HAVELKA, Ondřej: Náboženský šok. Religiózní otřesy v odlišných náboženstvích a kulturách, mezináboženský dialog a praktická religionistika poutnickou perspektivou. Praha: nakladatelství Akbar 2021, 306 s. ISBN 978-80-906325-5-4.
V rámci recenzního řízení se mi do rukou dostala kniha teologa a cestovatele Ondřeje Havelky s názvem „Náboženský šok“. Tento autor je pravidelným čtenářům Náboženského infoservisu dobře znám. Atraktivní glosy z jeho cest jsou jistě výborným impulsem pro systematičtější reflexi. Rázný název publikace upoutal moji pozornost a navíc byl doplněn výstižným podtitulem. Rád bych se v následujících odstavcích podělil o několik postřehů. Snad se stanou pozvánkou k přečtení knihy například v těchto letních měsících.
Úvod publikace je podle mého názoru napsán velmi dobře. Představuje celkovou strukturu knihy a myšlenkové zázemí autora. Ukazuje čtenáři na to, čemu bude v jednotlivých kapitolách věnována pozornost a co se z konkrétního důvodu pomine. Myslím si, že zvolený jazyk je odpovídající. Udržuje totiž po celou dobu čtenářovu soustředěnost a hned na začátku se tímto způsobem charakterizuje autorův přístup. Je důležité si uvědomit na první pohled triviální skutečnost: „setkání“ je pokaždé nejméně o dvou stranách. Není to jen naše šokovaná, nadšená či pohoršená deskripce „jinakosti“. Čtenář, který se s prací Ondřeje Havelky setkává poprvé, jistě využije obecné odkazy na předchozí autorovy publikace. Některým z nich byla věnována pozornost i na stránkách Náboženského infoservisu.
Ocenil jsem zdůraznění hodnotícího srovnávání v první kapitole. Je to prostě přirozená reakce na setkání s odlišností. Během četby se mi postupně vracela otázka, proč vlastně nejsou v knize fotografie nebo ilustrace. Rozumím tomu, že díky internetu jsou obrázky čehokoli odkudkoli ihned po ruce. Možná jsme doslova přehlceni vizuální složkou různorodých informací. Přesto bych uvítal určitý kompromis a doplnění čtivých autorových reflexí několika snímky z jeho cest, obzvláště proto, že autor je také znamenitý fotograf.
Je trochu znervózňující číst v první kapitole o roztříštění náboženského předporozumění z publikací, když v předcházejícím odstavci je doporučeno seznámit se s dílem Vincence Lesného. Automaticky mne napadlo, proč je navrhován právě Lesný. Proč pro základní vhled do buddhismu nezvolit nějakou jinou publikaci v češtině. V polovině devadesátých let 20. století byl reprint Lesného knihy jistě důležitý. Jako začínající student brněnské religionistiky si to dobře pamatuji. V současnosti jsme ale v jiné situaci a jistě by se našel nějaký vhodnější titul. Osobně se mi líbí Havelkův motiv cestovatele a neustále jsem si ho připomínal v oscilaci mezi postavou specialisty na náboženství (religionisty) a náboženského specialisty (teologa). K tomuto doporučuji především kapitolu číslo čtyři Mezináboženský dialog – poutník jako religionista praktik. Havelkova kniha přece není primárně cestopisem, i když příklady z různých částí světa vypovídají něco o poutníkovi i zemi, kterou navštívil. Mimochodem již v závěru první kapitoly to autor krásně doplňuje z jeho vlastní pozice.
S tím se pojí i můj další postřeh: Kdo je vlastně zamýšleným čtenářem Havelkovy knihy? Student humanitních věd, mladý intelektuál? Tohle mne napadalo na místech noticek jako „halíkovsky řečeno“, „řečeno s Markem Váchou“, „slovy Pavla Hoška“ apod. Pokud tam však nejsou odkazy na konkrétní díla zmiňovaných teologů, pak tvůrce automaticky předpokládá obeznámeného čtenáře. Jindy jsou konstatování doplněna o reference, jako v případě nedávno zesnulého katolického teologa Hanse Künga. Podobně Havelkovy informace, že něco zaznělo v jeho předchozích monografiích, je bez konkretizující poznámky pod čarou nedostatečné. Pro čtenáře, který se s autorem poprvé setkal až na stránkách této knihy, je to trochu zbytečné.
Kapitoly věnované jednotlivým náboženstvím jsou podle mne napsány velmi dobře. Není to jen stroze popsaná normativní věrouka. Základní informace o různých systémech si může zájemce přečíst v přehledových publikacích. Na druhou stranu ale Havelkův text není jen panoptikem zvláštností, se kterými se lze setkat v žitém náboženství. Autor podle mne našel tu správnou míru, kdy jsou předána důležitá sdělení, a zároveň udržena čtenářova pozornost.
Byl jsem zvědavý na závěr a trochu jsem byl překvapen jeho pojetím i stručností. Ale třeba si tento otevřený způsob najde své čtenáře, kteří ho ocení. Nejde totiž například o opakování klíčových informací, které tvořily strukturu knihy a byly v jednotlivých kapitolách doplněny konkrétními příklady. Není tam ani zobecnění zkoumané problematiky směřující k nějaké teorii. Neobjevuje se komparativní pohled či naznačení dalších publikačních možností. Nachází se zde výstižný poutnický program, ke kterému se autor hlásí. Nehovoří pouze o cestě, ale zmiňuje také cíle. Mezi ně patří nahlédnutí vlastní každodennosti novým pohledem, rozšíření obzorů nebo odložení strachu z otázek. Doporučuji tedy Ondřeje Havelku následovat na jeho pouti po místech spojených s odlišnými náboženstvími a kulturami.