F. R. Hrabal-Krondak. Přes Čukotku na Fidži… a zpět. Díl první: Regionem Idel-Ural –Baškortostán, Čuvašsko, Republika Marij El, Mordvinsko, Tatarstán, Udmurtsko. Bratislava: CAD Press, 2023, 458 s.
Kniha cestovatele Františka Hrabala-Krondaka nabízí čtenáři skutečně rozsáhlé množství solidních informací o navštěvovaných místech – v případě zde představovaného prvního dílu na Ukrajině a zejména v Rusku – doplňované o kvalitní sondy do historie a uvádění skutečností do širšího kontextu. Na první pohled se jedná o cestopis, ovšem hned druhý pohled prozradí, že text nabízí víc a jeho četba nebude ztrátou času ani pro historika či religionistu, i když, pravda, spíše četbou oddechovou. Samotný první díl má 458 stran pravidelně prokládaných barevnými fotografiemi.
Autor se ve své knize poctivě zamýšlí nad historií, politikou, kulturou i propagandou na východním okraji Evropy a za ním. Jako recenzentovi mi nepřísluší hodnotit jeho názory, ovšem mohu hodnotit – a to rozhodně kladně – šíři autorem nabízených informací, osobní angažovanost přemýšlivého cestovatele, který se skutečně zajímá o historii a současnost navštěvovaných míst, i uvádění do kontextu prorůstání náboženství, politiky a nacionální propagandy v popisovaných oblastech. Religionista jistě ocení bohatou obrazovou dokumentaci exteriérů i interiérů krásných sakrálních staveb či přírodnin rozličných náboženských směrů od pravoslavných monastýrů přes mešity až po posvátné háje a uctívané stromy.
Z celé knihy jasně prosvítá autorova záliba v historii, a tak se čtenář o dějinách (nejen) navštěvovaných míst dozví opravdu mnohé a k tomu si prohlédne i některé historické černobílé fotografie, což je – myslím – další přidaná hodnota knihy, která překračuje běžný cestopis. Pozornost religionisty výrazněji upoutá oddíl věnovaný marijskému pohanství – Čimarii jüla, – patrně původnímu polyteistickému náboženskému systému národa Marijců v oblasti Povolží a jeho perzekuci ze strany pravoslavných autorit. Z tohoto složitého vztahu se mimo jiné zrodil synkretismus pravoslavného křesťanství a původního marijského pohanství nazývaný Kugu sorta, tedy Velká svíce. Název byl podle Hrabala-Krondaka odvozen od svíce, která je centrálním artefaktem při rituálu. Autor předkládá bohaté informace o tomto náboženství a příbuzných náboženstvích ve sledované oblasti a doplňuje je rovněž unikátními fotografiemi obřadů. Tradiční víra Marijců přežila brutální útlak carských úřadů a později bolševiků a je dnes stále živá. Většinu marijských „jazyčeských“ náboženských společenství dnes zastřešuje hnutí Marij Jumyjúla. Komunikace s marijskými bohy má podle autora probíhat v posvátných hájích (zvaných kjusoto nebo keremet), které čtenář rovněž najde v knize na četných fotografiích, na nichž věřící obětují bohům dary v podobě potravin. Posvátné háje bývají oplocené se třemi vchody – východním pro přivádění obětních zvířat, jižním pro přinášení pramenité vody a západním pro vstup věřících. Uprostřed háje jsou uctívané stromy a na nich oltáře šage. Mezi Marijci se zároveň ve větší míře objevuje vícečetná náboženská identita. Marijské pohanství nemá kněžstvo, je vedeno staršími. Nejvyšším bohem v panteonu je Oš Poro Kugu Jumo – Velký dobrý bílý Bůh. Důležitým elementem marijského náboženství je víra ve vnitřní energii všech skutečností zvaná ju – díky proudění této energie má člověk kontakt s celkem skutečnosti, všehomírem. Člověk se nejefektivněji očišťuje a tuto energii čerpá v přírodě, nejlépe v divoké přírodě. Městské umělé prostředí v něm podle Marijců naopak tuto životadárnou energii dusí. Energii ju dokáží ke svým záměrů ovládat kartové, čarodějové a vědmy. Detailních informací o tomto náboženském systému podává autor mnohem více a to diferencovaně, zajímavě a pro čtenáře pochopitelně.
Vedle historie, současnosti, kultury a náboženství procestovaných oblastí autor nabízí i čtenářskou ochutnávku místních pokrmů, v dnešní cestopisné literatuře velmi oblíbené téma. Nejenže pokrmy v textu přibližuje, ale dokládá je rovněž fotografiemi, čímž ve čtenáři nejednou vyvolá chuť na tamější speciality. Pro přiblížení obsahu dnešní tamější geopolitiky je přínosná rovina textu zabývající se cílenou ruskou militarizací společnosti.
Pozornost religionisty znovu upoutá oddíl věnovaný udmurtskému jazyčestvu, v němž je nejvyšší bůh nazýván Inmar, božstvo země Kyldyšin a bůh větru, deště a mraků Kuaž. Božstva v přírodninách jsou nazývána murtové, přičemž zvláštní úcta patří Slunci, Měsíci, Zemi a vodě. Původní udmurtské náboženství má zjevné paralely se starými náboženstvími Keltů a Slovanů. Každá udmurtská vesnice nebo i rod má svůj posvátný háj ludňjuk; zde se odehrávají náboženské obřady. Zvláštní úcta náleží také rodovým předkům. Autor v tomto zajímavém oddíle obsáhle popisuje významné náboženské obřady v průběhu celého roku a přidává mnohé detaily o božstvech, jejich kompetencích a způsobu uctívání. Zde text opět významně přesahuje běžný cestopis.
Vedle náboženství popisovaných etnik a národů se autor obsáhle věnuje také jejich kultuře a jak už bylo řečeno, obsáhle rovněž historii. Čtenář se tak neustále dozvídá a objevuje s autorem kraje nikoli nám tolik vzdálené a přesto často exoticky vyhlížející. Vedle mnoha fotografií pravoslavných kostelů a monastýrů autor dokumentuje také často architektonicky velmi zajímavé ruské mešity a náboženská shromáždění ruských muslimů. Další oddíl, který potěší nejen religionistu se věnuje mordvinské mytologii, v knize je toho ovšem z náboženského pohledu zajímavého mnohem více.
Odpověď na otázku, jak se autor se svou bohatou zkušeností nejen ze současného Ruska staví k aktuálnímu válečnému běsnění, najdete v jeho knize.
Náhledový obrázek: dokumentační příloha recenzované knihy.
Související články:
