„Obec se jmenovala Thammühl. Bylo tam velmi vlhko. Synagoga v Thammühlu je prostá, holá, nízká stavba z konce minulého století. Ač je malá, plně dostačuje, protože i obec je malá a rok od roku se ještě zmenšuje. Již nyní obec jen s obtížemi obstarává prostředky na udržování synagogy a jsou i tací, kteří veřejně říkají, že by na bohoslužby úplně stačila malá modlitebna. V naší synagoze žije zvíře přibližně o velikosti kuny. Lze je velmi často dobře vidět, dovolí člověku přiblížit se až na dva metry.“
Takto začíná povídka Die Synagoge von Thammühl (Synagoga ve Starých Splavech) nebo také In unserer Synagoge (V naší synagoze), kterou Franz Kafka (1883–1924) napsal v červnu roku 1922. Tímto úryvkem nedokončeného dílka započal svou přednášku nazvanou „K židovství u Franze Kafky. Rozjímání nad fragmentem Synagoga v Thammühlu“ také Štěpán Zbytovský, germanista, překladatel a odborník na Kafkovo dílo. Přednáška, jejíž obsah zde chceme stručně shrnout, se konala 7. února 2024 v Maiselově synagoze v pražské Židovské čtvrti.
Synagoga v Thammühlu je jediný Kafkův literární text s explicitně židovskou tématikou. Jak je ovšem pro Kafkovo dílo typické, z textu není zcela jasné, jedná-li se o popis Kafkova poněkud nezakotveného a nejistého vztahu k židovskému náboženství, alegorickou kritiku stavu židovské obce nebo metaforické znázornění dobové liturgie. Ještě obtížnější je pro badatele interpretace onoho zvířete – někteří jej interpretují vesměs doslovně, zatímco jiní tento motiv chápou spíše jako líčení atmosféry židovské liturgie nebo metaforu samotných svitků Tóry. Mezi autory zmíněnými v souvislosti s touto problematikou byla například Naama Harelová (Kafka’s Zoopoetics: Beyond the Human-Animal Barrier, 2020) nebo Bruce Ross (The Atavistic Beast: Kafka’s ‘The Animal in the Synagogue’, 1988).
O svou vlastní interpretaci se následně pokusil i Zbytovský. Ve svém výkladu upustil od úvah nad povahou a významem zvířete a soustředil se na zasazení tohoto fragmentu do kontextu dalších spisů Kafkova pozdního období, tedy převážně informací z dopisů a deníkových zápisů o venkově a úvah o židovství. Třetím bodem interpretace byly národnostní a konfesní polemiky skrze srovnání s další Kafkovou povídkou Šakali a Arabové vydanou v roce 1917.
Z Kafkových soukromých dopisů a deníků je patrné, že židovství a náboženství obecně bylo důležitým tématem v jeho životě. Kafkova pozice vůči židovství, židovské obci i náboženské praxi byla ovšem značně ambivalentní. Náboženství v něm vyvolávalo řadu otázek, než aby poskytovalo odpovědi, a jemu samotnému připadalo nepatřičné, aby se k této věci veřejně jakkoliv vyjadřoval. Mezi četné adresáty jeho dopisů patřil i židovský filozof náboženství Martin Buber (1878–1965), se kterým své otázky hojně diskutoval. Nejasnému postoji nasvědčují i poslední věty povídky: „Co ovšem doložit lze, je fakt, že se tehdy zkoumalo, zda je možné takové zvíře v sakrálním prostoru vůbec strpět z náboženského hlediska. Byla obstarána dobrozdání všemožných význačných rabínů, jejichž názory byly zkoumány. Většina byla pro vyhnání a znovuzasvěcení Božího domu, což ovšem bylo snadné nadekretovat z dálky. Ale ve skutečnosti zvíře vypudit je nemožné.“
S jistotou lze k povídce o synagoze v Thammülu říci snad jen to, že se jedná o fikci inspirovanou obcí Staré Splavy v severních Čechách, která byla v době sepsání povídky v příkrém kontrastu s reáliemi skutečného místa. Venkov byl pro Kafku místem ticha, klidu a odpočinku, zatímco obec u Velkého Dokeského rybníku (dnes Máchovo jezero) byla ve své době oblíbeným letoviskem pro pražsko-židovskou střední vrstvu a kolem roku 1920 zažívala dynamický turistický rozvoj.
Je možné, že zhoršující se zdravotní stav přiměl Franze Kafku, aby se ke svému náboženství vyjádřil nejen v soukromých dopisech, ale i veřejně. Franz Kafka podlehl tuberkulóze hrtanu dva roky poté, 3. června 1924.
Související články:
