V období od 10. do 30. dubna 2023 probíhá další dobrovolnický program česko-ekvádorského projektu Bosque Medicinal (Léčivý les), který se snaží zachovat část amazonského deštného pralesa v Ekvádoru. Členové projektu vykupují pozemky kolem přírodní rezervace El Paraíso, aby vytvořili nárazníkové pásmo, jenž by mělo rezervaci ochránit před potenciálním vykácením. Jejich snahou je především ochránit místní les jako zdroj kyslíku, pitné vody a přírodních léčiv a zachovat biodiverzitu rostlin a živočichů pralesního ekosystému. Postupně zalesňují odlesněné plochy, zřizují botanickou zahradu s rostlinami a stromy z celé Amazonie a připravují vzdělávací programy pro děti i dospělé. Pro lepší představu o projektu může čtenář zabrousit na webové stránky projektu Bosque Medicinal (zde) nebo zhlédnout epizodu pořadu Nedej se: Češi zachraňují Amazonii.
Sám jsem letošní zimu od 6. do 26. února projekt navštívil a účastnil se dobrovolnického programu spolu s dalšími sedmnácti lidmi z Česka a jednou dívkou ze Slovenska. Většinu času jsme trávili v pralesní stanici a ve všední dny chodili pracovat do „Zahrady růží“, kde má vzniknout zahrada plná stromů, keřů a rostlin využívaných v tradiční přírodní medicíně, umění a stavebnictví, a kde se bude pěstovat ovoce a zelenina pro místní kuchyni. Každé ráno jsme měli možnost zacvičit si jógu. Volné dny nás pořadatelé brali na výlety k vodopádům, na kakaovou farmu, do výrobny čokolády, do jeskyně či domorodé vesnice.
I když to není nikde na stránkách, ani v dokumentu, přímo řečeno, projekt Bosque Medicinal má svůj duchovní rozměr. Patrný může být například v tom, jak je na místě kladen zřetel na osobní rozvoj v oblasti fyzické, psychické i spirituální. Ten by měl být v důsledku cestou k proměně celé společnosti a záchraně planety Země. Duchovní přesah může být znát například i v eko-spirituálních výrocích zdůrazňujících spojení člověka s přírodou a odpovědnost lidí za její ochranu. Přírodě je vzdávána úcta explicitně verbálně, ale také implicitně v pozadí různých činností a úkonů. Nechybí tu ani míšení dosti odlišných náboženských tradic. Zcela neproblematicky je zde vedle sebe dáváno východní učení o čakrách se šamanskými rituály indiánů Jižní Ameriky. Všechny tyto důrazy jsou explicitně k nalezení v příspěvcích sesterského projektu Forest.ink (webová prezentace zde a facebooková zde), který je však s projektem Bosque Medicinal tak úzce propojen, že je oba lze s jistou mírou zjednodušení považovat za projekt společný.
Zakladatel projektu Roman Kollár žije v Ekvádoru od roku 2011. Počáteční dva roky strávil v indiánské komunitě Šuarů, kteří ho naučili mnoha domorodým tradicím, přírodnímu léčitelství a šamanským technikám, ve kterých pokračuje a nabízí je i účastníkům programu. Svou roli mi popsal následovně: „Nepovažuju sám sebe za šamana. To slovo sem ani nepatří. Nazval bych se spíš jako průvodce. Když máš průser a nevíš, co se ti děje, tak ti rád nabídnu svou zkušenost a můj úhel pohledu na to zjistit, co se děje, a jak zjednat nápravu… Snažíme se, aby sem lidi nechodili jenom získávat nějaká pravidla a struktury, ale naopak chceme, aby se tady zbavovali těch pravidel a struktur, které jim brání být ve své vlastní potenci, pohodě a pravdě… Vrátit se k tomu původnímu, hrábnout do hlíny a koukat se nadechnout a nehledat skutečnost někde v kostelech nebo na úřadech. Alespoň na chvíli načerpat baterky v přirozenosti a spojení s přírodou, než se zase vrátíš do toho předimenzovaného systému.“
Největší množství šamanských rituálů jsme zažili při výletu k místnímu vodopádu. Dle tradice Šuarů je cesta k vodopádu vnímána jako duchovní pouť, na níž je potřeba se plně soustředit, aby poutníka z cesty nesvedla nějaká bytost se zlými úmysly. Pod vedením Romana jsme se měli celou dobu snažit setrvat v tichu, nejíst a soustředit se jen na prales a na sebe. Pod přístřeškem v „Zahradě růží“ jsme si udělali rituál s tabákem, který se za celou cestu opakoval ještě čtyřikrát. Roman nám každému do dlaně nalil malou loužičku výluhu z tabákového listu, kterou jsme společně šňupali. Obřad má prý vést k propojení s Velkým duchem, vnitřní harmonizaci a sladění s druhými lidmi. Kdo chtěl, mohl si dát na povzbuzení ještě koku. Při její aplikaci se má rituálně vzít několik lístků, tři nejkrásnější se podrží mezi prsty pravé ruky a vzdává se s nimi díky všem čtyřem světovým stranám. Začíná se od jihu, přes západ až k východu, zdraví se ještě nahoře Slunce, dole Země, a nakonec se lístky drží u srdce na pozdrav Velkému duchu, který v nás všechno spojuje dohromady. Listy se pak rozžvýkají mezi zuby a jazykem zastrkávají k dásním.
Cesta to byla skutečně náročná a nabuzení kokou přišlo vhod, protože celá trvala minimálně osm hodin, prudce pršelo a velmi často se šlo buď prudce nahoru do kopce nebo se scházelo prudce dolů. Čas jako by se zastavil a vůbec neutíkal, protože se pořád zastavovalo a čekalo na ostatní. Těsně před vodopádem, když jsme ho z pralesa ještě neviděli, ale už slyšeli, si Roman podřepl a asi deset minut rozjímal, než nám dal pokyn, že můžeme dál. Přímo před vodopádem vykonal několik obřadů: okuřoval nás tabákem, společně jsme stáli čelem k vodopádu a měli se k němu pomodlit a v duchu přednést své záměry, na kámen před vodopád se jako obětina položily různé druhy ovoce, vykuřovadlo, krystal a doutník. Roman nám řekl, že jsme právě vstoupili do „přírodního chrámu Matky Země a Otce Stvořitele“. Kdo chtěl mohl se jít nahý vykoupat.
Po koupeli se znovu opakoval rituál s tabákovým výluhem. Já už jsem tentokrát nechtěl šňupat, tak jsem si místo toho nechal tekutinou udělat křížek na čelo. Romanovi to nevadilo. Znovu všem nabídl lístky koky na povzbuzení. Cestou zpět jsme opět zůstávali v tichu a neměli jsme se už otáčet k vodopádu, aby si nevzal zpět energii, kterou nám dal. Mnoho lidí zpětně popsalo, že to pro ně byla skutečná spirituální cesta, kterou využili k tomu, aby odhodili různé starosti, smutek či trápení. Já jsem si například žádný zvláštní záměr na cestu nedával. Byl jsem však rád, že jsme k vodopádu šli, protože to byl vskutku nádherný kus přírody.
Související příspěvky:
Fascinující! Díky.