Je to jen několik dní, co jsme si v Náboženském infoservisu připomněli 130. výročí narození Jógánandy. Ve své misi na Západ měl Jógánanda předchůdce: svámího Vivékánandu, od jehož narození dnes, 12. ledna, uplynulo 160 let. A je zajímavé, že ve Vivékánandově rozhodujícím a „hvězdném“ roce 1893 se Jógánanda narodil. Přes značný věkový rozdíl třiceti let jsou jejich životy mnoha způsoby provázány.
Vivékánanda (1863–1902) se narodil jako Narendranáth Datta do rodiny právníka a byl vychován ve vzdělaném prostředí, které přijímalo i západní kulturu. Jeho matka byla velmi zbožná, ale Narendranáth (Narendra) šel se svým univerzitním vzděláním původně ve stopách svého spíše skeptického otce. Kulturní a náboženské podněty sbíral v Bráhmasamádži, indické společnosti inspirované západním unitářstvím, mezi svobodnými zednáři, v prostředí ovlivněném Teosofickou společností, z četby amerických transcendentalistů a podobně.
Obrat v jeho životě nakonec způsobil svatý muž Rámakrišna (1836–1886). Narendra se s ním poprvé setkal v 18 letech roku 1881, ale Rámakrišnově filosofii advaity (nedvojnosti) zpočátku nedůvěřoval. K Rámakrišnovi se přimkl až po smrti svého otce roku 1884, která uvrhla rodinu do finančních problémů. Rámakrišna ho ujistil, že jeho rodina nebude strádat. Narendra se připojil ke kruhu patnácti Rámakrišnových žáků; Rámakrišna tyto mladé muže nabádal, aby žili v celibátu a vzdávali se materiálního bohatství. Po Rámakrišnově smrti roku 1886 se mladí muži stali mnichy. Narendranáth se jako svámí vzdal domova a na své několikaleté pouti po Indii se seznámil s velkou chudobou a utrpením jejích obyvatel. Později řekl:
Procestoval jsem celou Indii a byla to pro mne strašná muka vidět hroznou chudobu a bídu chudého lidu… Nedovedu zadržovat slzy. Mým pevným přesvědčením teď je, že je zbytečné hlásat nešťastníkům náboženství, dokud není pomoženo jejich chudobě a jejich útrapám.
V této době se ve Spojených státech připravovalo pod jménem „Parlament náboženství světa“ setkání náboženských představitelů jako doprovodná akce k velké výstavě v Chicagu, připravené ke 400. výročí objevitelských výprav Kryštofa Kolumba. Narendra se rozhodl, že se akce zúčastní a výměnou za obohacení Ameriky moudrostí Východu získá finanční prostředky, které by zmírnily utrpení lidí v chudých částech Indie. Do Spojených států odjel s novým mnišským jménem: Vivékanánda. Tímto jménem se zcela přihlásil k tradici advaity, indické filosofie jednoty, která předpokládá božství ve všem a která stanoví člověku úkol a zároveň v něm probouzí schopnost rozlišování (vivéka) mezi božskou skutečností a klamem dvojnosti, jenž odděluje božské od nebožského. Svámí Vivékánanda později napsal:
Podle filosofie advaity je v tomto vesmíru skutečná pouze jediná věc, kterou nazývá Brahma; vše ostatní je neskutečné, vytvořené a projevené z Brahma mocí máji. Smyslem lidské existence je dojít zpět k Brahma. Každý z nás je toto Brahma plus mája. Pokud se zbavíme máji čili nevědomosti, opět se staneme tím, čím jsme. Podle advaity se každý jedinec skládá ze tří hlavních složek: hmotného těla, vnitřního orgánu neboli mysli a Já – Átmana. Tělo je vnějším a mysl vnitřním obalem Átmana, který je skutečným vnímatelem, proživatelem a hybatelem těla prostřednictvím mysli.[1]
Vivékánandovo vystoupení na Parlamentu náboženství světa bylo nečekaným, ohromným úspěchem. Podle vyprávění si už jeho pozdrav „Sestry a bratři z Ameriky“ vysloužil dlouhotrvající potlesk. Velkou část jeho úspěchu mu ale přinesla jeho zvěst: zatímco Parlament dosud představil mnohost náboženských tradic, a tím i rozpory mezi nimi, Vivékánanda vystoupil v duchu Rámakrišny a filosofie advaity: skutečné náboženství je jedno, rozdíly mezi náboženstvími jsou klamem, způsobeným nevědomostí, všechny náboženské tradice vedou k tomuto poznání. Přitažlivost Vivékánandova poselství podrobně analyzoval religionista Milan Fujda a napsal například:
Takto vyložený hinduismus je něčím naprosto odlišným od toho, jak vnímali soudobou situaci v Indii misionáři a orientalisté, ale zároveň téměř dokonale odpovídá tomu, jak orientalisté vnímali náboženství védské Indie. Téměř vyznívá jako konstrukt stvořený speciálně pro uši tehdejších Američanů a Evropanů zažívajících věk ohromné expanze a úspěchu vědecké racionality, ale s tím i touhu po znovuokouzlení světa, který byl ve vědě a technice chladně vypočitatelný, bez tajemství a bez hlubšího základu.
Vivékanándova zvěst pro Američany, pokračoval ve svém výkladu Fujda, ovšem nebyla zásadně odlišná od toho, co tento vzdělaný Ind hlásal v Indii.[2] Stejně jako později Jógánanda dokázal představit Američanům indické náboženství jako vědu a jako základ, v němž je obsaženo i americké křesťanství:
Rádžajóga je právě tak věda jako kterákoli jiná věda na světě. Je to analýza mysli, sbírání faktů o nadsmyslovém světě, a tak budování duchovního světa. Všichni velcí duchovní učitelé, které svět poznal, říkali: ,Vidím a vím.‘ Ježíš, Pavel i Petr, všichni se dovolávali skutečného vnímání duchovních pravd, kterým učili. – Toto vnímání se získává jógou. – Ani paměť ani vědomí nemohou být hranicemi bytí. Existuje nadvědomý svět. Jak on tak podvědomí jsou mimosmyslové, ale je mezi nimi ohromný rozdíl – rozdíl mezi nevědomostí a poznáním. Představuje jógu jako výzvu rozumu, jako vědu. – Zdrojem všeho poznání je koncentrace mysli. – Jóga nás učí udělat si z hmoty svého otroka, jak tomu má být. Jóga znamená ,jho‘, ,spojení‘, to jest spojení duše člověka s Nejvyšším duchem čili Bohem.[3]
S tímto poselstvím měl svámí Vivékánanda úspěch i po skončení Parlamentu náboženství světa. Podobně jako později Jógánanda zůstal neplánovaně ve Spojených státech a velmi často přednášel. Jeho posluchači založili roku 1896 Společnost Védanty (Vedanta Society), náboženskou organizaci, jejíž prostory i bohoslužby připomínají protestantismus; poselství je ovšem v duchu filosofie advaity, která je součástí staré filosofické tradice védanty.
Při návratu do Indie byl svámí Vivékánanda oslavován jako hrdina, který ve Spojených státech prokázal hodnotu indického náboženství, a který dokonce získal americké konvertity (konverze k hinduismu byla tehdy a ještě i o mnoho desítek let později těžko představitelná). Svou popularitu Vivékanánda využil k založení mnišských společenství (Rámakrišnových mathů) a charitativní organizace Rámakrišnova mise. Do Spojených států na přednáškové turné se svámí Vivékánanda vypravil na šest měsíců v letech 1899 a 1900. Po návratu do Indie trpěl zdravotními problémy, stáhl se z veřejného života a oddal se náboženské praxi. Zemřel 4. července 1902.
V české společnosti měl svámí Vivékánanda také nebývalý úspěch. Jeho uvaděčem se stal Karel Weinfurter (1867–1942) podobně jako v případě řady jiných osobností tehdy alternativního náboženského života. Pro nakladatelství Zmatlík a Palička přeložil Budoucnost duchovního člověka (1919) a Karma yogu (asi 1920); obě díla vyšla znovu roku 1921. O něco později připravil spisy Jogická filosofie: přednášky, které Vivékánanda pronesl v New Yorku v zimě roku 1895 (asi 1924) a Radža jóga (1925). Weinfurterův překlad Karma jógy vyšel s minimálními úpravami dokonce ještě roku 1991 v jabloneckém nakladatelství Psyché. A ve svobodné české společnosti pak vyšla ještě dvě Vivékánandova díla: tenká knížka Slova o cestě lásky (Avatar 1996) a obsáhlý svazek Čtyři knihy o józe (Fontána 2006).
Poznámky:
[1] Svámí Vivékánanda, „Svoboda a otroctví Átmana“, in: Čtyři knihy o józe, Fontána 2006, str. 182.
[2] Rozbor Vivékánandovy přednášky z hlediska její recepce americkými posluchači poskytuje FUJDA, Milan, Akulturace hinduismu a formování moderní religiozity: K sociálním dějinám českého okultismu 1891–1941, Malvern 2010, zde str. 117.
[3] Svámí Vivékánanda, „Šest lekcí o rádžajóze“, in: ZBAVITEL, Dušan, Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti, DharmaGaia 1993, str. 116.
Náhledová fotografie: The Statesman.
Související články:
