Jan Loffeld, Když Bůh nikomu nechybí. Úvahy o náboženské lhostejnosti, Praha: Portál 2025, 174 s.
Český překlad knihy Jana Loffelda se prodává jako bestseler, nakladatelství Portál ji bohatě inzeruje, diskutuje se o ní i veřejně (v Praze zde). Na její obálce jsou slova prof. Tomáše Halíka z počátku jeho předmluvy:
„Knihu Jana Loffelda považuji za nejcennější a nejpronikavější sociologicko-teologickou reflexi probíhajících proměn náboženské scény, která byla napsána v tomto století. Měla by být povinnou četbou zejména pro všechny, kdo se angažují v křesťanských církvích.“
Dobrá, můžeme říct, kniha je asi významná pro české katolíky, a to možná podobně, jako byla pro velké německé církve, když loni vyšla.[1] Ale je také religionisticky relevantní? Ukazuje současnou společnost a velké církve jinak, než bylo dosud známo?
Obávám se, že bohužel ne. Jan Loffeld (*1975) snad opravdu s „brutální poctivostí“ (jak je na jiném místě obálky knihy) bere svým čtenářům iluze, ale ty jsou už mimo některé, asi poněkud uzavřené církevní kruhy většinou a dlouho opuštěny. Je to například iluze o rechristianizaci východního Německa po pádu Berlínské zdi nebo daleko významnější (a i mimo Německo rozšířenější) iluze o klíčové roli církve pro život společnosti a z ní vyplývající iluze o nutném sepjetí církve s politickými subjekty. Loffeldův hlavní zájem je soustředěn na tezi o „nevyléčitelně náboženské“ podstatě člověka, z níž vyplývá iluze, že se sekularizovaní lidé dříve či později vrátí do lidové církve, pokud se ovšem církev dostatečně modernizuje a upraví („optimalizuje“) své struktury a pastorační postupy či metody. V zápase s touto iluzí se na mnoha místech knihy objevuje Loffeldova hlavní myšlenka, vyjádřená různými slovy, že „pro stále rostoucí většinu lidí je náboženství samo o sobě nedůležité“ (s. 20), že mnoho lidí postrádá jakoukoli náboženskou potřebu (s. 37), že sekulární lidé jsou nábožensky lhostejní a neptají se na základní životní otázky. Těm kněžím, kteří se třeba s úsilím a velkou vynalézavostí snaží zabránit úbytku farníků, pak autor zvěstuje špatnou zprávu, že v situaci apateismu (náboženské lhostejnosti) jakkoli dobře promyšlené křesťanské odpovědi nefungují, protože se u apateistů nepotkávají s žádnými otázkami.
Rozptylování iluzí může být pro katolické čtenáře objevné a snad i přelomové tak, jak naznačuje nadšená předmluva Tomáše Halíka. Ale text vzbuzuje podezření, že Jan Loffeld má sám poněkud úzký pohled na křesťanské instituce a jejich činnost. Vypadá to, že má na mysli pouze lidovou církevní podobu, která se vyznačuje na jedné straně masovou a víceméně pasivní účastí na obřadech a na druhé straně vše ovládajícím a vše kontrolujícím kněžstvem. K této podobě náboženského života je postmoderní společnost skutečně lhostejná. Loffeld sice registruje rozdíl mezi moderní a postmoderní společností (např. s. 93), zná individualizační tezi („víra nemizí, zaniká pouze instituce“, s. 51) a ví, že „náboženství a víra žijí dál, nicméně zcela jinak, než jsme je dosud znali“ (s. 81), ale tyto společenské posuny reflektuje jen málo a nesystematicky a v podstatě ignoruje ty podoby církevního života, které se snaží lidem v postmoderních společnostech vyjít vstříc.
Přitom takové podoby křesťanských institucí existují a s postmodernitou se celkem úspěšně vyrovnávají: respektují individualismus, vytvářejí prostor pro náboženské zážitky, podporují emoce, umožňují zažít podporu a sounáležitost v místním společenství a nejsou v rozporu s pragmatismem. Současní konzumem odchovaní pragmatici totiž nechtějí žádné kostelní teoretizování o transendentních (nadsvětských) skutečnostech, ale aspoň někteří z nich jsou připraveni akčně vstoupit do konkrétní situace tak, aby to přineslo viditelný, imanentní (světský) prospěch jim i jiným lidem. Loffeld je sice profesorem praktické teologie,[2] ale překvapivě nepíše nic třeba o synodalismu a rostoucí, někdy už dobře viditelné roli katolických laiků, nic o tzv. nových hnutích v církvi (kromě okrajové zmínky o společenství SantʼEgidio, s. 144) a jejich zájmu o proměnu společnosti, nic o mariánských hnutích, o nemocničním, vězeňském nebo armádním kaplanství, nic o snahách o pre-evangelizační oživení a kultivaci spirituality (myslím tím např. něco takového). Nepíše o změnách, jimiž katolické farnosti procházejí: o farních radách, snahách o katechezi všech generací, o péči o malé děti, aby se v kostele cítili s rodiči dobře, o snahách o podchycení dorostu (u nás třeba ve skautských oddílech), o vytváření skupin mládeže ani o dalších živých procesech v evropských, původně velkých, dnes již veskrze minoritních církvích.
Zdá se, že pro Loffelda náboženství skutečně znamená hlavně sedět v kostele a poslouchat pana faráře a pana biskupa. Pak mu samozřejmě uniknou nejen výše zmíněné změny farností a ostrovy živosti v církvích, ale i bohatý individuální náboženský život německé (a také i české) společnosti. Ten sice není křesťanský, ale – ve své části – už ani protikřesťanský, takže se může stát objektem pre-evangelizace a evangelizace, která ovšem těžko může spočívat jen v pozvání do kostelní lavice. Loffeldův úzce omezený pohled na lidovou církev jako na „mohutný starobylý strom, který už je poražen“ nebo už se silně „sklání k zemi“ (s. 151–152), může být pro katolického čtenáře až trochu depresivní. A pro religionisticky poučeného čtenáře možná kniha s Loffeldovou úzkou perspektivou v knihovničce ani nechybí.
Poznámky:
[1] V originále vyšla roku 2024 pod titulem Wenn nichts fehlt, wo Gott fehlt. Das Christentum vor der religiösen Indifferenz v nakladatelství Herder.
[2] Jan Loffeld je je profesorem praktické teologie a vedoucím Katedry praktické teologie na univerzitě katolické teologie v Utrechtu. Více v této profesní biografii.
Černobílá náhledová fotografie z blogu Bruce Gerencsera.
Psali jsme v Dingiru:
Téma čísla 2/2005 „Nová hnutí v římskokatolické církvi“: zde.
Související články:
Podle mého soudu kniha pro většinu lidí v církvi (minimálně v té české římskokatolické) opravdu bourá iluze. pro někoho v tom, že si uvědomí, že ani kdyby se usnažil, tak lidi k víře nepřivede. A neznamená to, že jsou hloupí, nepřátelští nebo že nemají smysl pro přesah. A my si to často myslíme. Že kdo “nechodí do kostela”, tak nemůže mít dobrý život. Často se povyšujeme nad “nekostelové” lidi, protože my přece víme, my jsme chytřejší, my jsem pochopili, …. a proto máme právo druhé vést a poučovat. A toto myšlení, kniha nabourává. Pro mě osobně je důležitá krátká a nenápadná pasáž v knize o… Číst dále ->
1/ Když jsem “přestoupila” z týmu A (běžná společnost) do týmu B (katolíci) byla jsem šokovaná tím, jak naprosto oddělené ty bubliny jsou. Potěšilo mě, že pan Loffeld vystrčil hlavu z bubliny a popsal moji žitou skutečnost – marně snažím katolíkům několik let nějak jenom ukázat, jak oni a já žijí prakticky v jiné společnosti. Katolící jsou totiž dnes pro běžného Čecha asi stejně exotičtí jako charedim: taky žádného neznají. (Zčásti proto, že katolíci žijí prakticky v utajení a mimo kostel nasazují mimikry a s nikým mimo vlastní bublinu o ničem spirituálním nemluví). Pro běžného českého člověka je dnes rozdíl mezi katolictvím, reiki, horoskopy a… Číst dále ->
2/ Já říkám, že s reiki fanouškem nebo třeba i satanistou (pokud to bere vážně:)) mám jako katolík reálně víc společného než s průměrným čechem, protože máme společný myšlenkový svět (něco tam něco je). S ostatními nejenže se nekonají “přestupy”, nekoná se ani společenský styk. Protože jsou Češi zdvořilí, tak momentem, kdy jsem rozhlásila, že jsem “změnila strany”, přede mnou čarovně (pozoruhodná zkušenost) přestala běžná kritika a výsměch na téma spiritualita a vyčlenila jsem se ze sdílené kultury, ve které jsem vyrostla (víra je něco pro jednodušší lidí přece). Chápu že lidi jako Vy nemají rodinné příslušníky, kteří na slovo Bible reagují dotazem,… Číst dále ->
>stejně jako on nevím co s tím
Netřeba vynalézat kolo, stačí se podívat na skupiny, kterým členové přibývají. Nebo obrodná hnutí v historii typu františkánů.