V době, kdy se chystám do Kolínského kláštera na kurz „Úvod do meditace“, probíhá mnoha médii zpráva o tom, že klášter kapucínů v Kolíně, do nějž se chystám, změnil majitele. Tým Kolínského kláštera nám o tom dal zprávu, v níž se kromě jiného psalo:
„S radostí oznamujeme příznivcům Kolínského kláštera, že se podařilo po několika letech úsilí, nejistot a složitých jednání zajistit pokračování dosavadních programů v budově a zahradě v Kolíně. Programy a provoz bude nadále zajišťovat obnovená Programová a Správní rada zapsaného ústavu Kolínský klášter, který je součástí České křesťanské akademie. Prezident ČKA Tomáš Halík zrušil svůj nadační fond, z něhož od roku 2014 z peněz za Templetonovu cenu podporoval různé křesťanské kulturní a vydavatelské aktivity, a za zbylé peníze a peníze z dědictví po rodičích zakoupil budovu a pozemek kláštera od provincie kapucínů a svěřil ji k bezplatnému a bezúročnému užívání z. ú. Kolínský klášter.“
Třídenní kurz, do nějž jsem se přihlásil, uspořádalo spolu s Kolínským klášterem pražské Centrum péče o duši Univerzity Karlovy. Tím je dáno, že velká většina účastníků je studenty této univerzity a několik z nás na univerzitě pracuje. Do 33 pak počet účastníků „dorovnala“ asi pětice těch, kteří se přihlásili na poslední volná místa kurzu. Patnáct náhradníků prý zůstalo nepřijato. Muži tvořili méně než čtvrtinu účastníků. Mužský prvek je ale ještě zastoupen ve vedení kurzu: spirituální program zajišťují Pavel a Vojta.
Kromě svého vztahu k univerzitě prozrazují účastníci v úvodním představení také to, zda už mají s meditací zkušenosti (většina ano) a s jakými očekáváními přijeli (prohloubit meditační zkušenost, zklidnit se, obnovit kontakt se svým tělem, dostat své prožívání aspoň na chvíli do stavu „tady a teď“ apod.). K úvodní instruktáži patří – kromě jiného – také sdělení zásady silentia, tedy omezení rozhovorů na nejnutnější minimum, a tedy i vynechání společenského hovoru včetně zdravení po celou dobu pobytu. Doporučeno je přistupovat ke všemu s „laskavou pozorností“, otevřít se pro radost a lehkost a zároveň vytrvat, pokud při meditacích přijdou slabší chvíle nebo pokud meditaci ohrozí únava či lenost. Pavel, jeden z průvodců, sice odkazuje na křesťanskou historii klášterního prostoru i na své povolání katolického kněze, ale zároveň ujišťuje o „nenáboženské“ povaze meditace, která by tak neměla přijít do rušivého konfliktu s žádnými osobními přesvědčeními. A opravdu: na rozdíl od tradiční křesťanské kontemplace je již první večerní meditace bezpředmětná, soustředěná na dech a na vjemy těla tak, jak je běžné v indických tradicích včetně buddhismu. Z těchto tradic ostatně pocházejí i zvuky gongu a mísy, které meditaci provázejí. Také poukaz na posvátnost prostoru a vlastního meditačního místa prozrazuje, že „nenáboženskostí“ je patrně míněna nikoli sekularita, ale spíše absence pevné vazby na některou z náboženských tradic.
Kurz „Úvod do meditace“ máme jako účastníci pojmout jako experiment, jako „procházku bez cíle“, jak je několikrát řečeno, na které nás může potkat i nějaké překvapení o nás samých a o našem prožívání. Meditace je pochopitelně hlavní činností: zkusili jsme si ji hned první večer a pětadvacetiminutové meditační bloky pokračují po dobu trvání kurzu s přestávkami pro meditační chůzi v kvadratuře kolem rajské zahrady uprostřed klášterních budov. V první meditaci se soustředíme na vnímání vlastního těla a na jeho „ukotvení“ v prostoru a čase; ve druhé meditaci se učíme pozorovat dech a vše, co v těle i mimo něj náš dech způsobuje; v další se učíme ještě prožívat a vnímat slova: s nádechem slovo „přijímám“ a s výdechem „odevzdávám“.
Po obědě je na programu práce na zahradě. Ticho je porušeno instrukcemi pro jednotlivé skupinky pracovníků, případně nutnou komunikací mezi nimi. Po odpočinkové přestávce nastává nejdelší meditační blok: pětadvacetiminutové meditace jsou v něm tři a jsou stejně jako ráno přerušovány krátkou meditací v chůzi. Po další přestávce je opět meditace v chůzi: tentokrát ukázněnější, v jednom tempu a také delší. Křížovou chodbou jsme obešli rajský dvůr (kvadraturu) více než čtyřikrát.
Po večeři má program dvě části. V první se rekapituluje, co jsme za celý den dělali, a to s důrazem na vnímání a prožívání detailů. V druhé části nás čeká jednoduchý obřad: každý si uvědomujeme jednu událost dnešního dne a jako vzpomínku na ni zapalujeme čajovou svíčku o velkou svíci uprostřed meditačního prostoru. Voní kadidlo a přeměna semen ve vůni symbolizuje transformaci, kterou jsme možná v určité míře dnes zažili. Pavel hraje na zenovou flétnu šakuhači skladbu „Tři údolí“ a společný den končí už jen krátkou meditací.
Program následujícího dne je podobný. Před polednem ovšem končí silentium a 90 minut závěru programu je věnováno reflexím jednotlivých účastníků. Často uvádějí, že jim praxe pomohla v osobnostním a duchovním růstu a že by v ní rádi sami pokračovali. Jak z úvodního sebepředstavení, tak z reflexe vyplývá, že nezanedbatelnou část účastníků tvoří mladí katolíci. Zjednodušenou a upravenou meditační praxí zenového buddhismu tak pravděpodobně obohatí svůj osobní i náboženský život a pro meditaci, která je v současnosti zvláště mezi mladými intelektuály tak populární, nebudou muset opouštět církevní prostor. Ostatně, Pavel s Vojtou na samém konci programu doporučují připojit se aspoň občas k meditačním skupinkám při některých pražských farnostech a církevních střediscích. Pokud tedy bychom hledali konkrétní aktivity, jimiž katolická církev reaguje na proměny postmoderní spirituality, je Kolínský klášter velmi dobrým příkladem.
Osobní svoboda a citlivost vůči druhým lidem, které bylo možné v kurzu pocítit, se projevily i v jídle – z větší části vegetariánském, ale v šíři výběru bylo zastoupeno i maso v různých úpravách. Po druhém takovém velkoryse připraveném obědu už jen zabalit, uklidit a konec.
Psali jsme v Dingiru:
téma Nenáboženská spiritualita, Dingir 22 (3), 2019.
téma: Co přišlo po hnutí Nového věku?, Dingir 26 (2), 2023.
