Jiří Mazánek, Paměti tantrika, Praha: Alferia (součást nakladatelství Grada) 2024, 200 stran.
V březnu tohoto roku vyšly pozoruhodné memoáry jedné z klíčových postav alternativní náboženské scény přelomu 20. a 21. století, Jiřího Mazánka (*1952). Na tuto scénu Mazánek vstoupil už v 70. letech jako jógin (jeho prvním velkým učitelem byl Otakar Vojkůvka). Další zásadní rolí na nezávislé alternativní scéně byla jeho hudba. Jako multiinstrumentalista hrál meditační a etnickou hudbu, později i hudbu v žánru New Age. Jóga i hudba zůstává pro Mazánka důležitá i nyní, když překročil sedmdesátku.
Po pádu komunistického režimu se zasloužil se o informování české veřejnosti o dění na alternativní, svobodné, a tím pádem se rychle rozvíjející a nepřehledné scéně svou prací v časopisu Dotek. Časopis vycházel v letech 1991–2004 v nakladatelství Pražská prajága, které bylo součástí činnosti Střediska vnitřního uskutečnění Pražská prajága. Jiří Mazánek ho založil již roku 1990 a v jeho rámci pořádal kursy jógy a letní soustředění jóginů. I v této době kromě vyučování jógy, nadále veřejně hrál (sám nebo s několika skupinami) a působil i jako hudební kritik, redaktor nebo i producent hudebních vystoupení a festivalů. Stal se autorem asi deseti knih, v dalších knihách překládal a komentoval indické autory, některé jen překládal. Stručný životopis je uveden v jeho internetových prezentacích zde nebo zde.
Nejnovější knihu Jiřího Mazánka Paměti tantrika tvoří skutečně především paměti. Autor vzpomíná na mládí a celou jednu kapitolu například věnuje svým zkušenostem na vojně. Zajímavé, ale bohužel často velmi stručné jsou zmínky o osobnostech, s nimž se v životě potkal a s nimiž spolupracoval. V knize se tak mihne Jaroslav Hutka, Josef Krček, Martin Kratochvíl a další osobnosti z hudebního prostředí. Z hlediska religionistického pokrytí alternativních náboženských aktivit v Československu a Česku jsou cenné zmínky o manželích Merhautových a Tomášových, o Ludmile Chrášťanské, Borisi Davidovi, Miroslavu Kašparovi, Rudolfu Skarnizlovi nebo Nade Šakti. Mazánek píše také o svých setkáních se zakladateli náboženských společenství, svámím Mahéšvaránandovi (který je rovněž tvůrcem úspěšné jógové školy) a svámím Višvánandovi. Byl také přítomen začátku působení duchovní učitelky šrí Ánandí Má u nás. Hudební a náboženské prostředí spojuje osobnost svámího Ganapati Saččidánandy, který Jiřího Mazánka také ovlivnil. Mazánkovy vzpomínky obsahují i velmi zajímavé pohledy do historie festivalů hudebních a esoterických festivalů. Zkrátka – Jiří Mazánek byl po několik desetiletí doslova v centru dění v oblasti alternativní spirituality u nás a jeho vzpomínky čtenáře do tohoto dění neodolatelně vtahují.
Kniha vzpomínek má místy až intimní ráz. Poskytují ho Mazánkovy verše, které nemají uměleckou ambici, ale v nichž především svobodně reflektuje své zkušenosti jak ze sexuálního, tak náboženského života. Popis náboženských zkušeností někdy přechází až k výkladu nauky a autor v nich vystupuje jako duchovní učitel. Osobní ráz knize dodávají také faksimile deníků, ale především Mazánkův otevřený přístup k vlastní sexualitě. Podobně jako jiné vzpomínky je i toto téma předloženo s nekomplikovanou přímočarostí, takže je možné autorově upřímnosti uvěřit. Svým způsobem je celá kniha prodchnuta sexualitou, a je tedy jen přirozené, že její závěrečné kapitoly (12. a 13.) jsou vlastně výkladem Mazánkova pojetí tantry, doplněným o přehled jeho hlavních vztahů se ženami. Asi to sice není tak (jak tvrdí upoutávka na obálce knihy), že „pro ty, kdo chtějí praktikovat skutečnou tantru, bude tato kniha … nepostradatelnou inspirací“, ale současné spektrum tantrických aktivit Jiří Mazánek svým stručným a konsistentním pohledem obohacuje. První tantrickou skupinu ostatně založil (jak se v knize dozvídáme na straně 146) už roku 1996.
Celkový čtenářský dojem z knihy je bezpochyby pozitivní. Jiří Mazánek se v knize vydává svým čtenářům s otevřeností a upřímností, která není obvyklá a které lze – jak už je řečeno výše – opravdu věřit. Máme tak před sebou osobnost, která od dětství vyhledávala alternativní životní cesty, a i když se těmto cestám nemusíme vždy obdivovat ani je následovat či souhlasit s nimi, je jasné, že tuto alternativu si Jiří Mazánek vždy vybojoval se sympatickou urputností a důsledností. Velmi dobře tak reprezentuje jednu generaci kulturních a náboženských disidentů, kteří zůstali alternativci a v jistém smyslu disidenty i ve svobodné společnosti.
Náhledová fotografie z prezentace Jiří Mazánka.
Psali jsme v Dingiru:
téma: Co přišlo po hnutí Nového věku?, Dingir 26 (2), 2023.
téma: New Age, Dingir 6 (2), 2003, celý text zde.
Související články:
