Nejbližší gurudvárou z Česka je pravděpodobně ta ve Vídni. Je jich tam dokonce několik, ale ta ústřední a reprezentativní je ve čtvrti Stadlau na levém břehu Dunaje. Poskytuje představu, jak vypadá současný sikhismus, žitý ve společenství.
Zakladatelem sikhismu, jednoho z indických náboženství, je guru Nának (1469–1538), který ve 29 letech po mystickém zážitku u řeky Kali Bein v Paňdžábu unikátně spojil tradici islámu (zvláště v podobě súfismu) s indickou tradicí láskyplné oddanosti božství (bhakti). Základním přesvědčením je existence jediného Boha, jediné podstaty všeho, která v sobě zahrnuje všechna božstva a k níž je možné se přiblížit jakýmkoli uctíváním. Všechna náboženství jsou tedy platná a s tímto nekonečným bytím může splynout duše každého člověka, a tak uniknout ze strastného koloběhu znovuzrozování.
Guru Nának byl básník stejně jako jeho čtvrtý nástupce v roli gurua, Ardžan (guruem byl v letech 1581–1606). Ten poskytl sikhům (učedníkům) dvojí zakotvení v tomto světě: jednak uspořádal jejich posvátnou knihu, Ádi Granth (První knihu), jednak ji slavnostně vnesl do Zlatého chrámu uprostřed nádrže Amritsár (jezero nektaru), kterou nechal vystavět už jeho předchůdce. Amritsár, Zlatý chrám a Granth Sáhib (Vznešená kniha) jsou centry náboženského života sikhů a sikhismu nejen v Paňdžábu, ale nyní již na celém světě. Když se na konci 17. století stala role gurua neúnosně nebezpečnou kvůli pronásledování sikhů ze strany indických muslimů, převzala tato kniha úlohu živých guruů. Proto je také zvána Guru Granth. Toto šťastné řešení vůdcovství sikhů se prosadilo díky desátému guruovi Góbindu Singhovi (guruem byl v letech 1675–1708).
Gurudvára (dveře ke guruovi) připomíná nejen tuto velmi lehce nastíněnou historii sikhismu, ale i další charakteristické znaky této tradice. Například celý velký prostor v podzemí gurudváry je jídelnou (langar), protože společné jídlo (a také jídlo darované všem hostům a poutníkům) je pro sikhy velmi důležité. Stejně důležitá je pro ně i služba v kuchyni, jídelně nebo jinde v gurudváře, udržované prací a péčí celé místní sikhské komunity. Gurudvárou tak může být výstavní chrám i pokoj ve venkovském stavení. Přístup do ní je – stejně jako v případě mešity – bez obuvi a po umytí.
Také ve vídeňské gurudváře je ústředním bodem Vznešená kniha (Granth Sáhib), umístěná v patře budovy. Z ní při bohoslužbě předčítá jeden z místních mužů (sikhové nemají kněze ani obdobnou funkci) a jeho čtení doprovázejí zpívané hymny ze stejné posvátné knihy. Prostorná místnost není téměř nijak vyzdobena: na několika obrazech v ní a na chodbách je guru Nának, posloupnost deseti guruů (prvním byl Nának, posledním Góbind Singh), tito dva nejdůležitější guruové spolu a Zlatý chrám v Amritsáru.
Velkou část historie sikhismu připomíná také dění v přízemí: muži, ženy, mládež i děti cvičí, posilují a trénují dovednosti s bambusovou holí, dřevěnými meči, polstrovanými štíty nebo s obranným nástrojem na odrážení šípů. Důraz sikhů na tělesnou zdatnost, obranyschopnost a zacházení se zbraněmi odkazuje na dlouhou řadu událostí násilných střetů sikhské menšiny v Indii s muslimskými vládci a jejich ozbrojenci nebo s jinými, sikhům nepřátelskými silami. Na několika místech je vidět znak chálsy, společenství bojovníků, založené roku 1699 Góbindem Singhem. Znakem je kruh, který protíná dvousečný meč, po jehož stranách jsou půlkruhové meče.
Všechny fotografie: Daniela Vojtíšková.
Psali jsme v Dingiru:
Josef Bartošek, Pod baldachýnem leží kniha, Dingir 18 (2), 2015, s. 52–54.
Související články:
správný přepis: Ádi, Amritsár
Děkuji, opravuji.