
Ukrajinská ústava sice uznává právo na odmítnutí vojenské služby z náboženských důvodů, ale v době válečného stavu bylo toto právo fakticky zrušeno. Dle platných zákonů je alternativní služba dostupná pouze v době míru a jen pro členy deseti náboženských organizací, které stát uznává jako „pacifistické“. V praxi to znamená, že věřící jiných skupin – a zejména ti, jejichž námitky jsou nenáboženské – jsou zcela vyloučeni z možnosti legálně odmítnout vojenskou službu, a to i v době míru.
S tímto přístupem nesouhlasí významné mezinárodní lidskoprávní instituce. Právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí je totiž mezinárodně považováno za součást svobody myšlení, svědomí a náboženství (čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 9 Evropské úmluvy o lidských právech). Například Benátská komise či Evropský soud pro lidská práva opakovaně potvrdily, že státy mají pozitivní povinnost vytvořit systém alternativní služby, který bude přiměřený, nezávislý na armádě a dostupný i v době války. Komise zdůraznila, že i v časech ozbrojeného konfliktu nesmí být toto právo zcela vyloučeno – státy mohou zpřísnit proceduru, nikoliv ji zrušit.
Vývoj a možné změny
Od prosince 2024 umožňuje ukrajinská vláda některým registrovaným náboženským subjektům vyjmout z mobilizace až polovinu svých duchovních. Nejedná se však o systematické uznání námitky svědomí, ale o výsadu odvozenou z funkce, nikoliv z přesvědčení. Evropský soud pro lidská práva výslovně odmítá praxi, kdy je alternativní služba dostupná pouze duchovním a nikoliv laikům, přestože ti mohou mít stejně hluboké pacifistické postoje.
V případech, kdy jednotlivec odmítne mobilizaci, dochází k soudnímu řízení. Většina soudů vychází z předpokladu, že během válečného stavu není alternativní služba dostupná, a ukládá odpíračům pokuty nebo tresty odnětí svobody. Existují však i případy, kdy soudy naopak přihlédly k ústavním garancím a vynesly zprošťující rozsudky. Nejvyšší soud v roce 2024 potvrdil, že obrana vlasti nemusí nutně zahrnovat nošení zbraně, ale může zahrnovat i pomocné práce v rámci armády. Nicméně tento přístup není zakotven v zákoně a nelze se na něj právně odvolat.
Zvláštní pozornost vzbuzuje případ Dmytra Zelinského, příslušníka Církve adventistů sedmého dne, který byl v roce 2024 odsouzen k tříletému trestu odnětí svobody za odmítnutí mobilizace z důvodu svědomí. Zelinskyj tvrdí, že jeho víra mu nedovoluje žádnou formu účasti ve válce, a to ani nepřímou. Stát mu přesto neposkytl žádnou možnost alternativní civilní služby, čímž podle něj porušil jeho ústavní i mezinárodní práva.
Na jeho podnět se od října 2024 zabývá případem Ukrajinský ústavní soud, který si vyžádal stanovisko Benátské komise. Ta v březnu 2025 potvrdila, že státy mají pozitivní povinnost zřídit systém alternativní služby, oddělený od vojenské struktury a dostupný i v době války. Komise také upozornila, že udělování výjimek duchovním je v kontextu odmítnutí služby laiky nevhodným precedentem, pokud nejsou výjimky dostupné i jednotlivcům z řad věřících.
Případ Zelinského může vytvořit precedens pro budoucí interpretaci svobody náboženství a svědomí na Ukrajině. Religionisticky vzato odhaluje napětí mezi institucionalizovanou náboženskou mocí a individuální integritou víry. V době války se tak z původně morální otázky stává klíčový bod střetu mezi svědomím jednotlivce a imperativy státní moci.
S využitím zpráv služby Forum 18: zde a zde.
Související příspěvky:
