Oslavám svátků pohanského společenství „Slovanský kruh“ (nebo náboženské společnosti Slované) jsme se v Náboženském infoservisu věnovali už několikrát (zde, zde či zde). Tentokrát to bude zpráva ze slavnosti Provoda, která se v Praze konala v předvečer jarní rovnodennosti, v pondělí 20. března, na břehu Vltavy u veřejného ohniště nedaleko budovy bývalých ledáren.
Slované vysvětlili na informačním letáku název „Provoda“ tak, že „pochází ze zvyku, kdy se ,vyprovázelaʻ Morana, bohyně smrti a představitelka zimy, jejíhož konce se lidé už nemohli dočkat, a proto ji symbolicky spalovali a ,vyhazovaliʻ do vody. Zpátky pak dívky přinášely rašící větvičky zdobené pentlemi, které symbolizují příchod Vesny, bohyně jara.“
Obřad tentokrát nevedl Zdeněk Ordelt, zakladatel společenství a jeho uznávaný vůdce, který už dříve avizoval potřebu odpočinku po organizační práci spojené kromě jiného i s registrací náboženské společnosti Slované Ministerstvem kultury. Jiným, v soukromém rozhovoru vyřčeným důvodem jeho absence snad bylo i to, aby byl při slavnostech přenechán prostor pro mladší obřadníky. Letošní Provodu tak vedli Jakub Krejčíř a Svatava Kollmannová, předsedové dvou pražských obcí ve Vinoři, resp. ve Stodůlkách. Ostatně, zřízení místních obcí náboženské společnosti Slované (má jich být snad už deset) je dalším organizačním úspěchem Zdeňka Ordelta. Novinkou na obřadu bylo rozdávání letáku, na němž se Slované a Slovanský kruh představují a zvou další zájemce k navázání kontaktu.
Oba obřadníci, ale i někteří další účastníci se střídali v pronášení průpovědí a při vedení písní. Po obřadném očištění každého účastníka dýmem z šalvěje připomněl Jakub Krejčíř mýtus o mladém bohu Jarovítovi (Jarilovi), který na koni bojoval s drakem Zmejem, přemohl ho, a umožnil tak probuzení přírody a nástup vegetační doby. V narativu současných pohanů bývá přítomno tvrdé vymezení vůči křesťanství; i zde to měli být křesťané, kteří převzali a přetvořili tento mýtus do podoby legendy o svatém Jiří. To ale vzhledem ke stáří legendy (doložena je už z raného novověku) není pravděpodobné.
Na hlavní část obřadu se účastníci připravili poklonami na všechny světové strany, ke středu kruhu, do výše i do hlubin země a vzýváním bohů a místních numen, spojených s těmito směry a odpovědných za určité oblasti života (na Východě Svarožič, na jihu Lada apod.). Ve vyčištěném a důstojně připraveném ohništi byl zapálen oheň a po zpěvu písně Morana se účastníci odebrali k Vltavě. Tam byl slaměný panák zapálen a vhozen do vody.
Už ti ubývají síly, Morano, Morano,
už přichází nové býlí, Morano, Morano.
Morano, tobě běda, už tě není třeba,
ponese tě voda, se vším, cos nám vzala, se vším, cos nám dala.
Jaro začne, sláva. …
Návrat od vody provázela píseň Vesna:
Vítej, Vesno, Vesno, vítej, vítej, Vesno, vítej.
Vítej do našeho kraje, vítej, vítej, Jarovíte.
Po obřadním vrcholu s vynášením Morany nastal pak čas pro spíše tichou kontemplaci. Účastníci si nabrali směs bylin a zájemci – po chvílích zamyšlení – symbolicky odhodili staré věci spolu se špetkou bylin do ohně a provázeli tento ritus zvoláním „Sláva Rodu“, na nějž účastní odpovídali stejnými slovy. Už na informačním letáku byla výzva: „Zabijme společně ,naše osobní Zmejeʻ a vše minulé, co již nechceme či nepotřebujeme! Probuďme se znovu do stále naplněnějšího života! Sláva Rodu!“ Snad se to slovanům podařilo.
Další fotografie:
Fotografie: Jitka Schlichtsová a autor.
Psali jsme v Dingiru:
téma Současné novopohanství, Dingir 5 (1), 2002, plný text čísla zde.
téma Pohanství dnes, Dingir 18 (2), 2015, upoutávka a několik článků zde.
Související články:
