Hrobka Hadžiho Bektaše Veliho, 28. května 2023, Hacıbektaş, Turecko
Komplex budov v tureckém městečku Hacıbektaş má dvojí povahu. Oficiálně, navenek se prezentuje jako muzeum. Zároveň je ale posvátným prostorem a poutním místem. Vznikl zřejmě ve 13. století jako řádový dům (tekke či dergâh) súfíjského řádu bektašíja.
Zakladatel bektašíje Hadži Bektaš Veli (zřejmě 1209-1271) zůstává postavou zahalenou tajemstvím a legendami, byť jeho historická existence není zpochybňována. Do Anatolie přišel z Chorásánu (dnešního východního Íránu či Turkmenistánu). Podobně jako jeho současníka, súfíjského mistra a básníka Džaláluddína Balchího Rúmího (1207-1273), i jeho přiměla k přesunu do Anatolie mongolská invaze. Usadil se v malé obci na cestě mezi Ankarou a Kayseri, která dnes nese jeho jméno.
Hadži Bektaš Veli zde byl také pohřben. Kolem jeho hrobky vznikl komplex budov. Ten se stal řádovým centrem bektašíje na dalších několik staletí. Jsou zde pohřbeni i potomci Hadžiho Bektaše z rodu Čelebí a také významný reformátor bektašíjského řádu Balım Sultan (zemřel 1519).
V roce 1925, v rámci sekularizačních reforem Mustafy Kemala Atatürka (1881-1938) po vzniku Turecké republiky, bylo duchovní centrum v Hacıbektaşi uzavřeno a bektašíja zakázána – postihl ji stejný osud, jako všechny ostatní súfíjské řády. Centrum bektašíje se přesunulo do albánské Tirany, kde sídlí dodnes. V roce 1964 bylo místo prohlášeno za muzeum. Pod průsvitnou rouškou „muzea“ zůstává Hacıbektaş především svatyní a poutním místem.
K hrobu persko-anatolského šejcha přicházejí zejména alevité, náboženská menšina, která podle některých odhadů tvoří až 20% turecké populace – jejich pravděpodobný počet se pohybuje kolem 13-15 milionů. Alevité vysoce ctí Hadžiho Bektaše, stejně jako dvanáct imámů ší’itského islámu, zejména Alího (599-661), prvního imáma a čtvrtého chalífu, Muhammadova bratrance a zetě, který je ší’ity nazýván „přítel Boží“. Podle Alího také alevité dostali své jméno – turecky aleviler, tedy „alíjovci“.
Alevité mají v téměř náboženské úctě i zakladatele Turecké republiky, Mustafu Kemala Atatürka. Ten sice na jednu stranu uzavřel svatyni v Hacıbektaşi, na druhou stranu ukončil nadvládu sunnitského islámu a staletí trvající diskriminaci a pronásledování alevitů. Někteří z nich mu proto dokonce přisuzují mesiášský titul Mahdí.
Alevitské náboženské představy i praxe jsou značně heterodoxní a jen stěží by je šlo zařadit dovnitř hranic islámu. Alevité věří v převtělování duší a velký význam přikládají duchovním vůdcům, známým jako baba či dede. Alevitské ženy si nezahalují hlavu šátkem a jsou vnímány jako rovnocenné duše (can). Alevité příležitostně požívají alkohol, nevykonávají předepsané modlitby (salát) a nechodí v pátek do mešity. Místo Koránu uznávají takzvaný „promlouvající Korán“ neboli „strunný Korán“ – vlastní duchovní písně zvané nefes, hrané na tradiční anatolský nástroj saz.
V dnešním Turecku jsou alevité často vystavováni diskriminaci ze strany většinové společnosti. Ačkoli se po vzniku sekulární Turecké republiky (1923) jejich situace po staletích útlaku zlepšila, v posledních desetiletích se opět zhoršuje. Může za to narůstající vliv sunnitské ortodoxie a prolínání náboženství s politikou, charakteristické pro vládu Recepa Tayippa Erdoğana (*1954). Vzhledem k Erdoğanově znovuzvolení prezidentem – k němuž došlo v den naší návštěvy alevitského poutního místa – nelze bohužel v tomto směru očekávat v brzké době zlepšení.
Fotogalerie:
Psali jsme v Dingiru:
Luboš Kropáček, Jsou alevité muslimové? Dingir 18 (1), 2015.
Martin Korábečný, Lidová bektášíja mezi Albánci: Lidové prvky v albánské bektášíji, mystickém řádu alevitů, Dingir 26 (1), 2023.
Další doporučená literatura:
KROPÁČEK, Luboš. Súfismus: Dějiny islámské mystiky. Vyšehrad, 2008., s. 226-231
VYTEJČKOVÁ, Kateřina. Alevité. In: GEBELT, Jiří (eds). Ve stínu islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě. Vyšehrad, 2017., s. 257-290
Související příspěvky:
