Čerstvým přírůstkem na domácím knižním trhu je volná trilogie Kateřiny Surmanové Šepot z lesa (2022), Zvedá se vítr (2023), Tři Sekery (2024) vydaná nakladatelstvím Euromedia. Žánrově spadá do kategorií detektivka, thriller, horor.
Autorka (*1984) rozehrává dramata svých hrdinů v nám známých kulisách, v naší době, s průhledy do minulosti. Ve dvou případech se hlavním dějištěm stávají Sudety – kraj pod Orlickými horami a západočeská obec, jejíž jméno figuruje v názvu příslušného dílu. Vítr se pro změnu prohání po Moravě zdevastované povodní. Autorka, původem z Hodonína, tam nechává aktéry promlouvat v místním nářečí. Sudety jí zase nabízejí krajinu poznamenanou etnickým konfliktem. Důležitým mysteriózním prvkem se stává bunkr pohraničního opevnění.
Za tajemnem tedy nemusíme daleko. Je kolem nás. Taje se však otevírají dětem nebo těm, kdo k nim mají blízko – jako Petr Valeš nebo kněz Václav. Tito pak ve světě dospělých narážejí na nepochopení. Každý ze tří románů lze číst samostatně. Spojuje je motiv dospělého, ale dosud mladého člověka, který chce přijít na kloub záhadě z dětství. Při pátrání se znovu sbližuje se svou někdejší partou nebo tím, co z ní zbylo. Vrací se z Prahy na venkov, případně do moravského města. Jak se změnil on a jak ti, s nimiž vyrůstal? A kam až sahá série podivných a tragických událostí? Lze jejich sled zastavit?
Zápletky se nebudeme snažit převyprávět, abychom čtenáře nepřipravili o vlastní zážitek z napínavé četby. Zdržíme se jen u momentů, které souvisejí s religiozitou. Ta v románech Surmanové představuje klíčový prvek. Průnik bytostí z jiné sféry do našeho světa znamená jednak problém, který volá po řešení, jednak – ve spolupráci s lidskými aktéry – některé z těchto bytostí k řešení přispívají. Vesměs se jedná o neklidné duše zemřelých, v jednom případě o božstvo slovanského panteonu. Pro recenzenta se tím otevírá sada otázek, jež se týkají vztahu mezi de facto spiritistickou tematikou či usmiřováním „nasraného božstva“ slovanské mytologie a římskokatolickým pozadím autorky. Čtenář obeznámený s Katechismem katolické církve nebo přímo s Biblí zde vnímá tenzi, která vyžaduje bližší prozkoumání.
Autorka si k církvi, jejímuž vlivu byla vystavena v dětství, zachovává neutrální, snad dokonce mírně pozitivní vztah. Církev pro ni není místem zneužívání dětí. Takové nařčení visí nad knězem Václavem. Věci se však mohou mít jinak, než se zdá. Farnost může být místem, kde se člověk setká s přijetím a praktickou pomocí. To je ale asi tak vše, co lze od církve čekat. Řešení svých problémů nacházejí románoví hrdinové bez jakékoli vazby na Boha, jejž církev hlásá. Jeho pomoc nehledají, v jejich nahlížení reality nijak nefiguruje. S temnými silami se musejí poprat sami – s pomocí duchů zemřelých.
V tomto smyslu je zmíněná trilogie sekulární. Její svět je světem bez Boha, hemží se však duchovními bytostmi nižšího řádu. Autorka, nakolik ji poznáváme z mysteriózní trilogie, tedy ztělesňuje rozpor, který je mnoha post-křesťanům vlastní. Rezignace na křesťanství nevede nutně k ateismu. Spíše otevírá prostor religiozitě předkřesťanské. Svět bez Boha je prázdný a člověk přece jen potřebuje duchovní vhled a posilu pro své zápasy. Křesťanský Bůh je pryč, ale problémy, jež člověka provázejí od nepaměti, zůstávají. Románové postavy čelí zlu, trápí je nesoulad ve vztazích a zjišťují, že dávné křivdy časem nevyprchají.
Postavy vytvořené Surmanovou nepostrádají hloubku a ději nechybí spád. Třicátníci se ohlížejí na své dětství, případně se již starají o vlastní děti – a dětské duši autorka rozumí zvlášť dobře. Děti je třeba chránit před nebezpečím. Dlouho však není jasné, kde nebezpečí číhá. Dospělí si se svými dobrými úmysly naběhnou. Díky souhře okolností a kontaktu s duchovním světem se dostávají do situací, jaké nemohou pochopit ani jejich nejbližší přátelé, natož policie. Zatímco hlavní hrdinové procházejí procesem zrání, v jiných postavách uzrává zlo.
Stopy křesťanského vlivu můžeme zaznamenat v etické dimenzi, jež je produkci Surmanové vlastní. Oceňuje jednání, které se vyznačuje nasazením ve prospěch druhých – nejlépe ve skrytosti a bez očekávání, že je druzí ocení. Hrdina dává v sázku svůj život podobně jako Kristus. Základní lidskou hodnotou je pro ni přátelství, loajalita.
Svým pojetím pokory se však křesťanství vzdaluje. Nejde o pokoru před Bohem, ale před řádem vepsaným do krajiny. Narušené mezilidské vztahy v daném místě a cizorodé prvky, které hyzdí krajinu, působí, že „les zkysl.“ Pokora znamená pátrat po moudrosti předků, kteří věděli, že je třeba stavět mimo dosah rozvodněné řeky. Tajuplnou moudrost si předávají vědmy z generace na generaci – moudrost nepřístupnou mužům a úřadům: „To k nim se chodí o radu, to ony se volají, ne pan farář nebo doktor, když je v chalupě zle.“
Autorka rehabilituje pohanství. Křesťané zkreslili povahu slovanského božstva, když ho jednoduše prohlásili za démona. Ve skutečnosti šlo o ambivalentní bytost, která nemusela být nutně zlá. V těchto souvislostech si recenzent nemůže nepovšimnout, že v případě Hospodina se autorka naopak spokojuje s jednorozměrnou, tendenční charakterizací.
Z první knihy série se o autorčině katolickém dětství nedozvíme prakticky nic. Zato ve druhém dílu jí návrat na rodnou Moravu evokuje vzpomínky na „nábožko“ (výuku náboženství). Zde začleňuje letmé odkazy na Bibli. Vlastně ne vždy jen letmé. Celou knihou se potuluje šelma z Apokalypsy. Jinak biblické reference či reflexe praktikovaného katolicismu zaznívají v dětských konverzacích. Autorka v tom nepochybně čerpala z vlastní zkušenosti. Katecheta by ovšem zaplakal, čte-li, co si autorka z „nábožka“ odnesla. Jsou to jen střípky. K podstatě křesťanství nepronikla. Fascinují ji hlasy ze záhrobí a mytologie.
Dětské postřehy jsou živé, veselé. Přítomnost dětských postav a touha spolu s nimi prožít dobrodružství jistě přiláká také dětské čtenáře, ačkoli Surmanová nepíše výhradně pro ně. Svými příběhy ovšem autorka nevyhnutelně hlásá svou vizi světa – nejen světa mezilidských vztahů, ale i světa duchů. Ti mají sice někdy démonické rysy, vesměs však budí lítost, jsou roztomilí a nápomocní při řešení záhad. To jsou duchové zavražděných dětí nebo půvabné mladé ženy, Sněhurky. Pomáhají hrdinům ze světa živých vypátrat své vrahy. Sněhurka dokonce překračuje tento rámec a vysílá Filipa intervenovat, kde je třeba, aby se předešlo nejhoršímu. Sotva kdo mezi českými autory vykonal pro popularizaci spiritismu více než Surmanová.
Náhledový obrázek:
Psali jsme v Dingiru:
Andrea HUDÁKOVÁ, Spiritistický pohřeb: Sonda do praxe slezských spiritistů, Dingir 6 (3), 2011, s. 92–93.
téma Komunikace s duchovním světem, Dingir 21 (3), 2018.
Související články: