Minulý čtvrtek, 11. ledna 2024, oznámil německý spolkový ministr zdravotnictví Karl Lauterbach, že zdravotní pojišťovny, které získávají příspěvky z veřejných financí, nebudou moci nadále proplácet výdaje spojené s homeopatickou a antroposofickou medicínou (zpráva viz např. zde). Důvodem je, že účinnost homeopatických a antroposofických léčiv není vědecky prokázána. Sociální demokrat Lauterbach tím podnítil diskusi v německých médiích, v níž kromě jiného zaznělo, že Němci utratí za homeopatika asi 100 milionů euro ročně a že z této částky je asi 10 milionů euro zdravotními pojišťovnami proplaceno. Při hledání důvodů tak velké obliby homeopatik bylo poukázáno také na to, že homeopatický léčitel stráví se svým klientem při pohovoru jednu až dvě hodiny, zatímco německý lékař má na pacienta čas v průměru asi 7 minut.
Tvůrcem léčebné metody homeopatie je německý lékař Samuel Hahnemann (1755–1843). Představil ji v knize Organon léčebného umění z roku 1810. V souladu s náboženskou tradicí západního esoterismu předpokládal existenci životní síly (dynamis), jejíž narušení je příčinou nemoci. Podstatou léčby je uvolnění duchovní síly z léčiva. To se děje potenciací (ředěním roztoku tolikrát, že v něm už dávno není žádná molekula léčivé látky, nýbrž pouze síla, kterou po sobě hmota látky zanechá) a dynamizací (protřepáváním roztoku, které pomáhá uvolnění síly z hmoty). V Předmluvě k Organonu, kterou Hahnemann napsal až roku 1842, je například napsáno:[1]
Homeopatie učí, že vyléčení můžeme dosáhnout pouze reakcí životní síly na užitý, správný lék. Toto vyléčení bude o to jistější a rychlejší, čím silněji u nemocného vládne jeho životní síla. Homeopatie se proto vyhýbá i tomu nejmenšímu oslabení, pokud možno i každému způsobení bolesti, protože i bolest vyčerpává. Používá proto k léčbě pouze takových léků, u nichž zná přesně jejich schopnost (dynamicky) změnit a přeladit stav pacienta. Vyhledává proto takové léky, které jsou schopny odstranit přirozenou chorobu, jež je jejich základem (similia similibus), a tyto léky v jednoduché formě v malých dávkách (tak malých, že stačí přesně na odstranění přirozeného neduhu, aniž by přitom způsobily bolest nebo oslabení) podává nemocnému. Důsledkem tudíž je, že pacienta ani v nejmenším netrápí ani neoslabí, odstraní přitom chorobu a pacient již během zlepšování svého stavu opět zesílí a tak se vyléčí. Je to postup, který se zdá být snadný, jde však o záležitost velmi namáhavou a obtížnou, jež ovšem bez problémů záhy vrátí nemocnému zdraví. Je tudíž činností blahodárnou a spásnou.
Hahnemannova metoda zapadla; byla ale znovu objevena v 60. letech 20. století, kdy západní esoterismus začal opět získávat pozornost v rámci hnutí Nového věku (New Age). Atraktivitu mezi lidmi, hledajícími alternativy (nejen náboženské, ale i medicínské a jiné), si udržela do současnosti.
Lidí, kteří znají předpoklady, na jejichž základě navrhl Samuel Hahnemann před dvěma sty lety homeopatickou léčbu, a kteří s nimi souhlasí, není pravděpodobně mnoho. Většina uživatelů zkusila homeopatii na radu příbuzného, známého, léčitele, lékaře nebo díky reklamě a udělala s léčivem pozitivní zkušenost. Ať tak či onak, pokud nastalo zlepšení jejich zdravotní situace, je to bezpochyby dobře. Nastalo buď díky správnosti Hahnemannových předpokladů (kterou religionisté nemohou vyloučit), anebo díky tzv. placebo-efektu. Při dosavadní německé praxi je možné se ptát: Dobře, náboženské přesvědčení nebo placebo-efekt – ale proč by zrovna tento náboženský způsob léčení měl být hrazen z veřejných prostředků? Proč ne třeba šamanské okuřování bílou šalvějí nebo křesťanská svátost pomazání nemocných? Nedává stát v tomto případě signál, že jedna náboženská tradice (západní esoterismus) je preferována před jinými? Není tím porušena zásada náboženské neutrality sekulárního státu? Ministr Lauterbach takto asi neuvažoval, ale z religionistického pohledu dávají tyto otázky smysl a při respektu k nábožensky neutrálnímu demokratickému právnímu státu dává smysl i Lauterbachovo rozhodnutí.
Náhledová fotografie: Tim Reckmann, Flickr.
Poznámka:
[1] V českém vydání HAHNEMANN, Samuel, Organon léčebného umění, Praha: Alternativa 1996 (dotisk), str. 13–14.
Psali jsme v Dingiru:
téma 3/2005 – téma: Náboženství a léčení.
Související příspěvky:
Dovolím si poznamenat, že je rozdíl mezi okuřováním bílou šalvějí a anthroposofickou medicínou v tom, že anthroposofické léčení poskytují kvalifikovaní lékaři, kteří po absolvování univerzitní medicíny studují navíc principy nabízené Rudolfem Steinerem a Itou Wegmannovou.
Církve, které poskytují obřad pomazání nemocných, neuvádějí, že by nahrazoval odborné léčení. Má duchovně posílit nemocného a podpořit ho vyrovnat se se situací, případně ho duchovně doprovodit v umírání, je-li nemoc smrtelná. Projevuje se to i tím, že obřad (resp. svátost) konají často nemocniční duchovní.
“… pokud nastalo zlepšení jejich zdravotní situace, je to bezpochyby dobře.”
Bezpochyby? Pokud je homeopatie spojená s působením zlých duchovních sil, pak tělesné zlepšení zdravotní situace může mít negativní důsledky do budoucna. “Bezpochyby dobře” to tedy není. Minimálně určitá pochybnost je na místě.