U kolébky současné západní spirituality: 190 let od narození Jeleny Petrovny Blavatské

Nedávno jsme v Náboženském Infoservisu připomínali sto třicáté výročí úmrtí Heleny (Jeleny) Petrovny Blavatské, význačné mystičky devatenáctého století a zakladatelky Theosofické společnosti. Uplynuly necelé čtyři měsíce a je tu další Blavatské významné životní jubileum – totiž sto devadesáté výročí jejího narození. V minulém textu jsme se zaměřili zvláště na její život a veřejné působení. Dnes bychom si namísto toho mohli položit otázku, proč vlastně zůstává jméno Blavatské rozsáhle neznámé. A to nejen v nejširším kontextu, ale zejména s ohledem na vzdělanou veřejnost a dokonce i akademickou sféru.

Blavatská působila v době, kdy se postupně dávaly do pohybu klíčové změny, které měly navždy a radikálně proměnit tvář celé západní civilizace. Jsme zvyklí se na tyto změny dívat prizmatem vědy, politických zřízení a společenských procesů, které vedly k sekularizaci, industrializaci a urbanizaci. Už méně se však ví, že v devatenáctém století začala Evropa hlouběji objevovat moudrost Východu, a to v důsledku britské kolonizace Indie, díky níž přišli Angličané do intimního styku s asijskou kulturou a vzdělaností. Právě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století začaly vznikat první překlady posvátných indických textů do evropských jazyků a západní civilizace si začala poznenáhlu a s úžasem uvědomovat, že bude muset radikálně přehodnotit představy o své výjimečnosti a jedinečnosti. Většina vzdělaných lidí má alespoň povšechnou představu o tom, jak se vzrůstající zaujetí Indií otisklo v dílech evropských filosofů jako Arthur Schopenhauer nebo Georg Wilhelm Friedrich Hegel a že figurovalo i v základech tehdy nových humanitních věd jako srovnávací jazykověda nebo religionistika. Ve školách se však už typicky neučí, že zaujetí indickou moudrostí začalo působit i na duchovní život obyvatel Západu a že jednou z nejvýznamnějších osobností tohoto procesu byla právě madam Blavatská.

Je to ostatně symptomatické. Klasický obrázek dějin Západu, jak nám jej předkládají učebnice, se v rámci duchovního života zaobírá především dominantním křesťanstvím a případně jeho interakcemi s dalšími náboženstvími, jako zejména judaismus nebo islám. Studium tzv. západního esoterismu, který se formuje v renesanci a od té doby představuje silnou linii pronikající s různou intenzitou evropským myšlením a kulturou, je však poměrně novou záležitostí i v akademické sféře, natož v kontextu středoškolských učebnic, kde se omezuje pouze na drobné zmínky. Nelze se proto divit, že veřejnost považuje pronikání indických náboženství a tradic na Západ za poměrně novodobou záležitost. To se přitom datuje nejméně dvě stě let zpátky a na duchovní rovině tu byla významnou protagonistkou právě Blavatská. Obdiv, který chovala k Indii, byl tak silný, že dokonce osobně založila theosofickou lóži v indickém Ádjaru, která se časem stala základnou celé Společnosti. Ano, později se organizace rozpadla na mnoho nezávislých skupin a dceřiných odnoží, nicméně semínko už bylo zaseto. A dvacáté století z něho pouze sklidilo mohutnou úrodu.

Jiným významným motivem, který se v devatenáctém století překlápí do duchovního světa západního člověka, je pak motiv evoluce. Víme, že tento koncept je sám o sobě poměrně starý, nicméně na výspu intelektuálního zájmu jej přivedly zvláště dvě osobnosti. A to jednak již zmíněný G. W. F. Hegel a jednak samozřejmě Charles Darwin. Zatímco Darwinova evoluce je materiálně pojatá a velmi kompetitivní, Hegelova evoluce Absolutního ducha je abstraktní, filosofická a duchovní. Kde se Darwin zaobíral slepým přírodním výběrem směřujícím k co nejlepšímu přizpůsobení prostředí, mluvil Hegel o postupném vynořování sebe-vědomí a sebe-uvědomění, kterým příroda reflektuje samu sebe a který vrcholí v člověku. V osobě Blavatské se však evoluce mění v evoluci náboženskou a spirituální – evoluci, v níž se člověk postupně pozvedá z hmoty a směřuje k intelektuální a duchovní hloubce. Stejně jako u Hegela a Darwina, i Blavatské pojetí evoluce bylo prodchnuté běžným dobovým eurocentrismem a rasismem: viděli jsme to ostatně i v minulém textu. Na druhou stranu, současná představa evoluce duší skrze reinkarnaci, která převládá v alternativní spiritualitě, je hluboce poznamenaná právě Blavatskou. A stejně tak i kritický postoj ke křesťanství i k vědě, který uplatňuje. Blavatská se nám tedy opět ukazuje jako stejně zásadní pro evropskou kulturu a myšlení jako největší z velikánů devatenáctého století. Ano, její pozice je pochopitelně mnohem rozporuplnější a kontroverznější, než je ta Hegelova nebo Darwinova. Přesto je však symptomatické, že oba zmínění pánové pronikli do školských učebních osnov už dávno. Zato o Blavatské se dnešní studenti skutečně neučí.

A není to otázka genderu, jak by se mohlo na první pohled znát. Ne, vždyť i její význační mužští souputníci a tvůrci theosofií inspirovaných systémů, jako Henry Steele Olcott nebo Rudolf Steiner, zůstávají širší veřejnosti neznámí. Problém ve skutečnosti spočívá v marginalizovaném a stigmatizovaném charakteru západního esoterismu. Přestože vztah oficiálních kruhů náboženských i vědeckých k esoterismu nebyl vždycky zdaleka jednoznačný a vlivy se přelévaly sem a tam, vždycky existovala více či méně ostrá hranice mezi náboženstvím a vědou proti herezi a pavědě, od níž se větší část intelektuálů a duchovních osobností Západu štítivě odtahovala. O to silněji však esoterní vlivy působily vskrytu – a občas vybuchly s nečekanou silou i mezi elitu své doby. Mezi esoteriky tak můžeme počítat mimo jiné i tak zásadní jména jako Isaac Newton nebo Johann Wolfgang von Goethe.

Až na sklonku dvacátého století se začala západní věda esoterismem systematicky zabývat a mapovat jeho historické počátky, filosoficko-náboženské základy i praktické podoby napříč dějinami Evropy a Ameriky. Postava Heleny Blavatské září v těchto dějinách mimořádnou silou – a dá se s trochou licence říci, že to byla právě ona, kdo stál u kolébky současné podoby západní spirituality. A vzhledem k tomu, jak velký a stále sílící vliv má alternativní spiritualita na současnou západní civilizaci, je načase začít nahlížet euroamerické dějiny i z trochu jiné stránky. A ukázat nejen jejich oficiální, mainstreamovou tvář, ale i vedlejší, skryté proudy a osobnosti, které přesto zásadním způsobem formovaly myšlení své doby. A ve svých nejzazších důsledcích ho formují dodnes.

 

Psali jsme v Dingiru:

téma Theosofická společnost a její pokračovateléDingir 11 (1), 2008.

Související články:

Před 130 lety zemřela Jelena Petrovna Blavatská

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments