V polovině července měla premiéru nová minisérie internetového streamovacího portálu Netflix nazvaná „Můj neortodoxní život“ (angl. orig. „My Unorthodox Life“), která nevybíravě kritizuje prostředí ultraortodoxního judaismu a primárně ho představuje jako zpátečnické a restriktivní zejména pro ženy. A dělá to na první pohled velmi efektivně: Staví totiž na osobním příběhu ikony (nejen) amerického módního průmyslu Julie Haartové a kontrastu jejího současného úspěchu, bohatství a nákladného životního stylu celé její rodiny oproti konzervativním hodnotám charedim komunity v newyorské obci Monsey, kterou Haartová v roce 2013 opustila. Každý z devíti dílů minisérie trvá mezi čtyřiceti a padesáti minutami. Tvoří ho osobní příběhy jednotlivců i celé „rodiny Haartových“ a chvílemi je jen obtížně stravitelný zejména kvůli stavbě dialogů a rozvleklosti. Spíše než o výpověď o ultraortodoxní komunitě, se jedná o apostatickou katarzi, v níž si Julia Haartová vyřizuje účty s charedim i bývalým manželem, nevšední rodinnou terapii a důmyslnou reklamu projektů společnosti Elite a rodiny Haartových.
Julia Haartová (dříve Talia Hendlerová) se narodila v Moskvě roku 1971. Když jí byly 3 roky, přestěhovala se spolu s rodiči nejprve do Austinu v Texasu a o několik let později do Monsey v americkém státě New York. Absolvovala Bais Yaakov Academy v Brooklynu – dívčí ultraortodoxní školu – a v 19 letech se provdala za Yosefa Hendlera, s nímž má celkem 4 děti: dceru Batshevu, syna Shloma, dceru Miriam a nejmladšího syna Arona. Před tím, než se v roce 2013 rozhodla opustit ultraortodoxní komunitu, působila jako učitelka v atlantské ješivě. Aby se dokázala osamostatnit, začala nejprve tajně pracovat jako pojišťovací makléřka. Po odchodu od rodiny založila vlastní značku bot, a tím se uvedla ve světě módy. Následně přijala post kreativní ředitelky společnosti La Perla. V současnosti je ředitelkou modelingové agentury Elite World Group a iniciátorkou a tváří několika dalších feministických projektů, které vystupují zejména proti obtěžování, zneužívání a podceňování žen v oblasti módního byznysu, a také vystupuje jako kontaktní osoba pro ženy, které by rády opustily židovskou komunitu.
Kombinací svědeckých promluv hlavních postav na kameru a záběrů z rodinných i pracovních setkání Julie Haartové a jejích blízkých má vzniknout dojem, že „Můj neortodoxní život“ je dokument, který přirozeně zachycuje dění v Juliině početné rodině, jež mimo už zmíněných čtyř dětí zahrnuje ještě manžela nejstarší dcery „Benna“, Juliina současného manžela Silvia a nejbližšího přítele a spolupracovníka Roberta (mihnou se zde ale i další příbuzní Haartové). Situace ani dialogy však nepůsobí nijak zvlášť věrohodně. Nepřirozené, neautentické až křečovité promluvy „protagonistů“ a naaranžované scény nenechávají na pochybách o záměru tvůrců cíleně vytvořit situace, které mají diváka seznámit s životními příběhy postav, postoji Julie Haartové a ilustrovat ostrý kontrast mezi ortodoxní komunitou, jíž Haartová opakovaně označuje za fundamentalistickou, a svobodnou společností nesvázanou rigidními náboženskými pravidly, kterou se nyní Julia snaží vytvářet a do níž chce přivádět také další lidi ze svého bývalého prostředí.
Ultraortodoxní komunita v Monsey je v Juliiných svědectvích doslova démonizována. Působí jako zóna šedi a smutku, vězení z nesmyslných pravidel a nekonečného počtu předpisů, která lidem (zejména ženám) brání ve svobodném prožívání radosti ze života a seberealizaci, v přístupu ke vzdělání a seberozvoji. Náboženské předpisy, které ženám zapovídají hlubší vzdělání, zpěv, tanec, moderní oblékání či prostovlasost, odmítá. Připisuje je neschopnosti mužů ovládat vlastní libida a jejich strachu z toho, že by je snad ženy mohly v něčem předčit. Julia Haartová se každým detailem svého současného života staví do opozice vůči světu, do něhož ještě před několika lety patřila.
Nejčastějším prostředkem k tomu je otevřená, snad až na odiv dávaná, sexualita a extravagance ve všech směrech, kterými je minisérie doslova prošpikovaná. Pokud byl někdo svého času překvapen, či dokonce šokován, životním stylem a otevřeností dialogů o intimním životě ve známém seriálu Sex ve městě, zde tvůrci zacházejí mnohem dál. Právě uzavřenost, či spíše absolutní tabuizace ve vztahu nejen k sexualitě, ale k lidské tělesnosti celkově, je totiž tím, co Haartová ortodoxní komunitě nejvíce vytýká a co považuje za zdroj nesvobody v životě ultraortodoxních Židů. Opakovaně uvádí příklady, kdy jsou zejména dívky a ženy (a v menší míře i dospívající muži) omezovány v oblékání, zájmových aktivitách i v kontaktu s osobami opačného pohlaví, nejsou včas poučeny o sexuálním životě a ani v manželství nemají příliš prostoru pro svobodné vyjádření tělesnosti. Ve jménu deklarované otevřenosti odkrývá Haartová kamerám intimní aspekty sexuálního života svého i svých dětí a jejich partnerů a snaží se vystupovat jako někdo, kdo je plně otevřený, svobodomyslný a zároveň citlivý a laskavý úplně ve všech aspektech života od módy, přes životní styl a vztahy až po sexualitu, i kdyby se mělo jednat o lesbické laškování mladší dcery na pracovním večírku.
Svobodomyslnost Haartové má však svou hranici: Naprosto odmítá, aby její děti žily podle pravidel, která si osvojily během života v Monsey, a to i tehdy, je-li to jejich vlastní rozhodnutí. Vytváří tak svou vlastní verzi útlaku, které se postupně musí všichni členové rodiny podvolit. To se projevuje zejména na postoji Julie ke vztahu mezi starší dcerou Bat a jejím manželem Bennem. Zatímco Bat se snaží dělat „sekularizační“ změny (jako nošení kalhot a odvážnějšího oblečení či oddalování těhotenství) ve svém životě postupně tak, aby je přizpůsobila také konzervativním hodnotám a tempu změn u svého manžela, Julia ji nekompromisně tlačí do radikálních řezů a postojů, které vůbec nepřipouští námitky z manželovy strany. Snad ještě dramatičtější je situace kolem budoucnosti Juliina nejmladšího syna Arona, kterého mají Julie a Yosef ve střídavé péči. Aby Arona „deprogramovala“, jak říká, a odradila od rozhodnutí zůstat na rozdíl od sourozenců v ortodoxní komunitě s otcem, neváhá využít jakýchkoli prostředků od změny školy, přes přátele, dívku, nákladné zážitky a dary i slzy.
Nejmladší Aron, ale i jeho starší bratr Shlomo, mají k judaismu kladný vztah, ale matka, obě sestry a prostředí mimo komunitu postupně způsobují, že i v jejich očích převažují klady otevřených možností sekulární společnosti. Postupem času jako by se všichni přikláněli k eklektičtějšímu pojetí své židovské identity a tradice, kdy si spíše ponechají jen některé zvyky, židovské svátky a jejich prvky, ale jen tak, aby je žádným způsobem nelimitovaly. Podobný vývoj, i když v podstatě v opačném směru prodělává také mladší z Juliiných dcer Miriam, která se od radikální opozice vůči svému původu projevované lesbickými epizodami a odmítnutím otcova příjmení postupně také mírně přibližuje toleranci vůči některým židovským tradicím.
Po všech dramatech a extravagancích nejrůznějšího druhu, které mají zajisté zejména přivábit zájem diváků, je, zdá se mi, nejpozoruhodnější postavou celého příběhu Juliin bývalý manžel Yosef. Tomu je věnováno jen velice málo prostoru a seriálem se vlastně jen mihne zpočátku a ke konci, ale jeho osoba tvoří celému Juliinu apostatickému A dokonalé B. V každé ze situací je tím, kdo je až překvapivě vyrovnaný, suportivní, spolupracující a nad věcí. Navzdory tomu, že má jistě po nevěrách, útěku manželky a rozvodu řadu důvodů se cítit zostuzený a ponížený, a pokud by opravdu byl takový nesmiřitelný „fundamentalista“, tak Julie o mužích z komunity hovoří, patrně bychom se s ním na televizní obrazovce vůbec nesetkali. Vezmeme-li navíc v úvahu, že žádná ze scén není evidentně autentická a točená v reálném čase, bylo by pochopitelné, kdyby účast na projektu odmítl. On však před kamerou přijímá lesbické vztahy své mladší dcery i to, že se rozhodla zřeknout jeho příjmení a stát se Haartovou, sekulární školu pro svého nejmladšího syna, a nakonec se stává zásadní postavou posledního dílu, když se spojí s Julií, aby společně přiměli děti přijmout i jeho přítelkyni. Yosef Hendler a jeho nová partnerka se tak symbolicky stávají dalšími členy rodiny, jejíž hlavou je však nyní Julie Haartová.
Nelze si nevšimnout, že je to v pořadí již o druhý projekt jedné z nejvyužívanějších streamovacích služeb, který kriticky míří do prostředí ultraortodoxního judaismu (v loňském roce to byla čtyřdílná minisérie „Unorthodox“ – psali jsme zde), vykresluje ho jako naprosto zaostalé společenství, dokonce zpátečnické a de facto porušující základní lidská práva. Haartová doslova říká: „Ženy v naší komunitě jsou občané druhé kategorie… existují jen ve vztahu k muži.“ Je asi pochopitelné, že mezi Židy seriál „Můj neortodoxní život“ vyvolal obavy z percepce jejich společenství ze strany většinových Američanů i potřebu se bránit. Například Rabbi Avi Shafran poukázal ve své reakci pro server Religion News Service na fakt, že se příběhy o odchodech z ortodoxní komunity možná dobře prodávají, na rozdíl od těch běžných, které jsou podle něho šťastné a vyrovnané, ale lidé do ortodoxních komunit spíše přicházejí. Na sociálních sítích vznikl hashtag #MyOrthodoxLife, kterým ženy z ortodoxního prostředí označují příspěvky, v nichž sdílí pozitivní svědectví o svých životech, vzdělání a kariéře. Některé příspěvky pak také spojují vystupování Julie Haartové s podněcováním už tak celosvětově sílícího antisemitismu a viní ji z toho, že dala útočníkům další záminky k agresivitě vůči Židům.
Náhledové foto: Trailer k seriálu. Youtube.
Související příspěvky:
Věřte v nemožné, věnujte tomu vše, co je ve vás, a žádejte pomoc od Boha