Čadské jezero leží na průsečíku čtyř afrických zemí: Nigeru, Čadu, Nigérie a Kamerunu. Okolí jezera je etnicky, jazykově, kulturně a nábožensky mimořádně bohatou a zajímavou oblastí: žijí zde mluvčí tří z celkem čtyř jazykových rodin Afriky, totiž afroasijské, nigerokonžské a nilosaharské.[1] Mimochodem (nejen jazykovou) rozmanitost kontinentu vyjevuje skutečnost, že v Africe se (podle jedné z vlivných lingvistických klasifikací) hovoří patnácti sty jazyky.[2] U Čadského jezera dnes můžeme rozlišit tři defaultní náboženské tradice: islám (převážně sunnitský a bezkonfesní, ale také ibádijský), křesťanství (převážně katolické, baptistické a letniční) a tradiční náboženství (v mnoha variantách), které však samostatně vyznává jen minorita obyvatel. Nemalá skupina jej ale ctí spolu s křesťanstvím či islámem (a mají tedy vícečetnou náboženskou identitu) nebo tradice synkretizují.
Jezero má během roku výrazně kolísavou rozlohu, a proto je obtížné uvádět jakákoli aktuální topografická čísla a dnešní rozlohu vodní plochy. Liší se i v jednotlivých letech. Velmi hrubý roční průměr se dnes uvádí do 5 000 km². Velká oblast okolo vodní plochy je úrodný mokřad. Jezero je dnes pouhým pozůstatkem tzv. Megačadského jezera (známého také jako vnitrozemské moře Mega Čad), které mělo v době, kdy se počínaly rodit komplexní kultury a náboženství na středním a dolním toku Nilu, rozlohu v maximu až 400 000 km² (jiné odhady uvádí 330 000 km²).[3] Mimochodem nejstarší nilotské kultury propojoval s širší oblastí Čadského jezera Žlutý Nil, dnes již vyschlé wádí, v té době však ještě životadárná řeka.[4] Jezero tehdy, ještě asi šest tisíciletí před naším letopočtem (snad i později), zasahovalo hluboko do středovýchodní oblasti dnešního Čadu. Na opačné straně tamějšího pohoří pramenil Žlutý Nil.
První keramická kultura v oblasti Čadského jezera je doložená archeologickými nálezy předmětů z období přibližně 1 800 př. n. l.[5] Římané se do kontaktu s lidmi od Čadského jezera dostali kolem přelomu letopočtu.[6] V následujících staletích mezi Čadským jezerem a Středozemním mořem rozkvetl obchod s velbloudy, solí, zlatem a otroky.[7] Dnes se Čadské jezero stalo uzlem obchodu se zbraněmi a další rozmanitým nelegálním kontrabandem pro širší region. Míru násilí v oblasti zvyšuje mimo mnoha dalších hnutí Boko Haram.[8] Nerad maluji čerty na zeď, ale tady fakt není kdovíjak bezpečno. Ovšem proti dobrodružnému gustu žádný dišputát! U Čadského jezera se odedávna mezináboženské kontakty a výměny děly zhusta krvavou cestou a také dnes se tato vzájemnost často děje via střelný prach, ostří mačet, utrpení a krev. (Před hrstkou let jsem psával: na rozdíl od Evropy. Dnes…)
Islám
Islám se u Čadského jezera významněji šířil již v 10. století. První muslimští obchodníci a cestovatelé se zde ovšem v obchodních karavanách vyskytli již dříve. Vedla tudy jak východo-západní stezka napříč Sahelem, tak i jiho-severní stezka z tropické Afriky ke Středozemnímu moři. První doložené tažení Arabů šířících islám napříč Saharou do oblasti střední Afriky, a to nikoli podél Nilu, ale skrze síť libyjských oáz, které umožnily projít obrovské pusté a suché území, je z roku 734. Přibližně v tomto období se první muslimští misionáři mohli objevit u Čadského jezera. Klíčovými motivy bylo tehdy exportovat islám a importovat obchodně atraktivní africké zboží.[9] Spolu s otroky mířícími ke Středozemnímu moři se také tímto směrem dostávaly tradiční středoafrické náboženské představy, které však neměly na severu Afriky větší impakt. Muslimský cestovatel al-Garnátí (1080–1169) navštívil Čadské jezero (tehdy známé jako jezero Kawari, podle jednoho z etnik zde žijících) a napsal, že lidé zde islám prozatím nepřijali, uctívají modly, vzájemně se vraždí a jsou kanibalové.[10] Zatímco obecně v subsaharských kulturách a náboženstvích nedisponujeme právě přehršlí historického písemného záznamu, u Čadského jezera je situace přívětivější. O přehršlosti sice řeč být nemůže, ovšem jistá hršlost zde bezpochyby je.
Podle egyptského spisovatele al-Qalkašandího (1355–1418) byli mnozí Arabové obchodující či usazení u Čadského jezera stále polyteisté a brali zde do otroctví jak tamější vyznavače tradičních náboženství, tak i černé muslimy.[11] Od 8. do 14. století existovala v okolí Čadského jezera Říše Kánem (nebo též Kánemské království), dostupná ze severu přes libyjské oázy, z východu snad údolím Howar. Z jihu a západu byla říše dostupná snadněji a stala se tak významnou křižovatkou cest. Kánemský král cíleně upevňoval královský kult osobnosti a byl, podobně jako faraoni v Egyptě, považován za boha.[12] Kromě vybraných svátečních dnů jej nikdo nesměl spatřit, služebnictvo s ním hovořilo přes závěs. Prvním písemně doloženým panovníkem byl Wahb ibn Munnabih vládnoucí kolem roku 730.[13] Pevnou vládnoucí dynastii měl kolem roku 850 založit nejvyšší náboženský hodnostář a panovník Sajf (uvádí se též Sayf nebo Sef) ibn Dhi Jazan původem snad z Jemenu. Králové se ostatně hojně odvolávali na své arabské (a nikoli bantuské) kořeny. Kánemský král byl tedy (podle tehdejšího přesvědčení) božské podstaty a zároveň byl nejvyšším náboženským představitelem, jemuž se připisovaly nadpřirozené schopnosti. Připomenu zde, že v některých tradičních afrických náboženstvích lidé věří, že v každé společnosti je několik málo elitních jedinců, kteří disponují největší vitální silou, neboť jsou nejblíže bohu, a touto silou mohou ostatní lidi napájet.[14]
Původně polyteističtí králové Kánemu se po konverzi vládce jménem Sef mai Umme (později známého jako Ibn ʿAbd al-Jalīl) v roce 1067 či 1068 k islámu nadále identifikovali právě s islámem, a to ibádijským, neboť nauku přijali od libyjských Ibádijů.[15] Od 12. století se celá Říše Kánem postupně islamizovala. To však neznamená, že by se zcela opustil kult předků a kult královských předků, stejně jako to nevedlo k zániku mnohých tradičních náboženství (jako je například hauské bori, falijské náboženství, juju, jorubské náboženství a další), které v regionu přežily dodnes. Islám přinesl do regionu Čadského jezera rozvoj vzdělanosti a upevňování vztahů s okolními muslimskými zeměmi, které již disponovaly bohatými knihovnami a vyhlášenými madrasami.[16] Významným milníkem islamizace Kánemu bylo zničení objektu královského kultu zvaného mune. Zde se obětovalo královským předkům a někteří badatelé se domnívají, že zde prapůvodně stála socha egptského boha Amona, která byla dovezena z Meroe, hlavního města starověkého království Kúš (v dnešním Súdánu). Na Říši Kánem navázala Kánem-bornuská říše a posléze Říše Bornu existující v letech 1380–1893 kolem Čadského jezera na menší ploše než říše předešlé.[17]
Dnes se přibližně 60 % muslimů od Čadského jezera hlásí k sunnitskému islámu a téměř 40 % k tzv. bezkonfesnímu islámu. Tito bezkonfesní muslimové (anglicky non-denominational Muslims) se chápou jako stoupenci islámu bez dalších přívlastků, bez dalších preferencí myšlenkových škol, větví, madhabů atd.[18] Nepočetná minorita tamějších muslimů se hlásí k ibádijskému islámu.[19] V malých vesničkách u Čadského jezera, kde se často potýkají s výpadky elektřiny, které vyřazují z provozu minaretní amplióny, se lze ještě dnes setkat s muezzinem, který sugestivní silou svého hlasu svolává věřící k modlitbě. Mimochodem první muezzin ustanovený k adhánu samotným prorokem Muhammadem v Medíně byl černý Afričan Bilál (žijící v letech 580–640).[20]
Jak již bylo řečeno, mezináboženské vztahy zde rozhodně nejsou bezproblémové, ovšem v celém širším regionu a okolních zemích jsem vůči své osobě jako jinověrec nezaznamenal serióznější problém kvůli náboženství. Že jsem vygeneroval pár desítek agresivnějších „hejtrů“ kvůli bílé barvě kůže, a že se mě snažili okrást o peníze či batoh a došlo na pár vcelku nevinných pravých háků, to už je jiná píseň – píseň, která k této oblasti Afriky prostě a jednoduše (bohužel) patří. Darmo více mluviti.
Dokončení článku připravujeme na sobotu 31. května zde. Druhá část se bude věnovat křesťanství a lidovým formám náboženství v oblasti Čadského jezera.
Více v knihách:
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025 (kniha v přípravě, vychází v létě).
Poznámky:
[1]Srov. ČERNÝ, Viktor. Lidé od Čadského jezera. Praha: Academia, 2006, s. 7.
[2]Srov. CHILDS, Tucker G. An Introduction to African Languages. Amsterdam: John Benjamins Publishing, 2003, s. 19–25.
[3]Srov. Lake Chad – Wetlands, Flora, Fauna | Britannica.
[4]Srov. KEDING, Birgit. New Data on the Holocene Occupation of the Wadi Howar Region. Studies in African Archeology, roč. 7, č. 1 (2000), s. 89–104.
[5]Srov. OGUNDIRAN, Akinwumi. Four Millennia of Cultural History in Nigeria (ca. 2000 B.C.–A.D. 1900): Archaeological Perspectives. Journal of World Prehistory, roč. 19, č. 1 (2005), s. 133–168.
[6]Srov. JOHNSTON, H. H. Lake Chad. Nature, roč. 84, č. 3 (1910), s. 244–245.
[7]Srov. APPIAH, K. A. – GATES, H. L. Encyclopaedia of Africa. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 254.
[8]Srov. OLOWOYEYE, O. S. – KANWAR, R. S. Water and Food Sustainability in the Riparian Countries of Lake Chad in Africa. Sustainability, roč. 15, č. 13 (2023). Dostupné online: Water and Food Sustainability in the Riparian Countries of Lake Chad in Africa.
[9]Srov. ČERNÝ, Viktor. Lidé od Čadského jezera. Praha: Academia, 2006, s. 17.
[10]Srov. tamtéž.
[11]Srov. tamtéž.
[12]Srov. HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024, s. 241–245.
[13]Srov. ČERNÝ, Viktor. Lidé od Čadského jezera. Praha: Academia, 2006, s. 97–98.
[14]Srov. HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024, s. 232–233.
[15]Srov. Kanem-Bornu | History, Map, Culture, & Empire | Britannica.
[16]Srov. HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024, s. 33–34.
[17]Srov. ČERNÝ, Viktor. Lidé od Čadského jezera. Praha: Academia, 2006, s. 165–167.
[18]Srov. Religious Identity Among Muslims.
[19]Srov. HAVELKA, Ondřej. Islám v Africe: Pevná tradice, výjimečné univerzity i synkretismy. Dingir, roč. 26, č. 1 (2023), s. 2–6.
[20]Srov. KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 1993, s. 98.
Psali jsme v Dingiru:
téma 4/2015: Náboženství v současné Africe.
Související příspěvky:
