Zednáři, Masaryk, katolíci

Kolem řádu svobodných zednářů je i při současné explozi dat mnoho pochybností a dohadů. Přitom je k dispozici vedle senzacechtivých brožur i dostatek literatury, v níž se svobodní zednáři sami docela podrobně představují. Je též dostatek pramenů, v nichž akademici řád na základě svého výzkumu popisují a dávají do historických, kulturních, sociálních, religionistických a politologických souvislostí.

Od doby, kdy v první polovině 18. století zednářství vystoupilo více na veřejnost, reagují na ně autority římskokatolické církve. Zpočátku jsou to přísné soudy, které se zintenzivní v době Velké francouzské revoluce, k jejímž iniciátorům zednářství patří. Tehdy se revoluce a církev vícekrát násilně střetly. Od šedesátých let minulého století se pozvolna prosazuje dialog.

Příkladem mohou být neformální rozhovory zástupců Spojených velkých lóží Německa, jakož i zednářů rakouských a švýcarských s tamními zástupci katolické církve, jejichž výsledkem je Lichtenauské prohlášení a následující stanovisko biskupů, kde se již v roce 1970 připouští spolupráce, i když nikoli vzájemné členství. Papežské buly, které odsuzovaly svobodné zednářství, se zdají mít spíše už jen historický význam.

Za člena lóže bývá považován Tomáš Garrique Masaryk, i když o jeho členství nejsou žádné doklady. Je však pravděpodobné, že mu bylo svobodné zednářství blízké. Sám, jak je známo, měl rodinné kořeny katolické, tuto církev opustil a za Československé republiky se stal členem Českobratrské církve evangelické. Zastával liberální náboženské pojetí.

Spojitostem této osobnosti, svobodného zednářství a katolické církve především v českém prostředí se věnuje kolektivní monografie Zednáři, Masaryk, katolíci s podtitulem Trnitá cesta od nenávisti k dialogu. Jedním z autorů je Ctirad Václav Pospíšil (1958), profesor systematické teologie zakotvený v Církvi římskokatolické, ovšem s pedagogickým zástojem i na Husitské teologické fakultě UK. Ke spoluautorům o generaci mladším patří Veronika Řeháková (1977), řeholní sestra a přednášející na Teologické fakultě Jihočeské univerzity a na Biskupském gymnáziu v Brně. Dalším je Jan Sušer (1984), absolvent religionistiky a husitské teologie, člen pravoslavné církve, který se specializuje na současnou religiozitu a hnutí s kořeny v západních esoterických tradicích.

Jednotlivá témata, někdy překvapivě zařazená do celku, jsou podepsána jednotlivými autory nebo jsou společnými příspěvky. Jen velmi volně s tématem knihy souvisí první kapitola o vztahu TGM k darwinismu a evolučnímu způsobu myšlení. Koneckonců ve druhé kapitole Pospíšil a Řeháková uvádějí, že čeští vyznavači královského umění o problematiku evolučního vzniku člověka nejevili příliš velký zájem, pokud vůbec nějaký. Stopy zájmu o toto téma jsou dále podle monografie k nalezení v německé jazykové větvi prvorepublikového zednářství.

Pospíšil ve třetí kapitole historickou metodou zkoumá Masarykův poměr k regulárním svobodným zednářům a má ho za diplomatický a uctivý. Sdílel s nimi ideál svobody, demokracie, národního sebeurčení, vzdělanosti, charity a tolerance. Rozhodně se však nevztahuje na rituální a mystickou složku zednářství.

V následujících dvou kapitolách všichni tři autoři sledují vztah českých zednářů k TGM, jak se projevuje v periodiku Veliké národní lóže československé Svobodný zednář v létech 1925–1932 a pak 1933–1938, čili do dočasného umlčení řádu.

Rovněž jazykově německá větev československého zednářství Grossloge Lessing zu den drei Ringen věnuje Masarykovi pozornost, i když  zpočátku je na okraji jejich zájmu. Jistý odstup je pochopitelný vzhledem k rozdílnému etnickému, resp. jazykovému zázemí. V roce 1933 v něm však shledává záštitu proti hitlerismu.

Překvapivě široké tematické rozkročení monografie se vrací v její III. části, v sedmé a osmé kapitole se probírá vztah zednářů doby 1. republiky ke Komenskému a Mozartovi.

Poslední tři kapitoly, devátá až jedenáctá, opouští tematicky Masaryka a probírají historicky i systematicky poměr katolické církve a svobodného zednářství obecně. Poukazují na to, že stanoviska, jaké u nás reprezentuje historik Radomír Malý ve své (v monografii stručně zmíněné) publikaci Humanisté nebo satanisté? K dějinám svobodného zednářství (Kašpárek, Brno. 1997), nemá oporu v církevních oficiálních dokumentech. Ty se postupně od roku 1960 propracovávají ke smíření a dialogu.

Pospíšil a Řeháková dospívají v poslední kapitole před krátkým, třístránkovým Shrnujícím závěrem monografie k formulaci: Katolický teolog na rovině principů nesmí doporučovat členství zároveň v katolické církvi a v zednářské lóži. Pokud se ale takový konkrétní případ vyskytne, a pokud dotyčný dokáže obě mentality a identity sladit, přičemž rozhodně nečiní nic proti církvi a víře, bylo by podle našeho mínění správné ponechat danou záležitost na svědomí takového člověka.

V závěru se Pospíšil překvapivě dovolává kánonu 1374 současného platného Kodexu kanonického práva z r. 1983 a tvrdí o něm, že striktně vylučuje příslušnost katolíků k zednářské lóži, i když v něm o svobodném zednářství není řeč a autoři v celé knize ukazují, že nelze o zednářství globálně tvrdit, že „brojí proti církvi“ („contra Ecclesiam machinatur“). Tím relativizuje doporučení z jedenácté kapitoly.

Přes někdy překvapivé tematické odbočky a jistou nedůslednost či opatrnost ve formulacích lze autorům monografie poděkovat za pečlivé shrnutí a vyhodnocení dosud rozptýlených informací a za krok směrem k přátelské koexistenci, nejen k výměně, ale i sdílení myšlenek a hodnot.

Ctirad Václav Pospíšil, Veronika Řeháková, Jan Sušer: Zednáři, Masaryk, katolíci: Trnitá cesta od nenávisti k dialogu, Beroun: Machart, 2023.

Náhledový snímek ze zdroje zde.

Psali jsme v Dingiru:

téma: Svobodné zednářstvíDingir 6 (1), 2003, plný text čísla: zde.

Související články:

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments