Duchovní člověk Vlastimil Marek

Na konferenci roku 2010 měl Vlastimil Marek (1946–2021) referát a na plátno při něm promítl tato slova: „Duchovní člověk, tedy ten, který pravidelně cokoliv duchovního dělá, je a) zdravější než tzv. normální občan, b) šťastnější než normální občan, c) soucitnější a kooperativnější než normální občan a d) ekologičtější (dokáže domyslet důsledky svých činů). Za dvacet, třicet let budeme muset být všichni daleko duchovnější, včetně politiků a ekonomů, nebo nebudeme vůbec…“[1] Duchovní člověk Vlastimil Marek zemřel předevčírem, 16. března 2021. Zatímco jinde se o něm píše více jako o alternativním hudebníkovi (např. zde nebo zde), v následujících odstavcích bude stručně představen jako stoupenec a misionář alternativních podob náboženství.

O své duchovní cestě rád vyprávěl (například zde). Jako mnozí jiní „alternativci“ ji začal jógou, která v době komunistických represí byla zatlačena do pozice tělocvičné metody. Méně obvyklé bylo, že brzy po seznámení s jógou začal z angličtiny překládat klasika jógy Pataňdžalího. A tak to s ním vlastně šlo po celý zbytek života: to, co dobrého na duchovní cestě zažil, chtěl hned posouvat k dalším lidem a nejen, že chtěl – také to za nemalých obětí dělal.

V sedmdesátých letech byl ovlivněn (také jako mnozí jiní) Eduardem Tomášem (1908–2002). Méně předvídatelné ovšem tehdy bylo, že se nadchl také pro zenový buddhismus a překládal jeho texty. Zaujetí pro něj ho vedly nejen na retreaty do buddhistického centra na kraji Varšavy (které polské komunistické úřady z neznámého důvodu nechávaly žít), ale ještě dříve (roku 1979) do kláštera v Japonsku:

Po prvním dnu, kdy s náma seděl i mistr a dva mniši, kteří jediní zbyli „po sezóně“, byl den druhý a dny následné zklamáním. Mistra jsem pak už neviděl a na starosti nás měl jen asi padesátiletý mnich Jošiwara, se kterým sice šlo dát řeč, třeba před jídlem, a který nádherně zpíval sútry, ale jinak to flákal. … Hned od druhého dne totiž Jošiwara vždy po pěti minutách zazenu tiše vstal, předpisově se uklonil a prostě odešel! Jenže, protože i japonské kláštery jsou interiérově zařízeny jako každý jiný japonský dům, totiž ze dřeva a jen papírem potažených posuvných stěn, bylo slyšet zvuk otevírané lahve, nalévaného piva, cvaknutí zapalovače a labužnického prvního šluku cigarety, obracení stránek obrázkového časopisu a pochrchlávání debužírujícího mnicha ulejváka. Na posledních pět minut se pak tiše přišoural, přísně nás zpražil pohledem, usadil se a zvonkem ukončil zazen.[2]

Už v osmdesátých letech Vlastimil Marek intenzivně koncertoval a přednášel o hudbě new age a osobnostním rozvoji, vydával samizdatové překlady i vlastní práce a byl v kontaktu s alternativní náboženskou scénou v cizině. Roku 1986 byl kvůli pořádání mírového gongového koncertu vazebně stíhán a podmíněně odsouzen. Duchovní cestu v období nesvobody popsal v knize Český zen a umění naslouchat (1994).

Ve svobodných poměrech pořádal semináře a kurzy meditace, hry na tibetské mísy, šamanského zpěvu a na další témata hnutí Nového věku a vydával hudební alba. V letech 1995 a 1996 byl šéfredaktorem „časopisu rozšířeného vědomí“ Mana, v letech 1996–2002 šéfredaktorem „časopisu pro Nový věk“ Baraka. Je autorem knih o duchovním a terapeu­tickém významu hudby Hudba je lék (budoucnosti) (1996), Tajné ději­ny hudby (2000), Hudba jinak (2003), knih fejetonů Něco v síti (1999), Každá maminka je Mozart (2007), Co je za hudbou (2009), Budouc(t)nost duchovnosti (2011) a dalších, knih o duchovnosti a základech meditace Návod na použití člověka (2004), Zen pro každého (2014). Na začátku 21. století otevřel téma „přirozeného porodu jako cesty ke společ­nosti bez ná­silí“, jak zní podtitul jeho knihy Nová doba porodní (2002).

Alternativní náboženství u nás ovlivnil Vlastimil Marek převelice. Jak řekl na výše zmíněné konferenci, jemu i dalším lidem, kteří prožili mládí za komunismu, pomohly snahy o duchovnost uhájit si v totalitní společnosti vlastní niternou svobodu a přežít. Skutečná duchovnost, pokračoval, je přirozenou součástí života každého člověka a zárukou štěstí, zdraví a ekologického přístupu k životu a světu. V nejbližší budoucnosti budou muset být totiž všichni daleko duchovnější, nebo nebudeme vůbec.

Poznámky:

[1] Jednalo se o konferenci „Duchovní život ve svobodné společnosti. Dvacet let náboženské svobody u nás“, která se konala v březnu 2010 na Husitské teologické fakultě.

[2] MAREK, Vlastimil, Český zen a umění naslouchat, Praha: Radost 1994, str. 9 a 10.

Náhledové foto: Vlastimil Marek. Zdroj: Čítárny.cz.

Psali jsme v Dingiru:

Martin Kořínek a Jiří Koubek, Jsem pozitivní ostrůvek, rozhovor s Vlastimilem Markem, Dingir 6 (2), 2003, str. 60–64.

Vlastimil Marek, Duchovnost za železnou oponou, Dingir 15 (1), 2012, str. 34–36.

Vlastimil Marek, Třicet let českého zenu, Dingir 13 (2), 2010, str. 54–55.