Když se v první polovině 90. let odehrávala bouřlivá veřejná debata o tzv. sektách, jíž dominovala americká zkušenost s davidiány roku 1993 (naposledy jsme o ní psali zde) a česká zkušenost s imanuelity v roce 1994 (více na Wikipedii), došlo v ní v jednu chvíli k nečekanému obratu. Ukázalo se, že srovnatelné společenství žije uprostřed Prahy a působí v rámci majoritní církve. Touto „katolickou sektou“, jak se tehdy říkalo, bylo společenství, které kolem sebe vytvořil kněz a administrátor významné farnosti v Praze-Vršovicích, P. Vladimír Mikulica (1957–2023). V sobotu 6. května tento kněz zemřel a dnes je za něj v Týnci nad Labem sloužena mše svatá. Od Týnce není daleko obec Lipec, kde Vladimír Mikulica prožil poslední léta svého života.
Začátek jeho kněžské dráhy (vysvěcen byl roku 1984) byl z hlediska církve velmi nadějný: Nebál se policejních represí a na Kolínsku vyvíjel množství katolických aktivit s velkou horlivostí. Brzy se začala projevovat vlastnost, která jeho působení po celý život poznamenala a která způsobila i vznik oné vršovické „katolické sekty“: stálá touha vytvářet kolem sebe elitní společenství s velmi náročným životem na způsob společenství řeholních. O společenství Metanoia, jemuž se běžně říkalo „komunita“, se začalo ve farnosti a postupně i na veřejnosti hovořit roku 1994 po neúspěšném pokusu jednoho jeho člena o sebevraždu (další pokus ve věku 25 let byl už úspěšný). S odstupem pěti let od začátku debat o komunitě asi 40–50 lidí při vršovické farnosti poskytl v Dingiru Jiří Koubek následující popis situace:[1]
Již v roce 1986 po boku P. Mikulici začíná žít jeden z chlapců podle upravených řádových pravidel a brzy se k němu přidávají i další. Když je v roce 1992 P. Mikulica přeložen do Prahy, kde se stává farářem velké farnosti, v komunitě je již nejen několik desítek bratrů, ale funguje také komunita sester.
Komunita, která nikdy nezískala církevní schválení (a není tedy ve striktním slova smyslu komunitou, ale spíše společenstvím věřících), byla zcela izolována od vnějšího okolí, přestože velká část její činnosti se odehrávala v centru Prahy. Členové komunity měli ve farnosti rozličné úkoly (kostelník, výuka náboženství, zájmové kroužky pro děti a další), ale farníci o vnitřním životě komunity mnoho nevěděli.
Ke komunitě se vedle bratrů a sester, kteří do ní patřili, hlásily i některé rodiny s dětmi z farnosti či předchozích kaplanských působeních P. Mikulici. Bývalí členové komunity dnes shodně přiznávají, že měli od P. Mikulici přísný zákaz o komunitě cokoli lidem ve farnosti povídat.
V komunitě bratrů existovala hierarchie, kdy tzv. starší bratři, kteří byli pojítkem mezi P. Mikulicou a mladšími bratry, byli spolu s Vladimírem Mikulicou naprosto nekritizovatelní (kritika byla označována jako „rozkladné řeči“). Pevný řád komunity působil, že každý člen věděl, co má v danou chvíli dělat. Vzhledem k časové náročnosti spali v průměru tři až pět hodin. Náročný program a někdy i nedostatek jídla vedl často k vyčerpání jednotlivých členů. Byl-li bratr unaven a chtěl-li si odpočinout, musel o to P. Mikulicu písemně požádat. Prostředí, v kterém bratři žili, dnes mnozí z nich označují za vojenské. Tomu například odpovídalo i oblečení bratrů, kterým byly rifle, zelená košile a kožené opasky, v zimním období vaťáky. Před očima komunity byl P. Mikulica stejně přísný i na sebe a tak mnohé udržoval ve vysokém nasazení. K pevnému režimu komunity patřily i závazky čistoty, chudoby a poslušnosti. Ty byly zpravidla omezeny na jeden rok a po této době se obnovovaly, ale mnozí z členů se zavázali na několik let, někteří dokonce na celý život. Tyto závazky byly písemné a P. Mikulica je přijímal a oddané dával ostatním v komunitě za vzor. Jak dnes bývalí členové podotýkají, získal tím nad členy komunity obrovský vliv. Ten se projevoval například tím, že P. Mikulica detailně rozhodoval o životě všech, od termínu návštěv rodičů až po výběr kartáčku na zuby. Za různá často až banální provinění v komunitě existovaly i fyzické tresty, o které mnozí členové sami žádali, neboť se domnívali, že jen tak mohou dostát náročným požadavkům, které byly před ně kladeny.
Ještě o rok později popsali pro Lidové noviny poměry v komunitě dva její členové:[2]
„Za prohřešky typu: zapomněl jsi zhasnout v kostele, neumyl jsi nádobí apod. se provinilci svlékli do naha a byli několikrát udeřeni koženým opaskem přes zadek,“ vypráví jiný bývalý člen komunity Martin a dodává, že se na trestech někdy osobně podílel i Mikulica. Častěji je však vykonávali starší bratři. …
Mnoho trestů si jako způsob pokání ovšem chlapci určili sami ve víře, že pouze tímto způsobem mohou dostatečně vyjádřit skutečnou lítost a opravdové nasazení pro Boha. „Za pozemské peklo jsme si tak vlastně mohli sami,“ přiznává Martin, který byl jedním ze starších bratrů fyzicky několikrát potrestán. „Vladimír systém nastartoval a s jeho souhlasem pak už všechno běželo samo.“
Mikulica prakticky rozhodoval o životě všech v komunitě do nejmenších detailů. „Dnes vím, že se mnou otec Vladimír manipuloval. Když jsem podala přihlášku na vysokou školu bez jeho vědomí, označil to za hřích proti poslušnosti. Zalekla jsem se, omluvila a přihlášku stáhla,“ říká dlouholetá členka komunity Patricie.
Před očima komunity byl kněz Vladimír stejně přísný i na sebe. Jím propagovaná dokonalost křesťanského života měla obrodit církev. I členové komunity to tak chápali: „Když to vydrží Vladimír, vydržíme to také,“ byl obvyklý argument v podmínkách, které sami označovali za vojenské. „Zdůrazňovalo se, že máme jít cestou utrpení. A tak jsme šli,“ říká Martin, který takto prožil pět let svého života.
O problematické stránce působení Vladimíra Mikulici se ve vršovické farnosti vědělo od prvního pokusu o sebevraždu roku 1994. Diskuse probíhala nejdřív ve farnosti, pak v katolických médiích a později například přinesla bulvární reportáž i televize Nova. Veškerou kritiku oslaboval fakt, že farnost byla ohromně aktivní a velmi dobře fungovala. Práce Vladimíra Mikulici tak měla mnoho obdivovatelů a obhájců; byli mezi nimi i někteří biskupové. Nutnost řešit situaci přinesl roku 1998 až další pokus o sebevraždu v komunitě. Biskup Jiří Paďour oznámil na konci téhož roku, že Vladimír Mikulica odchází na zdravotní dovolenou, a ustanovil nového administrátora farnosti.
Pater Mikulica se už k farní činnosti nevrátil, ale katolické společenství, jehož základem se staly pozůstatky vršovické komunity Metanoia, ho v následujících pětadvaceti letech obklopovalo stále. Ostatně i na smutečním oznámení je napsáno, že „značnou část svého života prožil na usedlosti v Lipci, kde se s několika bratry akolyty věnoval katechumenátu v duchu cyrilometodějské tradice“. Bratři akolyté jsou vedle rodné sestry Vladimíra Mikulici pod oznámením i podepsáni.
Poznámky:
[1] KOUBEK, Jiří, Otec Vladimír a jeho děti, Dingir 2 (4), 1999, s. 9.
[2] KOUBEK, Jiří – VOJTÍŠEK, Zdeněk, Proti sektářství nejsou imunní ani katolíci, Lidové noviny, 22. ledna 2000.
Náhledová fotografie Vladimíra Mikulici při loučení s farníky roku 1998: Jiří Koubek, Lidové noviny.
Psali jsme v Dingiru:
KOUBEK, Jiří, Otec Vladimír a jeho děti, Dingir 2 (4), 1999, s. 9.
Související články:
Děkuji za zajimavý článek. Mikulicu jsem osobně zažil a vím poměrech v komunitě. Věděl jsem bezprostředně o pokusu o sebevraždu a sebevraždě. Vím o potížích farníků s ním. Ať odpočívá v pokoji.
V článku mě překvapuje pouze tato pasáž:
“Biskup Jiří Paďour oznámil na konci téhož roku, že Vladimír Mikulica odchází na zdravotní dovolenou, a ustanovil nového administrátora farnosti.”
Jako kněz pražské arcidiecéze by neměl mít s českobudějovickým biskupem co dělat.
Pokud se nemýlím, Jiří Paďour byl v letech 1997–2001 pomocným biskupem v pražské arcidiecézi. Jako pomocný biskup odešel roku 2001 do českobudějovické diecéze a od následujícího roku se tam stal diecézním biskupem.