Cestu buddhismu do Číny otevřel na přelomu 4. a 5. století Kumaradžíva a do Tibetu v 8. století Padmasambhava. Podobná zásluha na otevření široké cesty buddhismu na Západ by mohla být přičtena i muži, jenž se veřejnosti představil jako Anagárika Dharmapála a na nějž tato veřejnost už poněkud zapomíná. A to není jasné, zda ještě větší není jeho zásluha o obnovu buddhismu v Indii a na Šrí Lance. Zemřel před 90 lety.
Právě na Šrí Lance (tehdy nazývané Cejlon) se 17. září roku 1864 narodil jako první dítě do rodiny podnikatele. Nesl jméno Don David Hewavitarne. Rodiče mu nejen dali jméno „David“, obvyklé na Západě, a posílali ho také pro dobré vzdělání do křesťanských škol. Zároveň ho ale vychovávali v duchu sinhálského nacionalismu, s nímž byl spjat i théravádový buddhismus. Snahu o emancipaci Sinhálců na anglických kolonistech tehdy provázely i hojné disputace, a dokonce i potyčky mezi buddhisty a křesťany.
David projevoval duchovní zájmy a sociální cítění údajně už od dětství. Časopis Teosof (The Theosophist) četl od prvního čísla, které vyšlo roku 1879. Jako šestnáctiletý se následujícího roku setkal se zakladateli Teosofické společnosti, Jelenou Petrovnou Blavatskou (1831–1991) a Henrym Steelem Olcottem (1832–1907), při jejich návštěvě Cejlonu. A ve dvaceti letech (roku 1884) se k Teosofické společnosti připojil a cestoval za jejími zakladateli do Indie.
V té době už odmítal masitou stravu a stále více tíhl k mnišskému způsobu života. Mnichem se prozatím sice nestal, ale život mnicha přece jen vedl. Tuto podvojnost vyjadřovala na jedné straně jeho světská práce pro pobočku Teosofické společnosti v Kolombu, nejdůležitějším městě Cejlonu, na druhé straně přijetí mnišského jména Anagárika, které označuje toho, kdo se vzdal domova.
Práce sekretáře Teosofické společnosti mu umožňovala podílet se spolu s Olcottem na obnově buddhismu na Cejlonu a v Indii. Právě v Kolombu vydal Olcott roku 1881 svůj slavný Buddhistický katechismus, který se stal nástrojem základního poznání o tom, co je buddhismus, a to nejen pro zájemce na Západě, ale i pro nepříliš vzdělané cejlonské buddhisty. Jiný propagátor buddhismu na Západě, básník Edwin Arnold (1832–1904),[1] napsal roku 1886 článek o své návštěvě Bódhgaje, místa, kde se Siddhártha Gautama stal Buddhou. Anagáriku Hewavitarna oslovilo líčení zanedbaného místa natolik, že se rozhodl pracovat pro jeho obnovu. Bódhgaju navštívil roku 1891 a ještě v témže roce založil na Cejlonu společnost Mahá Bódhi pro obnovu tohoto posvátného místa a později i dalších poutních míst, spjatých z životem Buddhy.
V té době už Anagárika nosil jméno Dharmapála s významem „ochránce dharmy“ a rodné příjmení Hewavitarne postupně přestával užívat. Tlumočil Olcottovi a dalšímu významnému představiteli Teosofické společnosti, Angličanu Charlesi Websteru Leadbeaterovi (1854–1934), při jejich cestě po Cejlonu. S Olcottem cestoval roku 1889 do Japonska navázat vztahy mezi tamními mahájánovými buddhisty a théravádovými buddhisty na Cejlonu. Jeho nejvýznamnější cesta ho ale ještě čekala.
Uskutečnila se do Spojených států roku 1893 na pozvání Johna Henryho Burrowse, duchovního presbyterní církve a hlavního organizátora Parlamentu náboženství světa. Po cestě se stavil v Anglii u Edwina Arnolda. Anagárikova přednáška Dluh světa Buddhovi v Parlamentu náboženství světa byla ohromným úspěchem a byla mnohokrát vydána jako samostatný tisk. Brzy po jejím vyslechnutí přijal útočiště Charles T. Strauss, a stal se tak pravděpodobně prvním americkým konvertitou k buddhismu a zároveň i prvním z dlouhé řady židovských buddhistů (nazývaných „jewbu“ nebo „jubu“).
Na základě věhlasu, který získal svým vystoupením v Parlamentu náboženství světa, cestoval Anagárika Dharmapála v následujících 40 letech po Spojených státech a dalších zemích a intenzivně přednášel o théravádovém buddhismu. Zakládal pobočky společnosti Mahá Bódhi a díky nim získával prostředky na obnovu buddhistických poutních míst v Indii. Jeho pověst mu pro tuto činnost otevírala dveře: například pro předsednictví pobočky v Chicagu získal Paula Caruse (1852–1919), autora slavného Buddhova evangelia (1894).[2] Osvětovou práci vykonával i na Cejlonu a v Indii a jeho projekt obnovy posvátných míst buddhismu získal ohromnou popularitu.
Závěr života se Anagárika Dharmapála rozhodl strávit v Indii. Roku 1931 vstoupil do kláštera v Sarnáthu blízko místa, kde „Buddha roztočil kolo dharmy“ (začal hlásat svou nauku), a konečně se stal mnišským novicem. Je příznačné, že jeho mnišská ordinace byla pravděpodobně první na indické půdě po 700 letech. V Sarnáthu 29. dubna 1933 zemřel jako mnich Devamitta Dhammapála. Jeho četné sochy a pamětní desky ho ale přesto připomínají jako Anagáriku Dharmapálu.
Text vznikl jako kompilace z několika zdrojů, z elektronických hlavně zde.
Náhledová fotografie busty Anagáriky Dharmapály v chrámu v současném ústředí společnosti Mahá Bódhi v Kalkatě ze zdroje zde.
Poznámky:
[1] Jeho slavný román ve verších Světlo Asie (1879) vyšel i česky, poprvé v letech 1906–1907.
[2] Česky kniha vyšla roku 1995. Jeho kratší text Nirvana: vypravování pojednávající o buddhistické psychologii vyšel česky ovšem už roku 1910.
Související články:
