Za albánskými bektášíji

„O té bektášíjské slavnosti nedaleko víte, že? Vypadáte, že už se vyznáte,“ řekl jen tak mimochodem postarší taxikář Besnik, jehož služeb jsme využili na cestě z Permetu. Netušili jsme. Byť jsme byli s kolegou albanistou v Albánii již mnohokrát, v oblasti okolí národního parku Fir of Hotovë-Dangëlli na jihovýchodě země jsme se moc nevyznali. „V sobotu se koná velká akce. Výročí založení tekke v Alipostivanu. Běžně tam není moc lidí, ale zítra se sjedou všichni z širého okolí. Jestli chcete, zavezu vás tam,“ pokračoval Besnik. Nabídku jsme přijali. Zúčastnit se místní náboženské oslavy dervišském klášteře lákalo nejenom mě a kolegu albanistu, ale i dva přátele, kteří byli v zemi teprve podruhé, respektive potřetí. Bektášíja je navíc pro celou zemi typická.

Kdo jsou bektášijové?

Příjezd k tekke v Alipostivanu.

Pololegendární zakladatel tohoto směru Hadži Bektáš Veli je uctíván pro esoterické, racionální, pokrokové a humanistické chápání islámu. Byl to muslimský mystik, světec, sajíd a filosof z Chorásánu, který žil a učil v Anatolii. Alevitští a bektášíjští muslimové věří, že cesta Hadžiho Bektáše je cestou ʿAlího ibn Abú Táliba (zetě proroka Muhammada), k jehož učení se vztahoval. Jeho původní jméno znělo Sajjid Muhammad ibn Sajjid Ibráhím Átá. Byl jednou z osobností hojně uznávanou v Rúmském sultanátu a měl významný vliv na turecké kočovníky v Malé Asii. Je také označován jako Sultán srdcíDerviš dervišů.

Bektášíjové věří ve dvanáct imámů (duchovní a političtí nástupci Muhammada, ve které věří také šícité), čtrnáct neviňátek (tímto termínem se souhrnně označuje čtrnáct dětí imámů, které ve svém dětství zakusily mučení, na jehož následky zemřely, nebo byly přímo zabity) a novodobé dedebaby (náboženské vedení bektášíjského islámu). Dedebabové (albánsky „kryegjysh“) jsou duchovní a náboženští vůdci komunity. Nejsou však považováni za Bohem ustanovené vůdce. Současným a osmým bektášským debebabou je Baba Mondi. Kromě duchovního učení Hadžiho Bektáše Veliho byl řád bektášíjů později ve svém formativním období významně ovlivněn hurúfisty (mystický směr islámu pracující se symbolikou písmen), qalandarijským proudem súfismu díky potulným dervišům a v různé míře i šícitskými názory v Anatolii v období 14. až 16. století. Mystické praktiky a rituály řádu bektášíjů systematizoval a strukturoval Balím Sultán v 16. století.

Socha Hadži Bektáše.

Súfismus pronikl do Albánie a dalších oblastí Balkánu spolu s ortodoxním islámem. Otázka šíření sunny je zde do jisté míry analogická k situaci v Malé Asii za Seldžuků. Ortodoxní islám se v obou případech etabloval zejména ve městech, méně již ve venkovských oblastech, kde živnou půdu nacházely především mystické řády. Vysvětluje se to tím, že jedna část Albánců (jižní Toskové) byla původně pravoslavného vyznání a od schismatu v roce 1054 spadala pod cařihradský patriarchát, a druhá část Albánců (severní Gegové) byla katolického vyznání a spadala pod Řím. Obě církve na albánském území koexistovaly v jistém napětí, neboť jedna pro druhou představovala konkurenci. Tento vztah s přispěním několika dalších faktorů nakonec vedl k tomu, že Albánci nepřistupovali k náboženství obecně s velkou oddaností a ani v dogmatických otázkách nebyli příliš striktní, což jen zvýhodňovalo sem pronikající islám. Často se proto stávalo, že některé náboženské svátky slavili křesťané a muslimové dohromady. Někdy také Albánci přestupovali na islám jen z ryze praktických důvodů, muslimy byli tedy jen nominálně, aby požívali více výhod. Celá situace byla velmi výhodná obzvláště pro súfijské řády, jež se obvykle vyznačují uvolněností, otevřeností i chudobou svých členů, a nikoliv „strohým“ legalismem, který je charakteristický spíše pro ortodoxní islám. Bektášíja byla schopna pojmout do svého učení některé nové – místní – prvky, a tím k sobě přilákala mnoho původně křesťanských domorodců. Každé bratrstvo se přizpůsobilo vlastním způsobem, a proto řády celkově nalézaly vlídné přijetí u širokých vrstev obyvatelstva. V Albánii, ale i v Řecku, Makedonii a některých oblastech Bulharska se přitom z mystických řádů nejvíce rozšířila právě bektášíja. Vzhledem k tomu, že její učení zahrnuje prvky připomínající křesťanství, neměli Albánci s přestupem k ní velké problémy.

Noc a den ve víru oslav a radosti

Pohled na tekke od tábořiště.

Po příjezdu do horské tekke jsme se cítili, jako bychom vystoupili v jiné zemi. Krásná, zlacená brána oddělovala jinak celkem neestetické osídlení rurální Albánie od až cize čistého areálu bektášíjského chrámu. Hned po Besnikově odjezdu na nás již z dálky začal křičet drobný padesátník, který měl na starosti hlídání parkoviště: „Dále nemůžete! Toto je soukromý pozemek! Žádní turisti!“. Ani kolegova plynulá albánština ho nepřesvědčila, že nejsme obyčejní turisté. Chvíli to vypadalo, že naše cesta končí, ale pán po chvíli ukázal na druhou stranu kopce. Prý tam táboří lidé čekající na zítřejší festival, tak to prý můžeme zkusit tam.

Jateční prostory, kde jsou zvířata porážena podle předpisů halal.

Na louce před druhým – tentokrát nehlídaným – vstupem do chrámu již bylo živo. Stánkaři připravovali své zboží k prodeji, stejně jako v jakékoli jiné zemi a na jakékoli jiné akci. Kromě obligátní cukrové vaty a grilů s klobáskami (sudžuky – tvrdými, různě kořeněnými hovězími klobáskami) se dalo narazit i na tematičtější zboží. Obrázky Muhammadova zetě Alího a jeho synů Hasana a Husajna se daly koupit na polštářích, přívěšcích i magnetkách – bektášíjů se zákaz zobrazování živých bytostí totiž netýká. Stejně tak byly k dostání pohledy s fotkou tekke nebo s albánskou vlajkou, ovšem jinak šlo o tradiční středomořskou prodejnu suvenýrů. Naši pozornost zaujali beránci. Téměř každý ze stánkařů i každá rodina měli u svého karavanu či přístřešku přivázané zvíře, které bude ráno zabito, staženo a opečeno jako hlavní část slavnostního oběda.

K tomu je přímo určena podlouhlá budova ve spodní části areálu. Profesionálové beránky zabijí halal způsobem, tedy podříznutím hrdla a poté jej nechají vykrvit. Po vyvržení a stažení si již majitelé odnesou maso vhodné k opékání. A téměř u každého přístřešku se opéká alespoň jeden beránek. Kdo je na slavnosti sám, může u jednoho ze stánků alespoň koupit porci nebo přisednout k některé ze skupinek. Albánská pohostinnost je příslovečná a v tento den se mají všichni lidé radovat.

Stánek se suvenýry.

Zábava místních pokračovala hluboko do noci. Sezení u ohňů či skládacích stolků doprovázené reprodukovanou lidovou muzikou připomínalo spíše výjevy z hudebního festivalu či kempu. Jen hudba ovlivněná osmanskou melodikou se svými čtvrttóny a pro nás nezvyklými hudebními obraty nám připomínala, že nejsme doma, nýbrž v albánských horách.

Když jednotlivé skupinky postupně utichly, rozhostila se poklidná noc. V půl osmé ráno se ozvala hudba znovu, tentokrát ovšem živá. A ne jedna. Loučka pod námi znovu ožila. Stánkaři se připravovali na nápor návštěvníků, osazenstvo karavanu s občerstvením rozdělávalo stoly a místní interpreti se připravovali na svá vystoupení. Celkem zde byla tři lidová uskupení, každé v jednom rohu nevelké loučky a všechna hrála najednou. Doteď jsme nepochopili proč, neboť kakofonický hluk, který kombinace tří skupin vytvářela, nemohl připadat libozvučný jistě ani Albáncům. Přesto takto hudba pokračovala s drobnými přestávkami jednoho či dvou hudebníků po celý den.

Ohrádka s beránky.

Okolo deváté hodiny ranní se začaly sjíždět davy lidí. Jinak úzká a nepříliš využívaná silnice vedoucí k tekke byla lemována auty, kam až oko dohlédlo. Besnik měl pravdu. Kolem poledne byste místo, ještě včera prázdné, nepoznali. Rodiny a skupinky přátel přijížděly proto, aby si připomněli založení tekke před 162 lety. Založil ji Abdulláh Babaj, postavena byla roku 1860, podléhala správě v Gjirokastře a sehrála důležitou roli při šíření bektášíje v oblasti Deshnica a pohraničních vesnic Skraparu. Historie alipostivanské tekke je také spojena s úzkou spoluprací s nedalekou Frashër tekke, jež je také známá zachováním a rozvojem bektášských tradic. V roce 1914 byl areál vypálen řeckými radikály a v roce 1920 obnoven. V roce 1967 byla tekke uzavřena státem. Znovu otevřena byla až v květnu 2003. Nedávno byla přestavěna a zrestaurována a dnes zde stojí tento krásný areál s hotelem (mimo sezónu bohužel zavřeným) a veškerým potřebným vybavením. Spolu s okolní přírodou vytváří jednu ze zvláštních krás v údolí Vjosa. A za touto krásou jezdí lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí.

Areál tekke.

Rodina, která připravovala opulentní hostinu hned vedle naší chudé plachty z obchodu pro turisty, měla polovinu členů z Tirany vzdálené asi 180 km. Mladá, asi pětadvacetiletá slečna, se kterou jsem se dal do řeči, vyprávěla, jak sem jako malá jezdila s rodinou pravidelně, ale teď zde pár let nebyla, protože pracovala v cizině. Ráda prý na tyto akce vzpomíná a je ráda, že se od té doby moc nezměnily. Odchod mladých lidí ze země je v současnosti asi největším problémem celé Albánie. V drtivé většině případů se totiž již nevracejí zpátky, ale hledají živobytí jinde, zejména na Západě. V některých oblastech je situace tak vážná, že hned po absolvování střední školy odejde až 90 % mladých lidí, což ještě prohlubuje jistou beznaděj v celé zemi.

„Za chvíli se začne tancovat. Klidně se přidejte. Není to nic těžkého,“ řekla. Jakmile se začal prostor ještě více plnit, na plácku před hudebníky se vytvořilo pár nesoustředných kruhů a řetězů tančících, kteří do rytmu zvláštní hudby tančili celkem prostě vypadající tanec – dva kroky vpravo a jeden do úkrok do strany. Každý z nich měl (alespoň zpočátku) ve vedení dívku držící šátek – tradiční způsob, jakým zde označují toho, kdo udává rytmus a vede ostatní. Po chvíli ostýchání jsem se do kruhu přidal a během pár momentů tanec vzdal. Ačkoli kroky vypadaly jednoduše, odehrávaly se v rytmu, který příliš nekorespondoval s hudbou, a tak jsem se ztrácel. Vždy jsem byl o něco napřed nebo pozadu.

Areál horské tekke a historie bektášijů

Hlavní brána do areálu tekke.

Raději jsme se šli podívat do areálu. Kromě zavřeného hotelu s jistě krásným výhledem a několika zavřených správních budov jsou v Aliposhtivanu vidět dva dómy s hroby místních významných duchovních. Ty byly také důvodem, proč účastníci vstupovali dovnitř. Po pečlivém omytí rukou a nohou před bránou do tekke se vhodně oblečení účastníci slavnosti mohou vydat skrze menší zahradu až k bílému dómu se zeleným žebrováním, v němž leží Báb Ali Horosani, jeden z místních významných dervišů, který žil v 17. století.

V druhém, stejně vypadajícím, jen o něco větším dómu jsou uloženi další čtyři významní duchovní, kteří působili v období v posledních dvou staletí. Účastníci slavnosti dovnitř vcházeli neobuti a proti směru hodinových ručiček obcházeli hroby. Vše je (přiznejme, že na rozdíl od zbytku země) perfektně čisté, opravené a působí dojmem, že si zde lidé své víry opravdu váží. Je proč, za dobu své existence prošla bektášíja mnoha těžkými obdobími. Skutečné počátky bektášíje v Albánii jsou v podstatě velmi mlhavé, neboť není k dispozici dostatek seriózních informací. Dle tradice byl jedním z prvních bektášíjských mystiků na Balkánu Sari Saltik. Sari byl původně pastevcem ovcí a s Hadži Bektášem se poprvé setkal u pramene Zamzam v Mekce. Hadži se na něj prý podíval a Sari dosáhl stupně světce. Následně mu Hadži uložil odejít do Rúmu (asi ve 14. století) šířit jeho učení. Sariho svatyně se dodnes nacházejí kromě Albánie i v Bosně, Rumunsku a Makedonii.

Šíření bektášíje dostalo nový spád po roce 1826, kdy v Anatolii došlo ke zrušení janičárů. Tehdy mnozí její šejchové i prostí členové prchali, ve snaze zachránit si život, co nejdále a jejich příliv byl velmi zřetelný zejména v jižní Albánii; ve dvacátých letech 20. století zde bylo podle cestovatelských zpráv devět z deseti muslimů členem tohoto řádu.

Dóm, v němž je uložen báb Ali Horosani.

Když zde v roce 1912 dospěla nadvláda Osmanů ke svému konci, nacházelo se na balkánských územích obydlených Albánci kolem stovky bektášíjských řádových domů. Předtím, než došlo k velkému přílivu bektášíjů z Turecka, mělo v Albánii bratrstvo své centrum v Elbasanu. Když Atatürk roku 1925 oficiálně zrušil v Turecku všechny taríqy (súfijské školy), přesunulo se na základě usnesení bektášíjského kongresu centrum bektášíje právě do Albánie, kde se jejím novým centrem stala Tirana. V roce 1929 byla dokonce oficiálně uznána jako jedno ze státních náboženství. V té době čítal řád asi sto padesát až dvě stě tisíc členů a jeho působnost se dělila do šesti „okrsků“. Těžkou ránu všem zdejším náboženským směrům (islámu, pravoslaví a římskému katolicismu) zasadil postupně sílící komunistický režim v čele s Enverem Hodžou. Útoky proti náboženství vyvrcholily roku 1967, kdy Enver Hodža oficiálně prohlásil Albánii za ateistický stát: „Albánie je prvním ateistickým státem na světě, jehož jediným náboženstvím je albánství,“ pronesl. Od té doby bylo zavřeno mnoho tekke a část z nich byla užívána pro zcela jiné účely (například byly přestavěny na domovy pro seniory). Jisté uvolnění poměrů nastalo až po smrti Envera Hodži roku 1985, ale teprve v roce 1991 se věci narovnaly. V březnu téhož roku se také znovu otevřelo hlavní centrum bektášíje v Tiraně. Řád se začal obnovovat a začal vydávat i vlastní měsíčník „Urtesia“. Ačkoliv nyní může bektášíja v Albánii svobodně fungovat, zřejmě již nedosáhne takového rozkvětu jako kdysi. K bektášíji se dnes hlásí kolem 20 % Albánců a tvoří jedno ze čtyř oficiálních státních náboženství. Tento zcela ojedinělý status a vůbec celkově přátelské vztahy mezi jednotlivými náboženstvími v zemi dávají bektášíji naději se i do budoucna úspěšně rozvíjet.

 

 

Doporučená studijní literatura:

Elsie, Robert (2004). Historical Dictionary of Albania, European historical dictionaries, Scarecrow Press.

Elsie, Robert (2019). The Albanian Bektashi: history and culture of a Dervish order in the Balkans. London: I.B. Tauris.

Nitsiakos, Vasilis (2010), On the Border: Transborder Mobility, Ethnic Groups and Boundaries along the Albanian-Greek Frontier (Balkan Border Crossings- Contributions to Balkan Ethnography), Balkan border crossings, Berlin.

 

Všechny fotografie a video: Jiří Kothera a Robert Dobra. 

Autor je spoluzakladatelem spolku „Všechny tváře Albánie“, prezentuje se zdezde.

 

Související příspěvky:

Religionistická procházka po Sarajevu.

Církevní otázka v Černé Hoře rozděluje společnost.

Berat – ikona albánského náboženství.

Hudba jako metoda vábení džinů.

Sdílet:
Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments